Článek
Odlehlá osada Mariánskohorské boudy se v Jizerkách odjakživa vymykala běžným zvyklostem. Což pro ni platí i teď. Nevede tam elektřina ani vodovod a ze čtyř chalup, které tam stojí, je každá úplně jiná.
Nejnovější z nich vyrostla za 33 milionů korun na místě zchátralého dřevěného stavení. Patří Agentuře ochrany přírody a krajiny (AOPK) a od letošního června slouží jako návštěvnické středisko, Dům přírody.
Nad ním se ukrývá poslední chalupa, jež připomíná původní tvář Mariánskohorských bud. Patří Společnosti přátel přírody Čmelák a jejím symbolem by mohla být čadící petrolejka a studená voda na mytí z malého rybníčku. Podobné místo s archaickou chalupou a moderní historizující stavbou se v Jizerských horách jen tak nenajde. Kontrast mezi oběma budovami může někomu vadit, jiného zase okouzlí.
Boudy jsou kousek od Protržené přehrady
Místo se nachází asi čtvrt hodiny pěší chůze od Protržené přehrady na Bílé Desné. „Na výlet tam vyráží hodně lidí. Předpokládáme, že se vypraví také do našeho informačního centra na Mariánskohorských boudách, kde jim nabízíme možnost poznat horskou krajinu trochu jinak a neotravovat je,“ prohlašuje republikový ředitel AOPK František Pelc.
Chalupu na tomto místě vlastnila Akademie věd, ale už ji nechtěla. „Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových ji nabídl nám. Příležitosti jsme se chopili, protože stála na krásném místě, a kdyby ji koupil někdo jiný, kdoví co by tady mohl vymyslet,“ uvažuje Pelc.
Mariánskohorské boudy se rozkládají na území Albrechtic v Jizerských horách. Kus země pod 1002 metrů vysokou horou Milíře osídlili první lidé před více než 300 lety. Podle starosty Jaroslava Zemana stála na místě současného Domu přírody jedna z nejstarších chalup v obci.
„Nové informační středisko je jejím důstojným pokračovatelem,“ upozorňuje Zeman. „Určitě se stane oblíbeným cílem turistů, kteří si sem dojdou z Protržené přehrady. Ročně na ni vyrazí kolem dvou set tisíc lidí.“
Střecha s panely odolá orkánu
Dům přírody projektoval Václav Jára z varnsdorfského ateliéru forWood. Mezi jeho autorská díla se řadí rovněž vyhlídka Fénix nebo altán na Mariině vyhlídce v Národním parku České Švýcarsko.
„Zděnou stavbu jsme řešili jako ostrovní systém, který si sám vytváří energii. Na falcované střeše je 129 fotovoltaických panelů. V záloze je ještě generátor na propan, uložený v zásobnících,“ nastiňuje Jára.
Zda je ostrovní systém, tedy okruh bez napojení na veřejnou síť, dobře dimenzovaný, se ukáže hlavně na podzim a v zimě, kdy v Jizerských horách není moc slunce a hodně prší nebo sněží.
Fotovoltaické panely s celkovým výkonem 19,5 kW řemeslníci umístili do střechy tak, aby nenarušovaly horský ráz budovy. Drsné horské podmínky by měly střecha i s panely bez problémů vydržet.
„Odolají kroupám, sněhu i mrazu,“ uvádí technický poradce společnosti Prefa Luděk Holstein. „Panely vydrží i ve vichřici o rychlosti dvě stě kilometrů za hodinu.“
Vodu zajišťuje vrtaná studna, vedle budovy se nachází čistírna odpadních vod. Informační centrum obsahuje i toalety, nevyjímaje WC pro vozíčkáře.
Pohroma i záchrana hor na jednom místě
Základem Domu přírody je velká výstavní síň s mohutnou trámovou vazbou. „Není vytápěná a díky prosklené střeše nepotřebuje žádné osvětlení,“ dodává Jára. Na stěnách vzdušné haly a před nimi upoutají pozornost herní prvky, spojené s ilustracemi Kláry Žabkové.
Návštěvníci se dozvědí kromě jiného o ekologické pohromě ze 70. a 80. let minulého století. Kvůli jedovatým exhalacím z českých, polských a východoněmeckých elektráren zahynuly v Jizerských horách takřka všechny smrkové lesy v nadmořské výšce nad 800 metrů.
První velký dar dala horám spisovatelka
Při otevření Domu přírody zavzpomínal ředitel AOPK ČR František Pelc na časy, kdy začala záchrana Jizerských hor zpustošených znečištěným ovzduším.
„V polovině osmdesátých let jsem napsal na Přírodovědecké fakultě diplomku o ptačích společenstvech v Jizerských horách ve vztahu k poškození smrkových porostů imisemi. Rozvalené lesy s krásnými ostrůvky přírody mě tehdy fascinovaly. V letech 1990 až 1995 jsem dělal vedoucího Správy CHKO Jizerské hory. Věděli jsme, jak lesy obnovit a jak do nich vrátit původní dřeviny. Ale neměli jsme peníze,“ dodává.
Lze tu vidět i přírodovědný dokument „Krásné, drsné, Jizerské‘ režiséra a kameramana Jiřího Petra, s pozoruhodnými záběry na zdejší živočichy.
O provoz Domu přírody na Mariánskohorských boudách se stará Středisko ekologické výchovy Libereckého kraje (Střevlik). Otevřeno bude až do konce září v pátek, v sobotu a v neděli od 10 do 17 hodin.
„Služba dohlédne na návštěvníky a nabídne jim občerstvení. Když tady nebude žádný personál, zůstane Dům přírody zavřený. Nemůžeme si dovolit nechat ho bez dohledu. V září počítáme s programy pro školy. Podle návštěvnosti se rozhodneme, jestli sezonu prodloužíme až do konce října,“ podotýká Martin Modrý, ředitel Střevliku.
Maskotem Domu přírody se stal sýc rousný, pták z čeledi puštíkovitých zařazený mezi celoevropsky zvláště chráněné druhy. „Hnízdí v okolí Mariánskohorských bud ve starých smrčinách. V návštěvnickém středisku ho máme na plecháčcích, na hrnečcích, na zápisnících nebo na batůžcích pro děti,“ prozrazuje Modrý.
Střevlik využívá zázemí v podkroví. Jsou tam sklady, ale také lůžka, kde mohou průvodci přenocovat.
Původní chalupu zboural bagr
Informační středisko se stavělo rychle. „Stavbu jsme přebírali v polovině října 2024 a do konce roku jsme stihli demolici původního domu. Byl do něj zákaz vstupu kvůli havarijnímu stavu,“ uvádí stavbyvedoucí Daniel Kopecký z firmy Vapro.
Mariánskohorské boudy leží v nadmořské výšce přes 800 metrů, což se promítlo do stavebních prací.
V noci je chalupa utopená ve tmě
Zatímco do Domu přírody mohou turisté jen na exkurzi, v sousední chalupě je společnost Čmelák nechává, aby si užívali kouzlo Jizerek klidně několik dnů. „Chalupa vypadá pořád stejně, jako když jsme ji před třiceti lety získali. Udělali jsme tam jen drobné opravy a úpravy,“ vysvětluje Jan Korytář, předseda Čmeláka. „Pronajímáme ji lidem, kteří nechtějí elektřinu a líbí se jim samota.“
Jelikož na Mariánskohorských boudách schází veřejné osvětlení, mohou lidé z hluboké tmy krásně pozorovat noční oblohu.
Chalupa s kamennou podezdívkou má v přízemí velkou světnici s kachlovými kamny, vařičem, stoly, lavicemi a čtyřmi postelemi. Ve dvou místnostech na půdě může přespat na matracích až dvacet nocležníků.
Svítí se tu petrolejkami, zatápí se v kamnech. Pitná voda je ve studánce několik desítek metrů daleko a vtéká do rybníčku u chalupy. Ubytovaní hosté chodí na suché WC. V zimě se dostanou k chalupě výhradně pěšky nebo na běžkách. Její pronájem na víkend vyjde na 7000 korun.
Tomanka se stavěla v Akci Z
Nad Domem přírody se ukrývá v zeleni ještě jedna horská chata, Tomanka. Je to terénní stanice Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory a ochránci přírody ji postavili v první polovině 70. let minulého století v Akci Z. Tedy občanskou svépomocí.
V 80. letech tam přespávali lesní dělníci a dobrovolníci, kteří vysazovali nové stromky na holinách, kde vinou exhalací uschly smrkové porosty. Na chatě se za socialismu hodně „pařilo“, nyní tam panuje mnohem klidnější režim. Chalupa slouží kromě jiného skautským oddílům.
„Její okolí je nádherné. Na Tomance jsem psal v devadesátých letech plán péče o chráněnou krajinnou oblast. Ale jak na Mariánskohorských boudách není elektřina, musel jsem jezdit do civilizace, abych si nabil notebook,“ vzpomíná František Pelc z AOPK.
Osada se dvěma exprimátory
Čtvrtou chatu na Mariánskohorských boudách obývá bývalý vrcholný politik a nedávno i krátce národní protidrogový koordinátor Pavel Bém. K horám má blízko nejen v Česku, známý je i výstupy na osmitisícovky v Himálaji a Karákóramu. Chalupa, kde tráví volný čas, je ověšená desítkami vlaječek.
Kdyby vedla Mariánskohorskými boudami ulice, mohla by se nazývat Primátorská. Kromě Béma, který vládl Praze, byl primátorem také předseda Čmeláka Korytář. A sice v Liberci. Oba žijí na Mariánskohorských boudách v poklidu a podle starosty Zemana není na nich znát jejich slavná minulost.
Což je ku prospěchu věci, poněvadž Mariánskohorské boudy nebyly nikdy svázané s honorací. A ani se sklem jako ostatní osady v nitru Jizerek jako Nová Louka, Kristiánov nebo Jizerka. „Mariánky“ totiž jako by z oka vypadly horským boudám v Krkonoších.
V boudách žili čihaři, lovci zpěvných ptáků
První stavení vyrostlo v osadě v roce 1705 zásluhou hraběcího rodu Desfoursů. Už za čtyři roky ji od nich koupil Fritz Mitlehner. Boudy poskytovaly domov velkému počtu lidí. Například v roce 1901 se o jednu z nich dělily dvě rodiny s celkem 12 dětmi a dalšími třemi příbuznými.
Horalé se živili na „Mariánkách“ hlavně dřevorubectvím, pastevectvím, pálením dřevěného uhlí a kamenictvím. A za zmínku stojí především takzvaná čižba. Nádherně o ní vypráví Miloslav Nevrlý ve své legendární Knize o Jizerských horách.
Čižbě se věnovali čihaři – lidé, kteří lapali drobné zpěvné ptactvo. Byl to jediný způsob lovu, k němž chudí lidé nepotřebovali povolení od vrchnosti.
Jaké ptáky čihaři lovili
Jejich kořistí byly křivonosky, dále zvonci, pěnkavy, jikavci, čížkové, konopky, hýlové, dlaskové, stehlíci, zvonohlíci, strnadi, skřivani polní a lesní, lindušky, špačkové, holubi hřivnáči, drozdi kvíčaly a cvrčaly, brkoslavové a čečetky a mnoho dalších ptačích druhů.
Ptáci končili jako potrava na stolech zdejších chudých obyvatel. Pomáhali jim přežít doby hladomoru nebo těžké časy první světové války provázené nedostatkem potravin. Horalé také vozili ptactvo na trhy do měst, kde si je lidé někdy kupovali i jako ozdobu domácností. Také se tradovalo, že do stavení, kde se chovají křivonosky, nikdy neudeří blesk.
V Jizerských horách se živilo čižbou více lidí než v jiných českých oblastech. Od čihařů pocházejí názvy hory Čihadlo nad Albrechticemi a nedaleké přírodní rezervace Na Čihadle, ke které lákají turisty rašeliniště.
Budaři vozili lidi z hospody na rohačkách
Ani boudám nad Albrechticemi a Josefovým Dolem se nevyhnul rozmach horské turistiky v druhé polovině 19. století. Vznikla tam hospoda nazývaná U Dlouhána. Výletníky tam přitahovala kromě jiného vynikající jalovcová kořalka pašovaná z Pruska.
Mariánskohorští budaři si v zimě přivydělávali dopravou zmožených hostů do údolí řeky Kamenice. Sváželi je tam na saních rohačkách. Po druhé světové válce osadu poznamenal odsun sudetských Němců. Znovu ožila až díky rostoucímu zájmu rekreantů o pobyty v Jizerských horách.
