Článek
Francie a Španělsko letos zažívají minimálně v některých ohledech rekordní požárovou sezonu.
Požár poblíž Bordeaux je největším od roku 1949 a celková spálená plocha v zemi významně převyšuje cokoliv, co bylo satelity naměřeno v posledních 20 letech. To přitom neplatí jen pro dosavadní týdenní úhrny, které ukazuje následující graf, ale i pro srovnání letošní nedokončené sezony s jakýmkoliv jiným rokem od roku 2006.
Požár poblíž Madridu je rovněž označován za největší v moderní historii, přičemž i zbývající dva ze tří největších požárů se odehrály v posledních dvou letech. Co do spálené plochy je letošní rok pro Španělsko zatím za posledních 20 let rekordní „jen“ v týdenních úhrnech (tedy pro danou část roku) a do překonání celkově největší sezony mu ještě chybí poměrně hodně.
Ve Francii muselo být evakuováno přes 220 tisíc a ve Španělsku přes 80 tisíc lidí. Španělská vláda ve společném prohlášení s Velkou Británií uvádí, že letošní požáry ukázaly, že klimatická změna „přináší stav ohrožení národní bezpečnosti“ a „ohrožuje způsob našeho života“.
Jak moc ale klimatická změna k požárům v Evropě vlastně přispívá?
Odpověď má dvě roviny. Oteplení zaprvé výrazně zvyšuje riziko vzniku požárů, protože kvůli němu přibývá dní s tzv. požárním počasím. Na druhé straně je tu ale pořád celá řada dalších faktorů, které jsou na požárním počasí nezávislé a mohou výsledný počet a plochu požárů ovlivnit oběma směry.
Až dosud to přitom bylo tak, že vnější faktory, a zejména ty lidské, jako je například pokrok v hašení nebo prevenci, „přebíjely“ vliv rostoucího rizika vypuknutí a šíření požárů. V posledních letech to ale vypadá, že riziko vzrostlo natolik, že dosavadní opatření už přestávají stačit.
Dřív hořelo podobně, nebo i víc než dnes
Paradox současného růstu rizika propuknutí požárů a poklesu spálené plochy v Evropě si zaslouží detailnější vysvětlení.
Začneme tím, proč o něm pravděpodobně dodnes hodně lidí ještě nikdy neslyšelo.
Jak už tomu často bývá, zásadním problémem je nedostatek dat. Nejlepším nástrojem pro sledování velikosti požárů je satelitní pozorování, které má hned několik výhod. Je spolehlivé a lze ho provádět napříč obřím územím s použitím stejných měrných postupů.
Pro Evropu je nejlepším nástrojem přehled Evropského informačního systému o lesních požárech (EFFIS), který umí i rozlišovat i mezi klasickými lesními požáry a cíleným vypalováním. Podle něj přitom lesních požárů výrazně přibývá. Rekordní spálená plocha ve státech EU čítající přes milion hektarů byla pokořena zrovna loni, letos už jsme na nadprůměrných 500 tisících a například pětiletý průměr se od roku 2010 skoro zdvojnásobil.
Problém je nicméně v tom, že satelitní pozorování požárů se provádí příliš krátce. Konkrétně EFFIS má souvislou datovou řadu teprve do roku 2006, ale ani jiná pozorování na tom nejsou o moc lépe.
Žádné systematické srovnání vývoje spálených ploch napříč EU před rokem 2006 přitom až dodnes nejde jednoduše dohledat. Data o spálených plochách existují, ale jsou roztroušená po vládních statistikách a často sbíraná jinými způsoby, takže se dají těžko porovnávat. Nějaká ověřená srovnání ale přeci jen existují a z těch jasně vyplývá, že minimálně ve velké části Evropy hořelo dřív podobně, nebo i víc než v poslední době.
Potvrzují to například závěry čerstvé studie o výskytu požárního počasí a vývoji spálených ploch v Portugalsku, Španělsku, Francii, Itálii a Řecku. Celková spálená plocha byla podle práce v letech 2016 až 2025 „významně menší“ než mezi lety 1981 a 2010 a to zejména kvůli velkým požárům v minulém století. Jedinou zemí, kde se plocha nezmenšila, bylo Portugalsko, kde už minulost předehnaly rekordní ohně v roce 2017.
Nejde však o jediný „důkaz“.
Takto například vypadá přehled vývoje spálené plochy v pětici požáry nejpostiženějších zemí EU ze zprávy unijní služby Copernicus Emergency Management Service (CEMS):
Trend vývoje od roku 1980 v pěti zemích EU s vysokým výskytem požárů.
A do třetice můžeme přidat i příklad z Česka, kde nejvíc plochy shořelo v roce 1996, a ne v roce 2022, kdy zuřil rekordní požár v Českém Švýcarsku.
„Už jsme dělali analýzu v řadě evropských zemí a už pracujeme na celé EU. Vyplývá nám z ní, že ve většině zemí se spálená plocha na jeden hektar lesa v zásadě nemění, nebo dokonce ubývá,“ řekl k tomu loni Seznam Zprávám bioklimatolog a jeden z předních českých expertů na sucho a požáry Miroslav Trnka.
Dekády klidu končí
Jak už jsme nastínili výše, vědci si paradox vysvětlují hlavně pokrokem Evropy v boji s ohněm. Nemusí to být jen rychlejší zpozorování požárů a efektivnější hašení, ale třeba i různé změny v péči o krajinu, ke kterým typicky docházelo po velkých požárech v 80. a 90. letech. Částečně navíc může mít vliv i to, že minulé velké požáry na nějaký čas jednoduše sebraly palivo pro další ohně.
Podle Trnky může hrát roli i skutečnost, že riziko požárů neroste lineárně se zvyšováním teplot. Půda a biomasa jsou kvůli změně klimatu postupně každý rok v průměru o něco sušší, ale dokud vlhkost jemného paliva neklesne pod 15 %, zapálení je podle vědce pořád poměrně obtížné. Jakmile se však dostaneme pod 5 %, pravděpodobnost zapálení i od malé jiskry nebo nedopalku je násobně vyšší. Jinými slovy postupné zhoršování podmínek nemusí být nějakou dobu v praxi skoro vůbec znát, ale v jednu chvíli přesáhne kritický práh a riziko požárů se zvýší skokově.
Ať už je ale příčina jakákoliv, současnost nám každopádně ukazuje, že Evropa začíná boj s rostoucím rizikem požárů víc a víc prohrávat, a k tomu už nám stačí podívat se na 20letý vývoj měřený satelity.
Nárůst rizika je ostatně dramatický.
„Byla to jen otázka času, než požární počasí přebije kapacitu protipožárních opatření,“ řekl k tomu pro časopis Nature řecký meteorolog specializující se na požáry Theodore Giannaros.
Podle zmiňované letošní studie v částech Francie a Španělska vzrostl průměrný letní index požárního počasí (FWI) mezi obdobím 1981–2010 a 2016–2025 o 50 %. Nárůst je přitom pozorován v řadě dalších zemích včetně Česka a v posledních obzvlášť teplých a suchých letech je často ještě větší než 50 %.
Třeba loni na Iberském poloostrově bylo dní s extrémním požárním rizikem dokonce čtyřikrát víc než je průměr za období 1990-2020. Zároveň se také zvětšuje území, kde je požární počasí časté, což se týká i střední Evropy včetně Česka (o tom jsme podrobně psali loni).
Přichází nebezpečnější ohně
Ze stavu věcí vyplývá, že jestli evropské země nechtějí, aby se požáry vymkly kontrole, musí znovu přidat v protiopatřeních. Zbývá ale dodat ještě jednu důležitou věc – a to, že nejde jen o celkovou spálenou plochu.
Pomoct si tady můžeme jednoduchým příkladem, který jsme už nakousli. Už víme, že největší plocha v Česku shořela v roce 1996, ale zbývá dodat, že ani tehdy nedošlo k jedinému požáru, který by se rozměry, nebezpečností pro lidi a náročností na zastavení alespoň přiblížil katastrofě v Českém Švýcarsku v roce 2022. To samé platí i o letošním požáru ve Španělsku a podobných příkladů je mnohem víc, protože jde o širší trend, což opět potvrzují i vědecké studie.
Vědci proto varují, že aktuální megapožáry můžou signalizovat konec éry relativního klidu v Evropě a přechod k mnohem nebezpečnějším ohňovým sezonám, proti nimž bude potřeba bojovat s větším úsilím než dosud.
„Říkali jsme celé společnosti, že požáry budou větší, katastrofičtější a nebezpečnější. Teď už se to děje,“ řekla k tomu pro Nature Cristina Santín, expertka na lesní požáry z Oviedské univerzity ve Španělsku.
