Nikomu neublížil, nic nesjednotil. Film o umělci Skálovi lemuje chlupatá socha

Umělecká tvorba někdy znamená těžkou práci, například když si autor vysní třímetrovou sochu zvířete, jehož chundelatou srst tvoří „koudel“ z nerezových drátů. Jak je natočit? A potom nachumlat, aby „vlny“ nebyly příliš pravidelné? A jak je našít na ocelovou konstrukci?

Novým dokumentárním snímkem režiséra Petra Slavíka nazvaným Veřejný prostor Františka Skály, který právě promítají kina, se prolínají záběry přibližující zrození sochy nazvané Vulpes Gott. Snímek rytmizují a nakonec i završují. Filmař vybral dobrý příklad, drátěná skulptura vystihuje umění Františka Skály, jeho obdivuhodnou všímavost k drobným obyčejnostem, jež se za určitých okolností mohou stát monumentem oslavy života.

Celý film naplňuje Skálovo optimistické životní nastavení, ukazuje jeho staromilství přetvořené v sympatický retro styl, obdivuhodnou energii, omlazující humor a sklon k neustálému blbnutí.

Ačkoli vymoženosti jako chytrý telefon odmítá, souhlasil s tím, že si od filmařů půjčí video zařízení, aby sám sebe zachytil v zajímavých momentech mimo natáčecí dny. Do filmu se díky tomu dostaly osvěžující drobnosti, například když Skála soukromě jamuje s kytarou nebo zinscenuje kovbojskou přestřelku ve vlastním ateliéru.

Jeho showmanství dotažené do profesionálních rozměrů dosvědčují ústřižky z vystoupení s kapelou Třaskavá směs nebo dechovou hudbou Provodovjané z koncertu na festivalu Rock for People, kde o skoro dvě generace mladší publikum nosí frontmana na rukou. Koneckonců za malé performance lze považovat i jeho vernisáže, na kterých si rád bere slovo a své práce obestírá významy či víceméně smyšlenými, nadsazenými souvislostmi.

Při slavnostním odhalení čtyřtunové drátěné sochy Vulpes Gott v roce 2022 na drážďanské náplavce své dílo popsal takto: „Monument odstrkovaných. Kříženec nečistých ras a ohrožených druhů, který nikdy nic nedobyl, neosvobodil, nesjednotil ani nerozdělil, ničím výrazným na sebe neupozornil ani se nezviditelnil. Nikomu neublížil. Jen bojoval o holou existenci, budíce u jedněch soucit, u druhých opovržení. Navazuje na nerealizovaný pomník ‚Rozšlápnutého brouka‘, ‚Přejeté žáby‘ a ‚Fenomén nepopulárního tlouštíka“.

Sochu Vulpes Gott inspiroval psík z okraje dvou grafik Snímání z kříže a Pieta od Maxe Švabinského, obzvlášť jeho svěšený, téměř liščí ocásek na Skálu zapůsobil.

Malé zvíře, kterého si nikdo nevšímá, vypadá tak uboze, že se výtvarník rozhodl udělat mu obří sochu pro veřejný prostor z téměř nezničitelného materiálu.

Film ukazuje počátek psího monumentu. Zápal, se kterým se umělec pouští do organizace, práci svěřuje kolegům z dílen, kteří se snaží s pomocí strojů naplnit jeho představy.

Skála už měl jednou ověřený postup, protože se stejným materiálem poprvé pracoval asi před deseti lety. Na velké výstavě v pražské Valdštejnské jízdárně roku 2017 představil jen o něco menší sochu drátěného jednorožce.

Dokument navíc ukazuje něco, co tehdy návštěvníci těžko mohli spatřit: umělcovu spanilou jízdu. Jednorožce si při převozu na korbě náklaďáku osedlal a bujaře z jeho hřbetu zdravil náhodné diváky na chodnících.

Zdá se, že režisér Petr Slavík měl jiné problémy než přemlouvat protagonistu k nějaké akci před kamerou. Možná spíš řešil, co vybrat a jak vedle extrovertního komunikativního výtvarníka propasírovat do devadesátiminutové metráže také nějaký filmařský záměr.

Tím nejvýraznějším jsou časosběrné sekvence, snímající po celý den Skálova další díla pro veřejný prostor. Sluneční světlo a prodlužující se stín kloužou po sochách. Černobílé tónování a také hudba, respektive zesílený zvuk přírody zdůrazňují meditativní atmosféru.

Tímto způsobem tvůrci představují ze Skálových děl ještě Špiona, Prastánek, Dětský domek v Anežském klášteře nebo Rajskou zahradu na Sluňákově poblíž Litovle. Každou ze svých prací autor komentuje, prohlíží jejich stav, někdy je spokojený, jindy zklamaně líčí, jak neuspěl v boji s úřednickou mašinerií, jež zabránila trvalému umístění sochy ve veřejném prostoru.

Nejsmutněji působí odstavený Prastánek, který byl otevřen během Skálovy přehlídky ve Valdštejnské jízdárně. Stánek s občerstvením, vybudovaný v dutině starého stromu, byl celou sezonu senzací, po skončení výstavy se však v Praze nenašlo místo, kde by mohl stát natrvalo.

Naopak radostí se František Skála roztančí ve své Rajské zahradě, nevelké kamenné architektuře ve tvaru lodě, uvnitř které se skrývá malá zahrádka s fontánou. Stavba vznikla podle jeho návrhu.

Film představuje i Skálovu vůbec první práci pro veřejný prostor, trvale umístěnou ve veltruském zámeckém parku. Měla podobu dřevěné stély, která vznikla opracováním obřího kmene spadlého stromu. Umělec ji v 80. letech minulého století ještě jako student UMPRUM zakončil vejčitým tvarem.

Plastika zpestřovala výhled na barokní zámeček dvě desetiletí, než po povodni v roce 2002 zmizela. „Psali o ní jako o první postmoderní plastice, protože jsem zezadu udělal výklenek pro lahváč,“ směje se tvůrce.

V novém filmu se objevují původní černobílé záběry vernisážového happeningu. Vlasatý hubený muž nejprve s kytkou v ruce pózuje pro filmovou kameru z papíru a potom vyšplhá na vršek sochy. František Skála zůstal pořád stejný, pomyslí si divák při scéně natočené o pár desítek let později při koncertě s dechovkou Provodovjané. Prošedivělý Skála během vystoupení vyšplhá na osvětlovací rampu, drží se jen jednou rukou, protože ve druhé má mikrofon, do kterého zpívá a zároveň nohou rytmicky vykopává.

Dokument Petra Slavíka sice nepředstavuje kariérní dráhu slavného autora. Nepřipomíná všechna ocenění včetně Ceny Jindřicha Chalupeckého, kterou dostal v roce 1991, neukazuje jeho četné aktivity ilustrátorské ani autorské (knižní bestseller Velké putování Vlase a Brady), performanční a divadelní (Tros Sketos, Divadlo Sklep) ani nezmíní jeho zakladatelskou roli v umělecké skupině Tvrdohlaví.

Zúžení pohledu na sochy pro veřejný prostor přesto stačí, aby divák naplno zažil radost a tvůrčí zaujetí Františka Skály, aby zakusil jeho svět. A vůbec nevadí, že se například nemluvilo o autorově soukromí.

Rodina je přirozeně přítomná, nemusí se nikdo představovat. Syn na fotce s kolečkem pomáhá při stavbě altánu uprostřed pole, manželka Eva se několikrát objeví, když Skálu líčí, když s ním drží krok při tanci nebo když sobě i jemu do hrnků s kafem sype cukr z pytlíku.