„Mohu si dovolit odběhnout stranou.“ František Skála nově maluje abstrakci

Přehlídka nazvaná Abstractio per naturam, kterou lze do 20. července vidět v pražské Trafo Gallery, působí spolehlivě „skálovsky“, a přitom si nezakládá na příbězích. I když ne docela. Minimálně do jednoho obrazu se příběh dostal. A to drsný, přímo válečný.

Plátno nazvané Neklidný horizont umělec vytvářel roku 2022 právě v době, kdy začala ruská invaze na Ukrajinu. Malba s horizontálními pruhy barev při bližším zkoumání zřetelně „zachycuje“ vzdálený pohled na pozemní vojenskou operaci plnou výbuchů, zvířeného prachu a vojenských transportérů. To vše po západu slunce v dramaticky nasvícené krajině.

Neklidný horizont náleží do obrazového souboru Skládaná industrie, ve kterém autor záměrně omezil malířský rukopis. „Nechává řídkou barvu, aby sama vzlínala do nabídnutého, různě skládaného podkladového materiálu,“ přibližuje Skálův pracovní postup kurátor výstavy Tomáš Pospiszyl, jinak čerstvý rektor Akademie výtvarných umění v Praze.

Některé obrazy v Trafo Gallery připomínají krajiny nebo řezy ušlechtilým dřevem či vrstvami prehistorické horniny. František Skála plátna namáčí do akrylových barev, jindy pracuje s přírodními pigmenty, které sbírá všude, kamkoli cestuje.

Do souboru Skládaná industrie zařadil i obrazy, na nichž jsou patrné sklady tvořící jakési mřížky. Umělec je barevně dotváří a dodatečně jim vtiskává význam. Opakuje svůj oblíbený motiv dopisní obálky, kromě něj jsou tu okna či tajemné Červené dveře. Vršovické plátno s rozpitými barevnými mapami zase odkazuje ke slavnému Turínskému plátnu. Skála však ve své parafrázi nereprodukuje otisk Ježíšova těla, ale rozpité skvrny z okrajů látky, do níž byl podle křesťanské tradice zabalen Kristus po sejmutí z kříže. Jak František Skála sám o sobě říká, především je zaujatý „materiálem a jeho spirituálními vlastnostmi, patinou a prací času“.

Obrazy z jiného cyklu nazvaného Kruhy jsou na vysokých stěnách Trafo Gallery rozvěšeny v mnoha úrovních, až bělostný prostor spíše zdobí, než že by pouze visely. Proměňují jej v „průchozí“ místo, jakési centrální náměstí, ze kterého by se dalo rozeběhnout do vzdálených barevných míst, kdyby se člověk uměl protáhnout kruhovými, elipsovými či kosými „portály“.

Obrazy netypických tvarů popisuje kurátor jako „sedimenty barevného souladu“. Prý „mají sílu hypnotizujícího okna do jiné dimenze bytí a jejich názvy je posouvají k poetickým, či naopak pozemsky hravým významům“. Díla se jmenují například Něžná planeta, Zatmění, Nekonečno, Oko Saturnu, Sametový tunel nebo Káva u dědy.

Nejblíže známému rukopisu Františka Skály zůstávají drobné sochy. Svůj zájem o nejrůznější materiály tentokrát autor zaměřil na rourky z umělého vlákna, dutinky používané v textilním průmyslu. Jsou pružné a ohebné, ale zároveň drží tvar. Umělec z nich staví elegantní, křehké tvary a dává jim svérázné názvy, jež jinak abstraktním objektům dodatečně vtiskávají charakter. Z bílé pavučinkové konstrukce nazvané Oslava trčí barevný ocásek zakončený fáborkem, který by mohl znázorňovat girlandu. V ladném pletenci nazvaném Setkání lze vypozorovat postavy a možná židli.

Kapesní formát drobných sošek narušuje 2,5metrová instalace rovněž z textilních dutinek pojmenovaná Rekonstrukce událostí. Efektně nasvícený, průsvitný smotek se vznáší na černém pozadí a vrhá hvězdicový stín na podložku utkanou ze zploštělých dutinek, se kterou je spojen „pupeční“ šňůrou.

Dutinkové sošky autor označuje za Modely monumentů, které by se prý ve větším měřítku dobře vyjímaly ve veřejném prostoru. Stejně jako sošky ze série Stones and Bones, v nichž kombinuje břidlicové minipodstavce s kostmi údajně vylovenými z řeky Temže. Také tato dílka tvůrce ve svém snění vidí jako velkolepé plastiky. „Jde o pomníky navržené pro různé světové metropole, jež zatím čekají na svou realizaci,“ vysvětluje Tomáš Pospiszyl, který s umělcem spolupracoval už před osmi lety na obří přehlídce ve Valdštejnské jízdárně.

Výstava v Trafo Gallery působí lehce, kurátor ale vyvrací představu, že tyto práce výtvarníka nestály velké úsilí. „Tvorba Františka Skály často působí svou lehkostí, vyvolává dojem, že autor svá díla zázračně nachází ve svém okolí. Jednoduchost ale neznamená snadnost, ve skutečnosti vyžaduje náročnou práci, snad jen někdy korunovanou šťastnou náhodou,“ zdůrazňuje.

Umělec, který příští rok oslaví sedmdesátiny, byl zakládajícím členem výtvarné skupiny Tvrdohlaví a také patří do souboru divadla Sklep. Do povědomí odborné veřejnosti se zapsal zkraje 90. let minulého století, kdy se stal druhým držitelem Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Ostatní si jej všimli nejpozději roku 2004, kdy jeho velkolepou přehlídku v pražském Rudolfinu vidělo přes čtyřicet tisíc lidí. Stala se tehdy nejúspěšnější výstavou roku a následně putovala do Brna i Českého Krumlova.

Mnohým Skála neušel jako jeden z trojice performerů Tros Sketos, jejichž frajerská retrovizáž ozdobila znělky filmového festivalu v Karlových Varech. A zájem dětí už koncem 80. let vzbudil komiksem Putování Vlase a Brady, podle něhož vznikla inscenace v pražském divadle Minor. Skálovu bohatou ilustrační tvorbu před čtyřmi lety zrekapitulovala velkolepá výstava pořádaná Galerií hlavního města Prahy v Domě U Kamenného zvonu.

Umělec je známý také jako hudebník. V posledních letech příležitostně vystupuje s kapelou Třaskavá směs, ve které účinkuje i výtvarník Petr Nikl, nebo s dechovou hudbou Provodovjané.

Výstavy Františka Skály jsou už předem jasnou událostí a nejinak je tomu s aktuální přehlídkou v Trafo Gallery. Vůbec přitom nevadí, že umělec tentokrát zamířil do pro něj netypické oblasti abstraktního umění. „Ve své absolutní svobodě si mohu dovolit odběhnout stranou a nenaplňovat pouze svou značku,“ říká k tomu autor.