Článek
Kdyby si měl člověk udělat dojem o Varnsdorfu jen na základě toho, co o něm říkají sami někteří „Vanďáci“, nebyla by to zrovna hezká vizitka.
„Je to tady katastrofa, samej feťák, tady určitě nezůstaneme,“ uhihňává se trojice sedmnáctiletých dívek čekajících na autobusovém nádraží.
„Dřív se tu žilo hezky, bylo veselo, teď je to bída a zmar,“ konstatují seniorky Miluše a Jolana korzující po centru: Tedy podél hlavní rušné silnice, kolem níž se Varnsdorf de facto rozprostírá.
„Je mi smutno, jak chodím kolem těch kdysi honosných a luxusních vilek, které jsou teď vybydlené ruiny. Zašlá sláva,“ postěžuje si Pavel venčící pejska v klidné, ale omšelé vilové čtvrti.
„Není to tu moc hezké, není to láska, ale člověk si ve ‚Vanďáku‘ nakonec zvykne,“ shrne svůj vztah k rodnému městu Jana, provozní bufetu v bývalém hotelu Praha.
Zašlá sláva. Dříve krásný hogo fogo hotel s restaurací, nyní ruina.
Reportéři Seznam Zpráv se před komunálními volbami vydávají do různých měst a obcí a hovoří s lidmi o tom, co mají doma rádi, co by naopak chtěli zlepšit i co je vyloženě štve. Na stejnou otázku se pak ptají starostů a vedení měst a obcí.
„Zrušené fabriky, žádná práce“
Dle portálu Obce v datech, který porovnává kvalita života u nás, je patnáctitisícový Varnsdorf, druhé největší město v okrese Děčín, na 161. ze 180 míst v republice. A z reakcí lidí je znát skepsi.
„Co vám budu povídat. Je tu hodně zrušených fabrik, není tu žádná práce, staří zůstávají, mladí odcházejí,“ popisuje své dojmy pětasedmdesátiletá Vala Juhasová.
Zaměstnání zmiňuje i dvacetiletý vyučený zedník Michal.
„Práce mizerná a za špatné peníze. Tady si vydělám maximálně 180 korun za hodinu. Za dobrou prací, třeba za 40 tisíc měsíčně, musíte do České Lípy nebo do Liberce,“ popisuje, co ho ve Varnsdorfu aktuálně štve nejvíc.
Michal pracoval v Německu, výdělky měl o hodně vyšší, ale namáhavé a neefektivní se mu zdálo neustálé dojíždění. „S životem tady moc nepočítám,“ je přesvědčený.
Projekt Seznam Zpráv Tady žijeme mapuje, jak města a obce skutečně fungují – od Prahy, Brna či Ostravy až po malé vesnice. Před komunálními volbami 2026 přináší reportáže, analýzy i konfrontace s politiky a ukazuje rozdíl mezi předvolebními sliby a realitou každodenního života.
Práce, jakožto největší negativum života ve Varnsdorfu, rezonuje i mezi zaměstnanci stravovny v bývalém hotelu Praha.
„Kdo má práci, je rád, že ji ve Varnsdorfu má i za tu almužnu,“ vysvětluje čtyřiašedesátiletý rozvozce jídla Jarda. Jeho dcera vystudovala vysokou školu v Liberci a domů se prý už nevrátí.
„Říkala to hned: Proč bych se vracela, co bych tady dělala,“ argumentovala Jardovi. Mizerně placená práce je podle něj i zdroj napětí mezi takzvanou pracující chudobou a dlouhodobě nezaměstnanými nebo lidmi pracujícími načerno.
„Je to bizár, ale ti, co jsou na pracáku nebo dělají šolichy, tu mají stejné nebo i vyšší peníze než ti, co normálně pracují. Frčí tu šedá ekonomika. Tak to tu funguje. Třeba tady ženské z kuchyně nemají ani 20 tisíc čistého. Co to je za život,“ pokládá řečnickou otázku Jaroslav. Provozní Jana přitakává.
„Žije se tady sice blbě, ale už tu všechno znám a už jsem si na to zvykla,“ krčí rameny. „Na druhou stranu to máme kousek do Německa a do Polska, kam jezdíme pro kvalitnější a levnější věci,“ přidává klad života ve Šluknovském výběžku.
Starší generace, která zažila rozkvět Varnsdorfu, vnímá město ještě i z jiné perspektivy. „Zrovna se o tom bavíme, ruší nám galanterii, kuchyňské potřeby, drogerii a vznikají samé večerky a kebabárny. Tady už nekoupíte boty, oblečení, nic. Pro vše se musí do Liberce,“ shodují se pětasedmdesátiletá Miluše a sedmašedesátiletá Jolana během procházky do cukrárny.
„Dnes už se ani neříká, že se jde do centra, protože tu žádné centrum není. Dřív to bylo u spořitelny, ale tam už nic otevřeného není,“ rozhazují dámy rukama. I ony zmíní, že se jejich děti po studiích zpět už nevrátily.
„Vždyť by tu neměly kde bydlet. Je tu sice spousta krásných, ale chátrajících domů a vilek, které nikdo neopravuje. Mladí mají jiné nároky na bydlení,“ zmiňují paradoxní situaci, kdy ve městě je spousta místa k bydlení, ale nic nového a moderního.
Po nedostatku dobře placené práce místní obyvatelé nejčastěji zmiňují negativum v podobě drog a kriminality. Na to je specialistka Karolína Meždejová, terénní pracovnice neziskové organizace White Light pomáhající závislým lidem.
Karolína Meždejová představuje „uličku hříchů“.
„Drogy jsou tu problém dlouhodobě a veliký. Co se zhoršuje, že drogy se víc pajcují, je v nich více příměsí a lidé po nich víc blbnou, vyvádějí a roste u nich víc psychických diagnóz. A také jim propadají čím dál mladší lidé, u nichž vzniká rychlejší závislost. Pak už je to pád a smrt,“ popisuje Karolína Meždějová temnou stránku Varnsdorfu.
Ve městě přebývají stovky závislých. Nejvíc mezi nimi frčí pervitin. Je dostupný, není moc drahý, dávka či čára stojí stovku. Dlouhodobí uživatelé potřebují tak pět denně.
„Kvůli drogám se tu hodně krade, ženy prostituují, také sem kvůli tomu směřují sociálně slabí. Pěšáci jezdí nakupovat do Polska léky na chřipku, které obsahují pseudoefedrin a pak se tu vyrábí pervitin,“ popisuje Karolína Meždějová své více než desetileté zkušenosti. Ukazuje takzvanou „uličku hříchů“, místo de facto v centru, na očích lidí a kousek od hřiště, kde si nejčastěji závislí drogy píchají nebo je šňupou.
„Vždy, když tu jsem, tak si říkám, hlavně abych tu nenašla někoho mrtvého,“ řekne jakoby s humorem, ale do smíchu jí není.
„Nevím, jestli se sem budu chtít vracet“
O to víc překvapí, když je někdo se životem ve Varnsdorfu zcela spokojený. Třeba šestapadesátiletý správce místního bazénu Jiří.
„Žije se tu parádně. Práci mám, peníze mám, zdravý jsem, víc nepotřebuju. Máme tu hezký bazén,“ zdůrazní. Zrovna kolem něj seká trávu. „I soužití s romskou komunitou už je v pohodě. Fakt. Je to tu už dobré,“ souhlasně kýve hlavou.
Převážně pozitivně vnímá své město i sedmnáctiletá studentka střední školy Anna. „Je to tu super, mám to tu ráda. Máme tu kino, divadlo, hodně sportovišť. Využíváme i toho, že jezdíme do Německa na nákupy, na výlety na kolo,“ vyjmenovává klady.
Pak jako většina reportérem oslovených mladých dodá i to ale.
„Je tu málo míst, kam bychom se mohli jít večer bavit. Také je složité tu najít brigádu, pokud tedy nemáte známosti,“ přibližuje zase svou perspektivu. Po střední škole by Anna chtěla pokračovat na vysokou. A pak?
„Vůbec nevím, jestli se sem budu chtít vracet. Spíš bych chtěla do nějakého většího města. Ale na stáří? To jo, proč ne…“ přemýšlí nahlas.
Osmadvacetiletá Tereza se s Varnsdorfem teprve sžívá. Do města se přistěhovala za svým mužem před čtyřmi lety. Aktuálně je na rodičovské.
„Jako je to tu dobré, akorát tu jsou blbé části města, kam bych sama večer určitě nešla.“ A svěřuje se se specifickou zkušeností, která je spojená s životem u hranic. „Vadí mi, že když jdu po hlavní, tak mi Němci zastavují a myslí si, že jsem prostitutka. To mě fakt děsí,“ říká.
Koryto řeky Mandavy by si zasloužilo vyčistit.
„Naopak hrozně dobré je, že se tu děti zabaví, je tu hodně sportu. Dobře fungující fotbalový, basketbalový nebo volejbalový klub. Hodně je tu vedou ke sportu,“ říká Tereza.
Pět bodů z deseti?
Jaká negativa a pozitiva Varnsdorfu vnímá starosta Jan Šimek (STAN), který od roku 2018 působí v zastupitelstvu a poslední čtyři roky město řídí?
„Špatná je dostupnost zdravotní péče, třeba dlouhé dojezdy sanitek a máme nedostatek doktorů. Další minusy mě na rovinu moc nenapadají…“ přemýšlí starosta.
„Lidé možná říkali bezpečnost, kriminalitu, ale já jsem si nechal zjistit statistiku trestných činů a přestupků třeba ve srovnání s pěknými městy jako třeba Litomyšl, Třebíč a tak dále a my jsme v tom vyšli líp,“ uvažuje nahlas. Nakonec ale tři minusy vyjmenuje: zdravotnictví, pracovní příležitosti a malou nabídku gastra a pohostinství.
U pozitiv má naopak Jan Šimek jasno hned. „Rozhodně životní prostředí. Příroda okolo. Sportoviště. Na to, jak jsme malé město, jich máme dost: zimní stadion, sportovní areály, krytý bazén, spoustu hřišť. A také divadlo, kino,“ vyjmenovává.
Jak odhaduje celkovou spokojenost „Vanďáků“ s Varnsdorfem? „Řekl bych tak šest sedm bodů z deseti,“ odhaduje. Posléze se opraví. „Spíš pět z deseti,“ upravuje svůj úsudek.
