Vymyslel i logo České národní banky. Výstava přibližuje hvězdu typografie

Slovo Rounded v názvu výstavy neodkazuje jen k zaoblenému, zakulacenému a „měkkému“ písmu, ale také k zaokrouhlení, tedy výběru toho podstatného.

Nevelkou plzeňskou výstavní síň 13 kurátoři proměnili v jakousi myšlenkovou mapu, na které nejslavnější český typograf a pedagog Jan Solpera skrze texty z aktuální knihy nazvané Typo života běh = Solpera komentuje svou tvorbu od 60. let minulého století. Patří do ní plakáty, knižní obálky, desítky logotypů včetně pravděpodobně toho nejslavnějšího pro Českou národní banku, informační systém už neexistujícího brutalistního hotelu Praha, televizní grafika a samozřejmě i jím vyvinutá písma. Přehlídka potrvá do 4. října.

Na některých místech Solpera popisuje motivace vzniku autorského písma Insignia, později přejmenovaného na Solpera, nebo vysvětluje, jak koncem 70. let připravoval normu pro klasifikaci tiskových písem pro polygrafický průmysl. Tyto pasáže ocení spíše profesionálové. I z odbornějších částí ale vyplývá, jak funkčně a nadčasově o písmu i vizuální komunikaci autor přemýšlí.

Možná nejvýrazněji se Solperův typografický cit ukazuje hned v úvodu. Kurátoři tu představují plakáty, s nimiž už během studií na pražské UMPRUM vstoupil na scénu a které prý dělával nejraději.

Jemně melancholický měsíc z poutače na Rusalku v Jihočeském divadle, avantgardní „kostičkované“ Etudy pro Divadlo Na zábradlí nebo úplně jednoduchý, do blízkovýchodní estetiky stylizovaný plakát Sýrie ve fotografii. Všechny tyto práce se od raných 60. let vyznačovaly promyšlenou hravostí a citem pro účel: zaujmout kolemjdoucí.

V kontextu dnešního života ve vizuálním smogu je zajímavý i Solperův návod k upotřebení. „Při navrhování plakátů nebo jiných produktů užité grafiky, ze které se v průběhu mých aktivních let stal grafický design, jsem vycházel z několika zásad. Důležité je ujasnit si, v jakém prostředí bude výsledek naší práce působit, případně v jaké konkurenci se musí prosadit,“ uvedl Solpera.

Jeho vytištěné plakáty neměly působit samostatně, nýbrž být vylepovány na plochách vedle dalších plakátů, jež vznikaly se stejným záměrem „překřičet“ své sousedy. „Proto jsem pracoval tak, aby si můj plakát nejdříve vytvořil potřebné klidné prostředí, ze kterého teprve vystřelí patřičný vizuální atak na nicnetušícího kolemjdoucího chodce. Na mých typografických plakátech ze 70. až 90. let minulého století proto z klidné a velké prázdné plochy vystupuje hlavní motiv, kterým je slovo nebo číslice,“ objasňuje výtvarník.

Výstavu kromě kurátorského textu uvádí osobně laděný příspěvek Františka Štorma. Solperův student, spolupracovník a kamarád píše třeba o tom, jak jej mentor naučil nebát se vtisknout designu vlastní tvář a vyslat tak do světa výrazný umělecký signál. Grafický design má totiž podle Solpery větší dopad na život než umění zavřené v galeriích.

„Každý jeho divadelní či výstavní plakát je výtvarnou událostí a troufám si tvrdit, že mnohé z nich jsou lepší než to, co propagovaly. Totéž platí o jeho knižních obálkách. Působí nejen svou konkrétní vizuální formou, ale také metodou přivábení pozornosti a organizací plochy kompozice. Například obálka knihy Gotická duše je motiv hodný tetování,“ konstatuje jinak též člen metalové kapely Master’s Hammer František Štorm, kterého Solpera přivedl ke „gotické kaligrafii i úpadkovému švabachu“.

Štorm je také zakladatelem písmolijny Storm Type Foundry a Solperovi před dvaceti lety pomohl stvořit písmo Areplos. Aktuálně s ním pracuje na písmu zcela novém.

Jestliže Štorm v souvislosti s vizuálním pojetím názvu Gotické duše píše o tetovacím motivu, pak místnost věnovaná dalším Solperovým knižním obálkám by mohla posloužit jako celé tetovací studio. Nad Cizincem od Alberta Camuse, Mikulášovými patáliemi napsanými Reném Goscinnym nebo sérií knih z nakladatelství Odeon je na zdech zavěšená přehlídka názvů a nápisů, které kombinují mimo jiné i Solperovu lásku k typografii 19. století, mimoevropskou estetiku či dynamiku typickou pro koncerty tvrdé hudby. Fascinující série. Jako kdyby autor už před padesáti lety věděl, co se bude nosit dnes.

Třeba ukázky grafické koncepce druhého kanálu československé televize, které na začátku 70. let postavil na poetice výtvarného směru zvaného op-art, by se v roce 2026 skvěle hodily coby klubová projekce. Před půlstoletím ale úspěch nezaznamenaly. „Ohlasy diváků na op-artové přepojovací diapozitivy byly naprosto negativní. Televize znovu začala při různých pauzách raději promítat hrající si koťátka a kapky rosy na jarní větvičce, což bylo přijatelnější než černobílé pruhy, trojúhelníky a kruhy. Ale mé op-artově řešené televizní hodiny se používaly poměrně dlouho,“ vzpomíná umělec.

Náklonnost k jednoduchým a účelným řešením Solpera naplno využil při spolupráci s výtvarníkem Oldřichem Kulhánkem. Jejich dílo zná celá republika, neboť vymysleli vizuální podobu českých bankovek.

„Když přítel Kulhánek na začátku 90. let pracoval na návrzích své první nové bankovky, obrátil se na mě, abych mu pomohl s výběrem vhodného písma. Rozmlouval jsem mu to, protože patřil k několika z mála volně tvořících grafiků, kteří rozumějí typografii, a mimo to sám písmo perfektně kreslil. Trval ale na svém,“ líčí Solpera.

Kulhánkovi předložil dvě možná řešení, z nichž si kolega vybral to vytvořené ze Solperova písma Insignia. „Původní název se ale nedal použít, protože písmo stejného jména už existovalo. Z vrozené skromnosti jsem proto nové písmo pojmenoval svým jménem,“ popisuje výtvarník, jak se doslova dostal do oběhu.

Díky kooperaci s Kulhánkem pak přijal nabídku na přípravu dodnes funkčního loga pro Českou národní banku. Totožné písmo v logu instituce i na bankovkách, jež vydává, je navíc světový unikát.

Jan Solpera se narodil v Jindřichově Hradci, přebývá na Třeboňsku a historií této oblasti se posledních pětadvacet let intenzivně zabývá. Není tak s podivem, že jižní Čechy dostal i do své typografické práce. Na výstavě popisuje například vznik jednoduché značky pro českobudějovické nakladatelství Růže, kterou na konci 60. let odvodil od pětilisté heraldické růže rodu Vítkovců. Nakreslil ji prý hned a jedním nepřerušovaným tahem.

Za heraldika se nikdy nepovažoval, tento obor jej ale vždy zajímal, protože představuje jeden ze základů vizuální komunikace. „Dva dny jsem si tehdy kreslil další růže, které jsem nalézal na kamenných portálech domů, v ostění oken nebo na městských branách. Bohatá a překrásná galerie heraldických růží je třeba na arkádách zámku v Jindřichově Hradci. I když vím, že je už potřebovat nebudu, posedlost hledat a dokumentovat si heraldické růže mě od té doby ani po více než padesáti letech neopustila. Rozdíl je jen v tom, že je nekreslím, ale fotografuji,“ uzavírá Jan Solpera.