Jejich hudba se vůbec nehodí do dnešní doby. Primus zazářili na Brutal Assault

Festival Brutal Assault, který skončí v noci na neděli, mezi českými letními hudebními akcemi vyniká hned v několika rovinách. Tou první je dějiště. Barokní pevnost Josefov u Jaroměře coby historická památka nabízí skutečně unikátní architekturu, do které spadají kromě masivních hradeb a bastionů také chodby a další „dutiny“ ve stavbách, úzké průchozí uličky a pomyslné myší díry, prostě vysloveně neokoukaný prostor se sklony k dobrodružnosti.

Na druhé straně je tu ovšem vojenská historie, ty velké i malé dějiny, které se místem přehnaly, množství vojáků různých armád i zajatců, kteří zde za ta staletí sloužili, trpěli i umírali.

Ale právě v tom je pozitivum Brutal Assaultu. Krásnému, i když trochu kontroverznímu prostředí dodává nový život, navíc úplně jiný, než by člověk u vojenské památky očekával. Letos ohradbený areál zalidnilo podle pořadatelů 22 tisíc fanoušků tvrdé hudby od malých dětí, které mají také pro sebe vyhrazenou část areálu, až po pány s pivními bříšky, jejichž věk atakuje sedmdesátku a dávno už nemají tak husté a dlouhé vlasy, jako když poprvé slyšeli první album Black Sabbath.

Samozřejmě převládají spíš mladší lidé, včetně teenagerů, kteří bývají vymóděni stylově až extrémně, s tvářemi pomalovanými k nepoznání nebo maskami rozličných ďáblíků a jiné metalové havěti. Právě tihle lidé jsou solí festivalu, aspoň vizuálně, a také dalším rysem, který mu pomáhá vybočit z průměru.

Unikátního prostředí a dobře fungujícího provozu, kde všechno klape a z průběhu festivalu je cítit směs vrcholné profesionality s láskou k akci samotné, si povšimli i v zahraničí. V současné době se zastoupení návštěvníků z jiných zemí zjevně blíží padesátiprocentní hranici. V areálu je slyšet nejen polština, vzhledem k poloze Josefova vcelku logická, ale i španělština, angličtina, francouzština, němčina a další. Pro všechny je kromě hudby velmi dobře připraveno i návštěvnické zázemí. Zejména nabídka jídel doslova z celého světa daleko předčí i co do počtu návštěvníků mnohem větší české hudební festivaly.

Nejdůležitější je ale samozřejmě hudba a také v její nabídce si Brutal Assault udržuje invenci. Rozhodně nepase jen po největších jménech metalového mainstreamu, naopak se hodně zabývá i jeho vedlejšími, alternativními, ba extrémními a obskurními odnožemi, na což návštěvníci slyší.

Právě do tohoto profilu skvěle zapadá páteční vystoupení skupiny Primus. Ta sice v první polovině 90. let minulého století patřila mezi nejsledovanější skupiny amerického rocku, čistě po hudební stránce však stojí vlastně svým způsobem „v undergroundu“.

Právě z metalového podzemí kalifornská kapela těsně před polovinou 80. let vzešla, když ji založil baskytarový virtuos a dodnes hlavní mozek, frontman a skladatel Les Claypool. Posléze přibral dosud stálého kytaristu Larryho LaLondea, jehož tento pátek opakovaně – v nadsázce dané prostředím festivalu – nazýval „kmotrem death metalu“. Bubeníci se jim po ty dlouhé desítky let za zády střídali, momentálně na stoličce sedí o generaci mladší a nesmírně talentovaný John Hoffman.

Primus si rychle vypracovali vlastní styl – možná paradoxně takový, který stylem není. Rozhodně nikoli popsatelným jedním slovem nebo jednou škatulkou.

Jejich hudba se vůbec nehodí do dnešní doby, kdy je hráčská virtuozita dost podceňována a muzikantských vtipů na baskytarová či bubenická sóla existuje možná víc než kdysi na klasické otloukánky, violisty v symfonických orchestrech.

Přitom skladby Primus jsou z velké části instrumentální a v sólech všichni zúčastnění provádějí pravé divy nejen po technické, ale i umělecké stránce: Těch pár sólových okamžiků bubeníka Johna Hoffmana se například vůbec nedalo srovnat s běžnými sólovými pokusy jiných, byť třeba v doprovodu vynikajících rockových bubeníků. Kytarista Larry LaLonde je neméně invenční, mixuje metalické riffy s vysloveně alternativními postupy ve výběru tónů i pohybu po strukturách písní.

Hra Lese Claypoola pak představuje úplně samostatnou kapitolu. Používá převážně ve funku obvyklou techniku slapu, kdy do strun vytlouká hlavní rytmus údery palce a ostatními prsty pravé ruky ostrým vybrnkáváním přidává další tóny. S tím ovšem spojuje také příklepy levé ruky na hmatníku a výsledkem jsou rytmicky i tónově velmi bohaté textury. To vše ale Claypool hraje tak přirozeně, až se při pohledu na jeho ruce na velkoplošných projekcích může zdát, že není na světě nic jednoduššího než tímto způsobem ovládat baskytaru.

Jen jednou si na Brutal Assaultu nechal přinést ze zákulisí elektrický pětistrunný kontrabas, aby mohl prsty i smyčcem – a v masce prasete, stejně jako ve slavném videoklipu – rozehrát skřípavý hlavní motiv skladby Mr. Krinkle.

U Primus prostě všechno dokonale zařezává a je to navýsost osobité. Dokonce tak, že Claypoola kdysi podezřívali, zda není jedním z tajemných členů slavné anonymní kalifornské skupiny The Residents, velkých hvězd alternativní scény.

Jeho hudební vize a hráčská osobitost mu dovolily vedle Primus pracovat na spoustě rozdílných projektů, z nichž rozhodně stojí za připomenutí častá spolupráce na albech podobně svérázného Toma Waitse, vytvoření rockové supergroup Oysterhead s Treyem Anastasiem z Phish a Stewartem Copelandem z The Police nebo založení přímo čítankově psychedelické kapely The Claypool Lennon Delirium s mladším synem Johna Lennona Seanem.

Podobnou skládačkou jako vedlejší projekty Lese Claypoola jsou vlastně i skladby Primus. V nich se experimentální rock potkává s přímočarými metalickými riffy jako v protiválečné Too Many Puppies, funkovými jízdami jako v závěrečném hitu Jerry Was a Race Car Driver, ale třeba také s prvky country, kterými je příznačná bizarní Wynona’s Big Brown Beaver (ne, nejde o herečku Winonu Ryder ani cokoliv erotického).

Claypool se dokonce nerozpakuje odstartovat píseň ve vysloveně pochodovém rytmu, jako tomu bylo u prvních dvou položek josefovského programu Those Damned Blue-Collar Tweekers a Here Come the Bastards. Navíc má skoro každá skladba v podstatě několik stylově zcela rozdílných částí. Tím Primus odjakživa připomínají Franka Zappu, jenž je jim v dobrém předhazován prakticky od začátku kariéry.

Hodinu a čtvrt trvající program na Brutal Assault byl vlastně jen výtahem jejich setlistu, který uvádějí na aktuálním evropském turné, a Claypool sahal samozřejmě převážně k nejznámějším písním, z nichž leckteré lze přes jejich neukotvenost a originalitu bez nadsázky nazvat hity.

Nejzajímavější je ale to, že kromě pamětníků v hledišti jim nadšeně aplaudovalo i publikum generace, která v době, kdy tyto nezničitelné pomníky alternativního rocku s metalovými prvky vznikly, ještě nebyla na světě. To je pro hudbu, která si nepohrává s trendy, a proti některým se dokonce záměrně staví, vynikající vysvědčení.