Tělo horolezce čeká na Everestu 30 let. Indie plánuje extrémní záchrannou misi

Horolezce mířící na nejvyšší vrchol světa čeká nad hranicí zhruba 8000 metrů nejtěžší část cesty – takzvaná zóna smrti. Teploty tam mohou klesat ke 40 stupňům pod nulou a vzduch obsahuje jen asi třetinu kyslíku ve srovnání se vzduchem u hladiny moře. Srdce pracuje na hranici možností, mozek je hůře okysličený, zpomaluje se trávení a slábne koordinace i schopnost správně se rozhodovat.

Horolezci pohyb v těchto výškách popisují jako cestu ve zpomaleném filmu, při níž se zároveň dusí. Everest si za dobu výstupů vyžádal více než 340 obětí a řada těl kvůli extrémním podmínkám zůstává na hoře.

Jedno z nich se stalo téměř legendou. Horolezci mu desítky let říkali Green Boots – Zelené boty podle výrazné obuvi, která vyčnívala z malé vápencové jeskyně nedaleko vrcholu. Muž tam zahynul při katastrofální bouři v roce 1996.

Po dlouhá léta se mělo za to, že jde o indického horolezce Tsewanga Paljora. Když však indické úřady nedávno oznámily plán ostatky vyzvednout, jako pravděpodobnou totožnost muže uvedly jiného člena stejné expedice – Dorje Morupa.

Oba horolezci zahynuli na Everestu ve stejný den. Svědectví přeživších členů expedice i místo posledního rádiového kontaktu podle indických úřadů naznačují, že tělo v jeskyni patří právě Morupovi.

Představitel Indo-tibetské pohraniční policie (ITBP) řekl BBC Hindi, že k této identifikaci přispělo také oblečení a horolezecké vybavení. Definitivní odpověď ale mají přinést až testy DNA.

Pro Morupovu rodinu by to znamenalo uzavření příběhu, který trvá třicet let.

Morupova manželka Konchak Yangskitová dodnes vzpomíná na poslední noc před jeho odjezdem na expedici. Seděli spolu doma v Ladakhu, indickém himálajském regionu vzdáleném stovky kilometrů od Everestu.

Morup jí tehdy slíbil, že se vrátí jako hrdina a jeho země na něj bude hrdá. „Požádal mě, abych se postarala o děti a přišla ho přivítat na letiště, až se vrátí,“ řekla dnes zhruba pětasedmdesátiletá žena BBC.

Zároveň však měla zvláštní předtuchu. „Napadlo mě, jestli ho ještě někdy uvidím. Někdy jsem si před spaním představovala, že dnes v noci někdo zaklepe na dveře a že až je otevřu, bude tam stát on,“ řekla. „Až se vrátí domů, zeptám se ho: ‚Kde jsi byl všechny ty roky?‘“

S tím, že její manžel skutečně zemřel, se dlouho nedokázala smířit. „Věděla jsem jen to, že na hoře zuřila bouře. I když jsme doma uspořádali modlitby za jeho duši, moje srdce odmítalo uvěřit, že zemřel,“ vzpomíná. „Neviděla jsem jeho mrtvé tělo, takže pro mě bylo těžké tomu uvěřit.“

Osmačtyřicetiletý Morup sloužil u zmíněné Indo-tibetské pohraniční policie, jednotky střežící velkou část indicko-čínské hranice. V horách nebyl nováčkem.

V roce 1996 byl jedním ze šesti členů expedice ITBP, která se pokoušela vystoupit na Everest z tibetské, tedy severní strany. Většina horolezců volí trasu z Nepálu, Morupův tým se však chtěl zapsat do historie jako první indická expedice, která nejvyšší horu světa zdolá z čínské strany.

Když se počasí začalo prudce zhoršovat, tři ze šesti mužů se rozhodli vrátit. Morup, Tsewang Smanla a Tsewang Paljor pokračovali.

Podle čínského certifikátu, který dodnes uchovává Morupova rodina, dosáhl Morup 10. května 1996 v 17:30 vrcholu Everestu ve výšce 8849 metrů.

Dolů se však už nevrátil. Všechny tři horolezce při sestupu zastihla prudká sněhová bouře a zahynuli. Z jejich skupiny bylo později nalezeno pouze jedno tělo – muž známý jako Green Boots.

Indie nyní hledá specializovaný tým, který by dokázal ostatky dopravit z hory. Vyzvedávání mrtvých z takové výšky patří k nejnebezpečnějším operacím v Himálaji a ještě před několika desetiletími se o ně téměř nikdo nepokoušel.

„Rozhodující budou povětrnostní podmínky a stav sněhu,“ uvedl nepálský horolezec Tshiring Jangbu Šerpa, který se už podobných záchranných operací účastnil.

Severní strana Everestu má sice méně ledovcových trhlin, záchranné možnosti jsou tam ale výrazně omezenější. „Pokud se něco stane na nepálské straně, můžete být poměrně rychle evakuováni vrtulníkem. Na čínské straně však takový systém neexistuje,“ řekl Tshiring Jangbu Šerpa BBC Hindi.

Severní svah je navíc strmější a nemá tak rozsáhlou podpůrnou infrastrukturu jako běžnější jižní trasa z Nepálu.

„Dostat to tělo dolů je opravdu těžké i během oblíbené jarní sezony, natož na podzim, kdy je počasí ještě nepředvídatelnější. To je prostý důvod, proč tam leží už tolik let,“ vysvětlil horolezecký průvodce Pemba Ongchu Šerpa.

Podle něj by jen k dosažení místa a instalaci potřebných lan bylo zapotřebí zhruba deset až dvanáct horolezců schopných vystoupit až do vrcholových partií.

Samotné tělo je pak nutné fyzicky snést do výšky, odkud by ho mohl převzít vrtulník, případně v nižších polohách jaci.

Právě první část sestupu bude zřejmě nejtěžší. „Bude to velmi, velmi riskantní. Je to extrémně strmý terén s množstvím skal. Z logistického hlediska bude prvních tisíc výškových metrů obrovskou výzvou,“ řekl indický horolezec Kuntal Joisher BBC Nepali.

Těla navíc po desetiletích na hoře bývají pevně zamrzlá do sněhu a ledu. Spolu s promrzlým oblečením a výstrojí mohou být několikanásobně těžší než za života a někdy zůstávají zamrzlá v poloze, která manipulaci ještě komplikuje. Po sestupu do teplejších poloh navíc začínají rozmrzat a rozkládat se.

„Hlavní je nevystavovat životy šerpů riziku kvůli mrtvému tělu,“ upozornil Joisher.

Takové operace jsou proto nejen nebezpečné, ale také mimořádně drahé. Odborníci odhadují, že i jednodušší vyzvednutí těla může stát mezi 40 tisíci a 80 tisíci dolarů, tedy částku, kterou si většina rodin nemůže dovolit.

Častěji proto horolezci ostatky pouze přesunou mimo hlavní trasu. Tak tomu bylo například u americké horolezkyně Francys Arsentievové, známé jako „Šípková Růženka z Everestu“. Její tělo bylo v roce 2007, téměř deset let po její smrti, přemístěno z frekventované trasy na odlehlejší místo.

V Morupově případě však náklady ponese ITBP. Jednotka chce ostatky dopravit dolů do září a nyní hledá skupinu zkušených šerpů, kteří by se operace ujali.

Po případném návratu do Indie projde tělo testem DNA. Pokud potvrdí, že skutečně patří Morupovi, dostane ho jeho rodina.

Pokud se podaří ostatky skutečně dopravit domů, Morupův syn Punchok Dorjai chce pro otce uspořádat pohřeb poblíž parku Mučedníků v Lehu, hlavním městě Ladakhu. „Můj otec obětoval svůj život za vlast a měl by být připomínán jako mučedník,“ řekl. Stejnou poctu si podle něj zaslouží i jeho dva spolulezci, kteří na Everestu zahynuli.

Rodina si chce doma ponechat také nejznámější symbol příběhu, který se s Morupovým jménem možná po třiceti letech definitivně spojí. „Plánujeme si nechat ty zelené boty,“ řekl Dorjai.