Masakr v Babicích: Za čtyři zavražděné funkcionáře šlo k soudu přes sto lidí

V létě 1951 byli ve škole v Babicích nedaleko Třebíče na Vysočině zastřeleni tři funkcionáři místního národního výboru (MNV), čtvrtý byl postřelen. Aniž by byla událost důkladně prošetřena, Státní bezpečnost a celý komunistický aparát ji využily jako záminku, jak se vypořádat s třídními nepřáteli: s vesnickými boháči označovanými jako kulaci, se zástupci církve, ale paradoxně také s lidmi, kteří se za okupace zapojili do protinacistického odboje.

Ve vykonstruovaných procesech bylo odsouzeno 107 osob, vyneseno 11 trestů smrti a dohromady více než 1375 let odnětí svobody. Událost ale zasáhla do mnohem širšího okruhu lidí, odstěhovat se musely například celé rodiny údajných vesnických boháčů, které odmítaly vstoupit do vznikajících jednotných zemědělských družstev (JZD).

I když podrobnosti babického případu nebyly nikdy zcela objasněny, je téměř stoprocentně jisté, že hlavním iniciátorem střelby v tamní škole, Ladislav Malý, který se vydával za agenta americké CIC, byl ve skutečnosti spolupracovníkem StB. Je možné, že ho StB přesvědčila provést čin jako provokaci, anebo jednal na vlastní pěst.

Ačkoli se nedochoval žádný přímý důkaz, nasvědčuje tomu několik nepřímých souvislostí – například to, že v té době na Vysočině působilo více než dvacet odbojových skupin, přičemž v každé měla StB podle dobových dokumentů svého člověka.

Případ Babice se pak objevil také v televizním seriálu 30 případů majora Zemana – stěžejním díle normalizační ideologie. A to dokonce ve dvou epizodách – v desátém pokračování s názvem Vrah se skrývá v poli (odehrávajícím se v roce 1953), poté v pětadvacáté epizodě Štvanice (z roku 1968). Po zásahu z nejvyšších politických míst se ale druhý z nich musel přetočit.

Vybrané epizody seriálu o majoru Zemanovi jsou součástí cyklu besed, které zorganizoval Ústav pro studium totalitních režimů spolu s Muzeem Policie ČR a Českou televizí. Odborníci analyzují několik dílů s konkrétními dobovými případy a vysvětlují jejich historické pozadí a souvislosti.

Podle historika Daniela Růžičky, který se v ČT dlouhodobě věnuje televizní komunistické propagandě, se případ z Babic vůbec neměl v majoru Zemanovi objevit, i když situaci na venkově v 50. letech, včetně odmítané kolektivizace, kulaků a dalších nepřátelských živlů, se původní verze věnovat měla. Scenárista Jiří Procházka musel díl o Babicích, které se v seriálu jmenují Plánice, dopsat poměrně narychlo.

Děj se nakonec neodehrává v roce 1951 jako ve skutečnosti, ale o dva roky později. A v místní škole nezemřeli tři funkcionáři (ve skutečnosti jeden vyvázl se zraněním), ale všichni čtyři.

Epizoda, která se v premiéře vysílala 12. června 1976, pojednává o sérii požárů seníků a dalších hospodářských stavení v okolí Plánic, kam dorazil kriminalista Zeman v podání Vladimíra Brabce, aby je vyšetřil.

Spolu s příslušníkem státní bezpečnosti Žitným, kterého ztvárnil František Němec, nakonec odhalí zločineckou skupinu okolo důstojníka prvorepublikové armády, která má na svědomí právě i smrt čtyř funkcionářů ve škole. Stejně jako ve skutečnosti, se pak skupina ukryla v poli, kde byla ale brzy vypátrána.

Pokračování pak nabídl díl z roku 1968, který se poprvé objevil na televizních obrazovkách 20. ledna 1980. Hlavním motivem je rehabilitační soud, který má dokázat, že bezpečnostní složky zmanipulovaly vyšetřování plánických vražd proti tamnímu faráři (u něhož se tehdy ukrýval hlavní terorista) v podání Oty Sklenčky. Před soudem tak stane i policista Jan Zeman.

Právě u této epizody, která už přitom byla odsouhlasena příslušnými úřady, nastala poměrně zásadní scenáristická změna. Autorem byl opět Jiří Procházka, který rozhodně nešetřil s ideologickými útoky na všechny nepřátele pokrokové komunistické strany. „Majora Zemana pokládal v prvé řadě za politické dílo, jehož smyslem je pomáhat Husákově normalizaci v oblasti kultury,“ řekl historik Růžička.

V původní verzi, která se měla jmenovat Hrdelní pře a až později byla přejmenovaná na Štvanici, vystupuje bdělý agent StB, který v Plánici odhalí všechny rejdy reakčních živlů. Jenže právě tento motiv s příslušníkem tajné policie se nelíbil funkcionářům ÚV KSČ, kteří na natáčení také dohlíželi.

Tím, kdo měl hlavní slovo, byl patrně Jan Fojtík, který za normalizace plnil funkci hlavního stranického ideologa, i když oficiálně epizodu z roku 1968 zastavil tehdejší ústřední ředitel Československé televize Jan Zelenka a jeho náměstkyně Milena Balašová, ideologická cenzorka, která se po Pražském jaru podílela na personálních čistkách v televizi.

Historik Daniel Růžička uvedl, že scenárista Procházka v jednom z rozhovorů ještě před svou smrtí v roce 1993 řekl, že ministerstvo vnitra chtělo o Babicích v majoru Zemanovi ukázat, jak to opravdu bylo, ale KSČ to nedovolilo. „To ani nemuselo být daleko od pravdy,“ poznamenal Růžička.

Nakonec se musela přetočit asi polovina celé epizody. Hlavním zadáním bylo ještě více vypíchnout kontrarevoluční činnost nepřátel režimu v krizovém roce 1968, kteří byli hlavními iniciátory rehabilitačního soudu s plánickým farářem, ale jejich útok byl zaměřen de facto na bezpečnostní složky a socialistické zřízení. Mezi tyto zásadní zlosyny patřili intelektuálové, umělci, novináři a samozřejmě někteří politici.

Proto se v seriálu objevuje postava profesora Brauna v podání Miloše Nedbala. Jeho předobrazem byl filozof, literární vědec, bohemista, spisovatel a překladatel profesor Václav Černý, pozdější přední signatář Charty 77.

Do sporu s komunistickým režimem se dostal už v 50. letech, dokonce byl na několik měsíců uvězněn. V roce 1968 vyučoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a podporoval Pražské jaro. V roce 1970 byl poslán do důchodu a měl zakázáno vyučovat i publikovat.

Do seriálového básníka Pavla Daneše v podání Petra Štěpánka, opileckého floutka, který kradl cizí básně a vydával je za své, zase autoři ságy o majoru Zemanovi vložili hned tři nepřátele režimu: spisovatele Pavla Kohouta, Jana Beneše a dramatika Václava Havla.

Při přetáčení této epizody seriálu 30 případů majora Zemana nešlo jenom o zásadní předělání scénáře, pod nímž už mimochodem nechtěl být Jiří Procházka podepsán, ale také o změnu prostředí. V původní verzi, která se nedochovala, se podle dobových dokumentů například jedna scéna natáčela v Týnském chrámu, nakonec se však přesunula na hřbitov ve fiktivní Plánici.

Obě verze ale měly společné to, že výrazně měnily realitu, aby vyhovovala komunistickému výkladu poválečných dějin. Takže zatímco v seriálu je rehabilitační soudní přelíčení vylíčeno jako jednoznačně tendenční a manipulativní, ve skutečnosti byl takovým způsobem veden proces v babické kauze v 50. letech.

První ze série soudů byl přitom zahájen už 10 dní po střelbě ve škole. „Za takhle krátkou dobu nemohlo být provedeno řádné vyšetřování,“ poznamenal Kamil Nedvědický, první náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů. Ze zapojení do babického případu byli obžalováni i kněží, kteří už byli dávno za mřížemi. Přelíčení bylo předem pečlivě připraveno, to samé platilo o vynesených trestech.

„Proces nebyl ničím jiným než krvavým divadlem,“ poznamenal Nedvědický. Posledním z 11 popravených byl v květnu 1953 jednadvacetiletý Stanislav Plichta, který coby člen odbojové skupiny hlídkoval před babickou školou, kde byli místní funkcionáři zastřeleni.

Následně se skrýval v žitném poli u Bolíkovic, kde byl po vypátrání těžce zraněn. Pak strávil dlouhé měsíce v nemocnicích v Třebíči a Brně, následkem postřelení ale ochrnul na spodní část těla. I tak skončil na šibenici. „Byl vyléčen jen proto, aby byl popraven,“ uvedl Nedvědický.

Vzhledem k tomu, že byl na půlku těla ochrnutý, vytvořil na popravišti smutný rekord – s oprátkou na krku umíral dlouhých 25 minut.