Černé labutě se množí – protože někdo to tak chce

Přinejmenším od první dekády tohoto století žijeme ve světě černých labutí, které mohou dopadnout na globální ekonomiku drtivou silou.

V teorii má jít o nepředvídatelný koktejl nešťastných okolností. Jenže ani černé labutě minulého století takové nebyly. Přinejmenším část odborníků všechny z nich předvídala, jen chyběla politická vůle se na ně připravit.

V nové éře, do které svět vstoupil, se z nich staly zbraně v arzenálu hybridní války. V době bezprecedentního propojení globální ekonomiky mohou být velmi účinné. Zranitelnost – i liknavost – se bohužel týká i Česka.

Černá labuť se může vynořit odkudkoli: pandemie, náhodné útoky na klíčové uzly světové infrastruktury (ekonomiku, dopravu, energetiku, informační sítě), vlivové operace (přeshraniční manipulace informacemi a voličskými preferencemi) či útoky na světový finanční systém. Pro chudé země je prevence před dopadem černých labutí na ekonomiku neúnosně drahá. Ve vyspělých demokratických zemích zase naráží na kritiku opozice, že nadměrná opatrnost vede k plýtvání veřejnými zdroji, a tím na riziko ztrát voličské podpory.

Po teroristických útocích v USA v roce 2001, finanční krizi z roku 2008 i pandemii covidu-19 jsme viděli, jak rychle se mohou krize přelévat přes hranice. Totéž platí pro zpřetrhané dodavatelské řetězce. Obě vlny ruské agrese proti Ukrajině byly plně předvídatelné, většina politiků je však předtím vytrvale zlehčovala. Přitom šlo o útok na světový řád, který světu sloužil od konce druhé světové války.

K tomu se přidal rychlý rozvoj kybernetických útoků mířících na důvěru ve finanční či volební systém a na citlivá data. Vlivové informační operace zároveň výrazně přispěly k rozdělení západních společností, zejména od nástupu sociálních sítí. S jednou černou labutí se celý svět potýká nyní, podívejme se na další, které už jsou ve vzduchu.

Blokáda Hormuzského průlivu je dobrou ukázkou, jak snadno lze z jednoho místa vyvolat paralýzu globálních rozměrů. Jde o kritický úzký profil pro dopravu fosilních paliv a chemikálií do Asie, Afriky a Evropy. Průchodnost této námořní cesty je určující pro ceny komodit na světových trzích, což je v historické paměti zapsáno už od ropných krizí 70. let.

Až donedávna každá americká administrativa důsledně dbala na to, aby lodě měly z Perského zálivu volnou cestu. Na konci února na svůj svatý grál této oblasti zapomněla.

Nejde jen o ropu a pohonné hmoty. Afrika a část Asie pociťují přímé výpadky dodávek hnojiv, vyráběných z plynu z Perského zálivu. Pěstitelé v Americe a Evropě řeší zvýšené ceny. Hélium z Kataru je v krátkém horizontu nenahraditelné a přitom kriticky důležité pro výrobu čipů a potažmo veškeré elektroniky. Ze stejné oblasti také pocházejí chemikálie nezbytné pro dobývání vzácných zemin a magnetů pro elektrotechniku a baterie.

S návratem k dřívějšímu normálu nepočítejme. Apelování na „bezplatný provoz podle mezinárodního práva“ nerespektuje realitu. Spojené státy ani Írán nejsou signatáři Úmluvy OSN o mořském právu (UNCLOS), navíc v nejužší části průlivu žádné mezinárodní vody nejsou. Jde o výsostné teritorium Ománu a Íránu, kde podle UNCLOS platí právo upravit si režim na hranici vzájemnou dohodou, včetně poplatků za průjezd.

Navíc jde o hlavní eso Íránu ve vyjednávání o jeho jaderném a balistickém programu. Je nerealistické očekávat rychlý a jasný výsledek dohody s USA v této oblasti. Při vyjednávání předchozí dohody JCPOA mezi Íránem a šesti mocnostmi (USA, Čínou, Francií, Německem, Ruskem a Británií – tzv. Obamova dohoda, od které Spojené státy v roce 2018 odstoupily) v letech 2015 a 2016 uplynulo mezi úvodním memorandem a účinností dohody devět měsíců.

Pro mezinárodní obchod existují i jiné Achillovy paty. Nejkritičtější, byť zatím klidný, je Malacký průliv mezi Malajsií a Indonésií, který spojuje Indický oceán a Jihočínské moře v Tichém oceánu.

Touto trasou putuje třetina světového obchodu, včetně velké většiny toho, který je nyní zastaven kvůli Hormuzskému průlivu. Včetně většiny zboží mezi Evropou a Japonskem, Jižní Koreou, Čínou, Vietnamem, celou východní Asií. Při obrovské závislosti evropských ekonomik na Číně a na čipech a elektronice z Koreje a Tchaj-wanu se přestaňme utěšovat, že dramatický nárůst vojenské aktivity v Jihočínském moři se nás netýká.

Úžina Báb al-Mandab („Brána nářků“) mezi Adenským zálivem a Rudým mořem bývala hlavní cestou pro přepravu zboží a surovin z Asie přes Suezský průplav do Evropy. Její význam poklesl poté, co Íránem podporovaní Hútíové začali plavidla ostřelovat. Oklika kolem Mysu dobré naděje, kterou v posledních dvou letech využívá velká část rejdařů, znamená zpoždění více než týden a značný růst nákladů.

Z hlediska Evropy bude v budoucnosti možné se při dopravě ropy a plynu z Perského zálivu vyhnout Bráně nářků i Hormuzskému průlivu. Do Rudého moře totiž už nyní ústí saúdskoarabský produktovod. Jeho kapacita je pro Evropu zatím nedostatečná a zejména nejsou vybudovány potrubní trasy z Kataru. Existují produktovody ze Saúdské Arábie přímo do Středozemního moře, které ovšem nejsou využívány kvůli dlouholetým bojovým operacím na Blízkém východě.

Pro export směrem na východ tato potrubní zkratka do Rudého moře zatím nic neřeší. Lodě dopravující ropu, plyn a chemikálie do Asie jsou výrazně širší než lodě zásobující Evropu. Neproplují Suezským průplavem. Stejně by musely plout na jih přes Bránu nářků s útoky Hútíů. Nahrazení flotily obřích tankerů menšími bude trvat několik let.

Spojené arabské emiráty mají záložní ropovod do přístavu Fudžejra, kde se už nyní urychleně zvyšuje kapacita. Vydírací potenciál Hormuzského průlivu se tedy bude časem snižovat, ale potrvá to roky.

Ostatní úžiny představují pro světový obchod méně zranitelné místo, protože jsou obecně lépe chráněny nebo jsou pro obchod méně zásadní. I tak ale v Evropě musíme sledovat především bezpečnost Gibraltarského a Lamanšského průlivu, Dardanel a Bosporu (z hlediska významu pro eskalaci bezpečnostní situace), Suezského průplavu a v menší míře průplavu Kielského.

Úplně novou Achillovou patou světového pořádku se stává arktická oblast. Led v důsledku globálního oteplování taje a otevírá cestu pro obchodní, ale i vojenské lodě. Plavba Arktickým koridorem by podstatně zkrátila cestu nákladů mezi Sibiří, Skandinávií a Severní Amerikou, současně však přináší velké bezpečnostní otázky. NATO vidí tuto hrozbu jako jednu z největších a již svou arktickou strategii aktualizuje.

Arktida je navíc bohatým nalezištěm surovin, včetně většiny ze 17 prvků vzácných zemin (REE – Rare Earth Elements), bez kterých se moderní výroba elektroniky a baterií, automobilový a obranný průmysl ani energetika neobejdou. Jde o zásadní téma konkurenceschopnosti. Trumpova umanutost ovládnutím Grónska jen ilustruje, jak je toto téma důležité.

Černé labutě pro celý svět akutně hrozí v nestabilních a chudých zemích Afriky. Ta je hlavním zdrojem vzácných zemin a jiných nedostatkových surovin.

Dobrým ilustrativním příkladem je kobalt – tři čtvrtiny jeho globální těžby připadají na Demokratickou republiku Kongo, extrémně nestabilní zemi, v níž etnické a kmenové války znovu nabývají na síle. To může snadno zamaskovat cílenou hybridní operaci v oblasti těžby.

Kobalt je kriticky důležitý materiál pro celou řadu výrobních oborů. Cílené omezení dostupnosti (pro všechny, anebo jen pro vybrané země) by bylo další nebezpečnou černou labutí globálního rozsahu.

Moderní ekonomika je závislá na elektrické energii a na toku informací po internetu. Zásadní kritickou infrastrukturou pro mírový chod ekonomik i pro období ohrožení a válek se stávají jednak sítě pro dodávky elektřiny a jednak kabely a satelitní síť pro šíření internetu a obecně pro přenos dat.

Bez podmořských svazků kabelů, satelitních systémů a energetických sítí všech podob nemůže světová ekonomika fungovat dosavadním způsobem. Proto musejí být mimořádně dobře chráněny. Totéž platí o datech každého státu, firem a lidí (např. databáze o zdravotním stavu obyvatelstva), stejně jako o strategických podnicích v případě vstupu, vstoupí-li do nich bezpečnostně nespolehlivý investor.

Jenže oblast kybertechnologií se bouřlivě vyvíjí. Co do technických prostředků a nových možností narušení, ale také co do intenzity využití osobních digitálních technologií napříč společností. Prvkem systémové zranitelnosti se může stát i skupina běžných uživatelů. Lidé si jen málo uvědomují rizika spojená s rozmachem komunikačních technologií, bankovních a investičních online nástrojů či „chytrých“ zařízení v domácnosti.

Televizory, kamery, střídače fotovoltaik nebo osobní auta prošpikovaná čipy odesílají nezjistitelné spektrum dat. Pokud si firma pořídí flotilu čínských elektromobilů a její lidé pak na cestách řeší klíčové obchodní informace, je třeba počítat s tím, že je zdarma předávají potenciálním konkurentům.

Moderní společnost je plně závislá na elektrické energii a její nepřetržité dostupnosti. Nejde jen o osvětlení, čerpadla vody, klimatizaci, sporáky, výtahy, lednice, televizory, rádia (kromě bateriových) nebo semafory na křižovatkách. Bez proudu nefungují bankomaty a banky, obchody (protože nefunguje osvětlení, bezpečnostní systémy ani pokladny), nemocnice nebo vysílací věže mobilních sítí.

Šíření informací je v takovém případě omezené, delší výpadky už mohou být fatální i pro udržení pořádku, včetně zásobování bezpečnou vodou.

Zdaleka nejhorší dosah mimo použití strategických jaderných zbraní by měla černá labuť v podobě rozpadu globální finanční architektury. Nebylo náhodou, že se tato otázka řešila v rámci nového uspořádání světa po druhé světové válce jako jedna z prvních, celý rok před jednáními o OSN. Meziválečná hyperinflace, kolaps burz a velká hospodářská krize ukázaly, že bez funkčního a globálně uznávaného finančního řádu není stabilní zahraniční obchod, ekonomický růst ani sociální smír.

Bylo nutné především vytvořit přeshraniční platební systém a garantovat jeho fungování. Dále vytvořit pravidla udržování makroekonomické rovnováhy, vybudovat ochranné valy pro případ státních bankrotů a zavést systém měnových kurzů.

Mezinárodní finanční architektura, opřená o tyto základy, se postupně zdokonalovala a zafungovala jako motor poválečné prosperity. Rychlý růst mezinárodního obchodu a životní úrovně byl možný právě proto, že šlo bezpečně obchodovat a platit přes hranice. Kdyby svět – a zejména Spojené státy jako nosný pilíř – dopustil její zhroucení, je těžké si představit, že by lidstvo šlo jen tak dál bez další ničivé války.

Počítejme s tím, že řetězec kritických epizod světové ekonomiky je novou normou. Musíme si na něj zvyknout. Příprava neznamená šíření paniky ani zbytečné náklady. Čím více budeme mentálně i fyzicky připraveni, tím menší škody černé labutě způsobí. Tím méně budou zvyšovat nespokojenost, nejistotu a napětí ve společnosti, tím méně budou rozdělovat a radikalizovat.