Vysoký dluh nás straší zbytečně, tvrdí historik Martin Daunton

Státní dluh, respektive poměr státního dluhu k velikosti ekonomiky (HDP), patří k nejdiskutovanějším ekonomickým ukazatelům. Politici jím zdůvodňují škrty, centrální banky jím straší investory a měříme jím i zdraví státních financí.

Podle britského historika Martina Dauntona, emeritního profesora ekonomických dějin na univerzitě v Cambridge, je však tento údaj přeceňovaný a v dějinách neplatilo, že by vždy vysoký dluh brzdil ekonomický růst. Daunton je autorem nedávno vydané knihy Ekonomická vláda světa (The Economic Government of the World), která mapuje posledních 90 let fungování mezinárodních ekonomických institucí.

Státní dluh fungoval v 18. a 19. století hlavně jako nástroj moci, kdy jím státy financovaly své expanzivní plány a válečné výboje. Dnes je to spíše ukazatel, který nutí stát držet dluhy na uzdě, jinak mu přestanou mezinárodní investoři půjčovat. Neplatí však poučka, že vyšší dluh se automaticky rovná nižší hospodářský růst.

„Británie měla kolem roku 1810 poměr dluhu k HDP zhruba dvě stě procent. A lidé to akceptovali, protože existoval velmi silný fiskální stát, který poskytoval legitimitu a dokázal dluh obsluhovat,“ popisuje Daunton v rozhovoru pro podcast PFI Talks, který vznikl ve spolupráci se Seznam Zprávami.

Historik zároveň připomíná, že už tehdy zaznívaly hlasy skeptiků, kdy například ekonom David Hume byl přesvědčený, že Británie takto dospěje jedině k bankrotu. Debata o tom, jestli je vysoký dluh zdrojem síly, nebo zdrojem národního úpadku, tedy podle Dauntona neprobíhá poprvé.

V moderní době se však změnila role, kterou hraje při fungování státu trh. „V současnosti se situace jednoznačně obrátila ve smyslu, že dluhopisové trhy trestají vysoké úrovně dluhu,“ konstatuje Daunton. Některé země jako Německo či Česko dokonce zavedly legislativní dluhovou brzdu, která stanovuje limity výše zadlužení státu a po jejich překročení určuje sankce.

Výrazně k této debatě přispěla studie Growth in a Time of Debt Kennetha Rogoffa z Harvardovy univerzity a jeho kolegyně Carmen Reinhartové, která vyšla těsně po velké finanční krizi v roce 2010. V ní tvrdili, že jakmile poměr dluhu k HDP překročí zhruba devadesát procent, ekonomika začne ztrácet přibližně jeden procentní bod růstu ročně.

„Tato teze se stala obecně přijímanou pravdou, že vysoké úrovně dluhu ničí růst. A že prostě nesmíte mít vysoký dluh,“ shrnuje Daunton. V Británii ji tehdejší ministr financí George Osborne použil přímo jako zdůvodnění pro tvrdou úspornou politiku a rovněž Mezinárodní měnový fond ve spolupráci s Evropskou centrální bankou a Evropskou komisí podle této poučky postupovaly v případě řecké dluhové krize. „Někteří z nás už tehdy říkali, že to tak není a že premiér Osborne nemá pravdu,“ dodává Daunton.

Británie měla dluh k HDP blížící se dvou set procentům v meziválečném období a ještě vyšší dluh během druhé světové války. V prvním případě to podle Dauntona vedlo k nízkému růstu, ale kvůli jiným faktorům. V dubnu 1925 se Velká Británie vrátila ke zlatému standardu při výrazně nadhodnoceném kurzu měny, což zdecimovalo exportní průmysl a vyvolalo rozsáhlé stávky horníků.

V případě druhé světové války poměr dluhu výrazně přesahoval 200procentní hranici, a přesto následoval rychlý poválečný růst. „Záleží na tom, co se děje s úrokovými sazbami. Záleží na tom, jak společnost přijímá zdanění. Záleží na tom, co se děje s mezinárodními obchodními toky,“ vypočítává Daunton skutečné proměnné, na kterých udržitelnost dluhu stojí.

Debata by se podle něho neměla vést jen o jediném ukazateli poměru dluhu k HDP, ale soustředit se na nuancovanější pohled, například i na to, jaký má země majetek. „Peníze utracené za válku nejsou totéž co peníze utracené za infrastrukturu. Měli bychom se pokusit uniknout z toho nepřesného, mechanického pohledu, že překročení sto procent dluhu k HDP je automaticky škodlivé,“ dodává.

Trestat stát jen na základě jednoho ukazatele bez kontextu je podle Dauntona nesmyslné tam, kde rozhodují mnohem složitější vztahy úrokových sazeb, politické legitimity, obchodních toků a geopolitických zájmů velmocí. A dokud si to politici nepřipustí, budeme dál dělat špatná rozhodnutí, uzavírá historik.

Česko je relativně málo zadlužená země, nicméně tuzemská ekonomika roste velmi pomalu. Bez důchodové reformy kvůli rychle stárnoucí populaci a nějaké formě zeštíhlení neefektivního zdravotnictví, se státní finance nezlepší, a stát by měl dluhy primárně snižovat. Jinak nám brzy přerostou do nezvladatelných rozměrů.