Globalizace končí. Za 100 let budou v Evropě žít jiní lidé, říká ekonom

Podle ekonoma Branka Milanoviće procházíme dvojí změnou globálního řádu, která probíhá současně. První je vzestup Číny jako ekonomické mocnosti, což na úrovni států vede k přerozdělení globální rovnováhy sil a ke vzniku rivality mezi Západem a Východem. Druhou, méně viditelnou proměnou je posun v globální distribuci příjmů: Čínská střední třída poprvé za dvě století předbíhá části západní populace.

„Přímým důsledkem jsou domácí nepokoje v bohatých demokratických zemích,“ říká Milanović v rozhovoru pro pořad PFI Talks, který vznikl ve spolupráci se SZ Byznys. Příjmy západní střední třídy v globálním žebříčku příjmů klesají, a právě to vysvětluje nárůst frustrace, politické polarizace a oslabení důvěry v tradiční instituce ve Spojených státech a Evropě.

Tento dvojitý posun – geopolitický a sociálně-ekonomický – je podle Milanoviće tím hlavním motorem současné globální transformace. A globalizace, jak jsme ji znali posledních třicet let a česká ekonomika z ní těžila, je její první obětí.

Milanović popisuje konkrétní změny, které ukazují, že éra neoliberální globalizace skončila. Cla a obchodní bariéry rostou, zejména mezi USA a Čínou. Migrační politika se zpřísňuje nejen v Evropě, ale i ve Spojených státech, včetně masového vyhošťování migrantů. Hospodářské sankce se stávají běžným nástrojem mezinárodních vztahů. Spojené státy je zavedly vůči desítkám zemí.

Světová obchodní organizace je prakticky paralyzována od roku 2016, kdy Spojené státy zablokovaly jmenování soudců do jejího odvolacího orgánu (respektive od prosince 2019, kdy přestal být usnášeníschopný). Do popředí se navíc vrací hospodářská politika, která klade důraz na průmysl a v případě Evropy a Číny státní subvence.

Tyto změny jsou podle Milanoviće strukturální, nikoli cyklické. Ukazují, že globalizace se vyčerpala jako ideologie i z praktického hlediska. „Ve svém životě jsem zažil pád dvou ideologií: marxismu a neoliberalismu. A dnes vidím ústup globalizace,“ poznamenává srbsko-americký ekonom.

Vedle geopolitického soupeření vidí Milanović zásadní rozdíl v samotné podobě kapitalismu. Rozlišuje dva dominantní modely. Prvním je liberálně-meritokratický kapitalismus, typický pro Západ, založený na volném trhu, právním státě, redistribuci a individualismu. Druhým je politický kapitalismus, jehož nejvýraznějším představitelem je Čína, což je tržní ekonomika s dominantní rolí státu a autoritářským politickým řízením.

Čínu označuje za kapitalistickou z následujících důvodů: Většina obyvatel pracuje za mzdu, většina produkce pochází z privátního sektoru a trh je decentralizovaný. Rozdíl spočívá v tom, že stát má účinné a přímé nástroje kontroly, včetně propojení s ekonomickými elitami.

Novinkou přitom je, že Čína začala v poslední době aktivně nabízet svůj model dalším zemím jako legitimní alternativu státního zřízení. Může to být začátek nové soutěže, v níž si země globálního Jihu budou vybírat, který kapitalismus chtějí praktikovat.

Na úrovni jednotlivců přináší vzestup Číny zásadní dopad na globální příjmovou distribuci. Milanović se odvolává na vlastní výzkum, který ukazuje, že čínská střední třída dnes překonává část západní populace v globálním žebříčku příjmů.

Tato změna má dva důsledky. Vzniká nová globální střední vrstva, která má vyšší kupní sílu i politická očekávání. Nejviditelnější je to v turismu, kde o tradiční destinace včetně horských středisek bojují i Asiaté. Zároveň oslabuje relativní postavení západní střední třídy, což podle Milanoviće vede ke zmíněné politické nestabilitě a nárůstu populismu.

Jedním z konceptů, které Milanović v rozhovoru pro SZ Byznys zdůrazňuje, je tzv. občanská prémie. Z jeho výpočtů vyplývá, že až 50 procent rozdílů v příjmech mezi lidmi na světě lze vysvětlit pouhým místem narození.

Státní příslušnost se tak stává ekonomickým privilegiem. V některých případech i neproduktivní občan bohaté země vydělá více než vzdělaný občan rozvojové země. V kontextu klesající globální mobility a rostoucích bariér je tato nerovnost podle Milanoviće strukturálně zakonzervovaná.

Imigrační politika, která znemožňuje pohyb lidí z chudších států, pak funguje jako moderní obdoba feudální vazby na půdu: jednotlivci jsou ekonomicky i právně „uzamčeni“ do svého místa narození.

Milanović, který sám vyrůstal v Srbsku a naturalizoval se ve Spojených státech, komentuje i situaci středoevropských států. Transformaci po roce 1989 označuje za nesmírně rychlou a úspěšnou, ale zároveň upozorňuje, že „jsme neměli dostatek představivosti“, abychom vymysleli lepší způsob přechodu ze socialismu.

Evropa jako celek podle něj čelí kombinaci nízkého demografického růstu, nízké technologické dynamiky a stagnace HDP na obyvatele. Výsledkem je „upadající kontinent“, jehož vysoká životní úroveň není dlouhodobě udržitelná. „Pokud byste se měli rozhodnout, kde chcete žít teď, pravděpodobně byste se rozhodli žít v Evropě, protože má dobrou infrastrukturu, jídlo je dobré, klima je příjemné. Problém je v tom, že za 100 let tady bude žít někdo jiný, protože bude mít víc peněz. A výhled na Ponte di Rialto (jeden ze čtyř benátských mostů, pozn. red.), který si teď můžete dovolit, si koupí Ind, Číňan nebo Saúd, a vy tam nebudete,“ uzavírá Milanović.