Článek
Když Spojené státy po získání nezávislosti hledaly v 80. letech 18. století cestu k jednotnému finančnímu systému, měly problém s roztříštěností jednotlivých států. Ty měly vlastní dluhy, byly různě důvěryhodné a mladá konfederace nebyla schopná vytvořit jednotné bezpečné dluhopisy, jimiž by USA mohly financovat svou budoucnost.
Z této zkušenosti vzešel plán Alexandra Hamiltona vytvořit velký federální trh s americkými dluhopisy, kdy by zároveň splatily stávající dluhy jednotlivých států.
Evropa se v současnosti pokouší o něco podobného: vytvořit společný trh dluhopisů, aby posílila svou suverenitu a mohla financovat budoucí výdaje na obranu, inovace či ochranu klimatu.
Vezměte si můj dluh
Evropě nahrává aktuální situace ve Spojených státech, které kvůli chaotické vládě prezidenta Donalda Trumpa ztrácejí své výsadní pozice. Rostoucí americké zadlužení a geopolitické obavy vytvářejí prostor pro alternativní bezpečné aktivum, jímž by se eurobondy mohly stát.
Tento argument připomíná historickou zkušenost Spojených států. Když Hamilton v roce 1790 přesvědčil federální vládu, aby převzala dluhy jednotlivých států, výrazně ji tím posílil. Investoři totiž začali svou prosperitu spojovat se stabilitou nové americké federace. Společný dluh se tak stal jedním z nástrojů, které ji pomohly vytvořit.
Státní dluhopisy
- Státní dluhopisy (bondy) jsou základním nástrojem, kterým vlády financují výdaje: od škol a nemocnic až po armádu. Stát je vydá, investor je koupí a na konci splatnosti dostane peníze zpět i s úrokem. Čím důvěryhodnější dlužník, tím nižší úrok a levnější financování.
- V eurozóně činil státní dluh na konci loňského roku 88 % hrubého domácího produktu, ve Francii 118 %, v Itálii 138 % a v Řecku 146 %. Německo se s 64 % stále pohybuje v dolní části tohoto rozmezí.
„Pokud chce Evropa posílit svou strategickou autonomii, potřebuje jednotnější trhy. Potřebujeme větší a integrovanější evropský trh. Domnívám se, že je to v zájmu všech, včetně Německa,“ uvedl pro Seznam Zprávy šéf oddělení dluhopisů ve francouzském správci majetku Amundi Amaury D’Orsay minulý týden na pařížské konferenci.
Podle něho musí každý stát EU něco přispět. „V současném prostředí technologických změn a rostoucích geopolitických napětí si musí každá země uvědomit, že spolupráce je nezbytná,“ dodal s tím, že Francie si musí získat důvěru svých partnerů tím, že zavede nezbytné reformy, které by snížily její vysoké zadlužení.
Hodně však bude záležet na prezidentských volbách ve Francii příští rok. Pokud volby vyhrají populisté, Marine Le Penová nebo Jordan Bardella (oba z Národního sdružení), kteří mají v předvolebních preferencích náskok, ocitne se Francie v prekérní situaci a bude mít velký problém.
Podle států „jižního křídla EU“, jako Francie či Itálie, by společné eurobondy neměly financovat běžné státní výdaje, ale evropské veřejné statky, tedy obranu, infrastrukturu, technologie či energetickou transformaci, a být striktně odděleny od běžných rozpočtových výdajů.
Varování z historie
Proti stojí němečtí skeptici, jejichž základní argument je jednoduchý: odpovědnost za daně a výdaje je základním atributem suverénního státu. Pokud země získá možnost financovat se prostřednictvím společného dluhu, aniž by nesla plné důsledky vlastních rozhodnutí, vzniká morální hazard.
„Posílení schopnosti Evropy jednat v krizových situacích vyžaduje vyjasnění rozhodovacích procesů a odpovědnosti. Pokud například vznikne dojem, že zvýšení důchodového věku v jedné zemi financuje předčasný odchod do důchodu v jiné, podkopává to solidaritu a může to rozdělit Evropu,“ uvádějí ve svém nedávném textu bývalý hlavní ekonom ECB Otmar Issing a bývalý prezident Bundesbanky Jens Weidmann.
Finanční prostředky by podle nich musely podléhat trvalému sledování a kontrole. Nesprávné použití by muselo bezprostředně vést ke zrušení přidělení prostředků a k jejich vrácení.
A tady se historická paralela se Spojenými státy začíná rozcházet. Ekonomický historik Richard Sylla upozorňuje, že Hamiltonův úspěch nespočíval pouze v převzetí dluhů jednotlivých amerických států. Zásadní byla skutečnost, že nová americká ústava dala federální vládě novou pravomoc vybírat daně. Ta na úrovni EU zatím neexistuje.
Před Hamiltonem se o podobnou finanční reformu pokusil Robert Morris, správce financí během války za nezávislost. Jeho plán byl v zásadě podobný, ale ztroskotal na tom, že americká konfederace neměla vlastní zdroje příjmů a byla závislá na dobrovolných příspěvcích jednotlivých států.
Němečtí kritici by mohli říci, že dnešní Evropská unie se nachází spíše v Morrisově než v Hamiltonově situaci. Má společnou měnu a centrální banku, ale nikoliv skutečnou federální daňovou kapacitu, která by dlouhodobě stála za společným dluhem.
Evropa by však mohla začít skromněji. Například podle Judith Arnal ze španělského think-tanku Fedea tak, že by se spojili stávající evropští emitenti společných dluhopisů, tedy Evropská komise, Evropský stabilizační mechanismus nebo Evropská investiční banka. Byl by to jakýsi první předstupeň vytvoření rozsáhlého trhu eurobondů.
Pro vytvoření skutečně globálního bezpečného aktiva by však bylo třeba emitovat biliony eur nového společného dluhu. Tento nový dluh by si pravděpodobně našel své kupce, současně by však mohl ohrozit věrohodnost Evropy, stejně jako Trumpova nezdravá fiskální politika ohrožuje stabilitu Spojených států.
Příklad Alexandra Hamiltona ukazuje, že společný dluh může být nástrojem budování silnější politické unie. Zkušenost jeho předchůdce Roberta Morrise nás ale varuje, že bez společných příjmů a dostatečně silné centrální autority může i ekonomicky správný plán ztroskotat.
Mezi těmito dvěma americkými zkušenostmi se dnes pohybuje evropská debata o eurobondech.
