Tady sucho vládne odedávna. Na Moravské Sahaře jsou oázami vinné sklepy

Úředně se Moravská Sahara nazývá Váté písky a je národní přírodní památkou. Z jižní strany se do této oblasti vstupuje v obci Rohatec a na okraj písečné polopouště se dá dojet na kole. Stačí odbočit doprava z široké bezpečné silnice vedoucí z Rohatce do Ratíškovic a šlapat vysokým borovicovým lesem, protkaným občas skupinkami dubů a jiných listnáčů.

Na jinak pohodlné přírodní cyklotrase však číhají písečné pastičky. Když do nich člověk najede, kolo se rozkomíhá ze strany na stranu a hrozí pády. Opatrní jedinci raději slezou ze sedla a bicykl přes nebezpečná místa přetlačí. Zvláště když mají trekingová kola s užšími gumami.

Lesy u Moravské Sahary se jmenují moravským nářečím Dúbrava. Když v nich není tak strašné sucho jako letos v červnu a červenci, rostou tam krásné houby. Nejvíce se jich nachází na území zvaném Roztrhánky. Webové stránky Rohatce hovoří s pýchou o nově popsaném hřibu meruňkovém, který se ve světě vyskytuje pouze na dvou místech.

Mezi výjimečné houby patří po dlouhých letech znovu objevená battarovka Stevenova, ryzec lysákový či květnatec Archerův, zavlečený do Evropy po první světové válce z Tasmánie. K Rohatci a Bzenci lákají mykology z blízkého a širokého okolí rovněž rozličné druhy hvězdovek.

Nejvzácnější houby se samozřejmě trhat nesmí, jsou přísně chráněné. Dúbrava v sobě ale skrývá také smrtelné nebezpečí. Loni, když v červenci na Moravské Sahaře lilo párkrát jak z konve, jsem objevil jen kousek od cyklotrasy desítky odporně nádherných, a především prudce jedovatých muchomůrek zelených. V celé oblasti jich tehdy vykukovalo z trávy tolik, že by přivedly do márnice půlku Moravy.

Letos však nemá žádný smysl na houby chodit. „V červnu tady skoro nepršelo,“ posteskl si náš pan domácí, u něhož jsme se v Rohatci začátkem července ubytovali. Obec s 3500 obyvateli se rozprostírá ve srážkovém stínu, a tak ji za pět dní naší dovolené ovlažil jen jeden stěží průměrný deštík, zatímco nedaleko v Hodoníně a ve Strážnici „cedilo“ docela slušně.

Cestou k Moravské Sahaře mineme osadu Soboňky se třemi rybníky, napájenými Ratíškovským potokem. Rozkládají se v Račím údolí na ploše 5,3 hektarů a plavou v nich kapři, amuři, štiky i sumci. Mimochodem, v roce 1961 zde rybáři jako první v Československu odchovali amura bílého.

Ze Soboněk dojedeme k národní přírodní památce Váté písky ani ne za pět minut. Kola zaparkujeme u osamělé impozantní borovice. Hlubokým pískem se dál jet nedá.

Vydáme se směrem na Bzenec a narazíme na informační tabuli. Dozvíme se, že naváté písky se nacházejí v Česku jen ojediněle. V pásu od Rohatce do Bzence-Přívozu zabírají plochu asi 50 fotbalových hřišť, vyrovnaných pěkně za sebou. Odtud se táhnou až k Moravskému Písku.

Moravská Sahara vznikla v poslední době ledové, kdy na bezlesnatou otevřenou krajinu dorážel silný vítr. Vrstva navátého písku narostla do výšky 10 až 30 metrů. Její mocnost lze dobře pozorovat na břehu řeky Moravy. V přírodní památce Osypané břehy se písečný břeh vypíná nad hladinou 12 metrů a pozoruhodná lokalita posloužila jako kulisa pro natáčení legendárního filmu Karla Zemana Cesta do pravěku.

Brodíme se pískem do nitra Moravské Sahary a obdivujeme úporné rostliny, které tady dokáží přežít. Jako laik poznám leda trávu kostřavu písečnou a mateřídoušku úzkolistou.

Jak rostliny na Moravské Sahaře přečkávají dlouhá období bez vláhy? Třeba kavylu pomáhá hluboký a široký kořenový systém. Úzké a lehce chlupaté listy smilu nebo mateřídoušky omezují vypařování vody. Divizna ji zachycuje v listech soustředěných do přízemní růžice.

Na okrajích borovicového lesa se rozpínají na troud vyschlé plochy lišejníků. V obdobích bez vláhy moudře šetří síly. Nepřijímají živiny, nerostou a nerozmnožují se.

Zatímco flory jsme si v písku všimli okamžitě, člověka ani živočicha jsme v něm nespatřili ani jediného. Moravskou Saharu přitom obývá vzácný stepník rudý, jeden z nejurostlejších středoevropských pavouků. Společnost mu dělají kudlanka nábožná, pakudlanka jižní a mravkolev běžný, známý rovněž z Prachovských skal. Mravence lapá do trychtýřků vyhloubených do písku.

Moravskou Saharou také poletují motýl otakárek nazývaný pestrokřídlec podražcový, skřivan lesní a dudek chocholatý. Po písku se plazí ještěrky zelené a užovky hladké.

Váté písky by mohly být díky své odlehlosti krajinou ticha, pokud by je neprotínala rušná železniční trať mezi Břeclaví a Přerovem. Vlaky tam rachotí každou chvíli. Ale právě díky nim se národní přírodní památka zrodila.

V roce 1840 postavilo rakouské císařství Ferdinandovu severní dráhu, jež přes Moravu spojovala Vídeň s polským Krakovem. Kvůli nebezpečí požárů vyvolaných jiskrami z parních lokomotiv vymýtili dřevorubci kolem železnice les a na holinách zůstal jenom písek.

Prostor kolem Vátých písků postupně pokryly rozlehlé borovicové porosty. Nahradily listnaté porosty s olšemi, osikami, habry, jasany a duby, které zanikly vinou neuvážené těžby a kvůli pastvě dobytka.

Lesy vrátil mezi Rohatec a Bzenec nadlesní Johan Friedrich Bechtel. Využil zkušeností z Pruska a dal na rady ratíškovického revírníka Karla Jančíka. V roce 1842 nasázel mezi bramborové řádky jednoleté až tříleté borovice. Ve velmi suché krajině se zdárně udržely. Přímo na Moravské Sahaře se tak nyní můžeme obdivovat kromě jiného osamělým borovicím, mohutným jako málokde jinde.

Pokračujeme odtud do Ratíškovic a přes Vacenovice na koupaliště do Vracova. Sluníčko příjemně hřeje, ale u vody rozhodně narváno není. Tak pěkné a velké koupaliště se zajímavým občerstvením se přitom jen tak někde nenajde a vstupné peněženku rozhodně nevyluxuje. Dospělý zaplatí na den stovku, dítě polovinu.

Na zpáteční cestě se zastavíme ve Vacenovicích, abychom si v restauraci U Letochů trochu svlažili vyschlá hrdla. Hostinský tam točí bezvadnou jedenáctku, půllitr za 45 korun. Specialitou podniku jsou vlastní houskové „knedle“ prodávané přes ulici – šiška za 50 korun.

V Ratiškovicích nelze vynechat Slavín, uličku lemovanou zespoda vinohrady a seshora desítkami vinných sklípků. Ve všední den odpoledne, v pátek, najdeme otevřený pouze jeden, majitel nabízí k okoštování červenou odrůdu Dornfelder a bílou odrůdu Děvín. Jak zjistíme, obojí ve vysoké jakosti.

Dozvíme se, že hrozny Děvínu pocházejí z vinohradů u slovenské Skalice, kam je náš hostitel jezdí s rodinou ručně sbírat. Kolem Ratíškovic má svých vlastních 6 tisíc hlav vinné révy. Prý tak akorát pro rodinné vinařství.

Za dvě deci Děvína si řekne přijatelných 50 korun. Ještě před 15 lety šla za ně koupit u našeho kamaráda v Novosedlech litrovka moc pěkného Veltlínu zeleného. Náklady na pěstování a výrobu vína vyletěly ale bohužel hodně nahoru, jako takřka ve všech jiných odvětvích. Vždyť na tři čtvrtě litru vína se musí vylisovat v průměru 1,5 kilogramu hroznů a u některých odrůd ještě víc.

Někdo by se mohl divit kombinaci piva a vína v jednom dni. Ve správném poměru to však nemusí být vůbec na škodu. Loni jsme se u jiného ratíškovického vinaře dozvěděli, jak vypít dva, tři džbánečky a nepřekyselit si žaludek. „Doporučuje se, aby člověk proložil každý půl litr vína třetinkou hořkého plzeňského piva,“ poučil nás.

V blízkosti Slavína se v minulosti rozprostíral hnědouhelný důl Tomáš. Těžila v něm od roku 1934 zlínská firma Baťa a ve své době proslul jako jeden z nejmodernějších v celé Evropě. Právě kvůli těžbě a dopravě uhlí ke Zlínu firma budovala i známý Baťův kanál, který u Rohatce ústí do řeky Moravy.

Dobývání uhlí skončilo v Ratíškovicích v první polovině 50. let minulého století a vedle vinohradů ho připomíná vyřazené rypadlo, koleje a také betonový bunkr, v němž se kdysi ukrýval střelmistr.

Železnice vede z Ratíškovic do Rohatce stále, jezdí na ní však již pouze šlapací drezíny s turisty. Vedle dráhy stojí Muzeum ve vagonu. Nedaleko se nachází vyhlášená Ratíškovická pekárna s delikatesními ovocnými koláči nebo podlouhlými koblihami plněnými pudinkem.

Při návratu do Rohatce míjíme na okraji Ratíškovic krásný kostel se hřbitovem a smuteční síní. Mezi pečlivě udržovanými hroby zaujme pomník, který nechala loni vybudovat obec Ratíškovice podplukovníku ve výslužbě Václavu Kadlčíkovi (1919-2013). Nacistickému Německu se postavil jako voják Československé armády v severní Africe a později jako příslušník 311. bombardovací perutě RAF.

V Ratíškovicích upozorňují na dávnou a nedávnou historii také informační tabule. Jedna z nich popisuje dramatický osud čtyř výsadkářů ze skupiny Carbon, kteří seskočili u Rúdníku v dubnu 1944, aby vytvořili odbojovou síť na jihovýchodní Moravě.

Druhou světovou válku připomínají na svém informačním panelu také sousední Vacenovice. Vždyť borové lesy kolem Moravské Sahary byly dějištěm krvavých střetů mezi wehrmachtem a Rudou armádou, posílenou rumunskými jednotkami. Na bývalém bojišti se stále nachází munice.

V Rohatci nás naštěstí čeká onačejší věc než válečná vřava. Pan domácí nás vezme na degustaci vín ze svého malého vinohradu. Ve sklípku zapomeneme na všechno, s výjimkou nedávných veder, protože se ohlašují také v podzemí.

Teplota se tam pohybuje kolem 16 stupňů, o tři, čtyři víc než během slušně vychovaného léta. Což ale nic neubere na radosti z ochutnávaných vín. O to víc, že si je dopřáváme malými doušky na Moravské Sahaře. Červený Dornfelder a bílý Sylván si za několik dní odvezeme domů do Jizerských hor. Díkybohu zelených a mokrých, jak vodník Volšoveček.