Světová houslistka se po operaci vrací na pódia. Bude hvězdou Dvořákovy Prahy

Hilary Hahn má momentálně v hudebním světě pověst jako málokdo. Šestačtyřicetiletá držitelka tří cen Grammy začala kariéru houslové virtuosky už v 11 letech, kdy poprvé vystoupila s Baltimorským symfonickým orchestrem. Jedno z nejnáročnějších děl repertoáru pro svůj nástroj, Houslový koncert d moll Jeana Sibelia, hrála v šestnácti, o rok později debutovala v newyorské Carnegie Hall a jako čerstvě plnoletá již nahrála první bachovské album.

Od té doby dobyla v podstatě všechny mety kariéry světové houslistky, je držitelkou nejprestižnějších ocenění a spolupracovala s předními orchestry. Příští měsíc se počtvrté podívá do české metropole, kde vystoupí 12. září na festivalu Dvořákova Praha. V Rudolfinu ji doprovodí Vídeňští filharmonikové pod taktovkou Tugana Sochijeva. Na programu bude Koncert pro housle a orchestr a moll od Antonína Dvořáka, který zde Hilary Hahn hrála už před dvěma dekádami s Českou filharmonií. Přestože ji toto dílo provází větší částí kariéry, zase ho zahraje jinak, poučeněji, bohatší o zkušenosti 20 let.

Hilary Hahn je mimořádně přemýšlivá. V rozhovorech jasně artikuluje, jak přistupuje k údělu houslistky, stejně tak pojmenovává problémy současného světa, svou identitu či dopad toho, co dělá, na ostatní. Citlivě vnímá kulturní kontext skladeb, které hraje, a jako Američanka se cítí nejpovolanější uvádět tamní hudbu. „Když hraje Američan americkou hudbu, slyšíte přirozenost frázování,“ řekla například. Podle ní se do interpretace propisuje jazyk, jímž mluvíme, i kulturní tradice, které si v sobě neseme.

Dávno si prý uvědomila, že její repertoár zdaleka nereprezentuje to, co považuje za důležité v životě a světě: diverzitu. „Když jsem v devatenácti dokončila studia na Curtis Institute of Music, nastudovala jsem skladbu Jennifer Higdon. Došlo mi, že je to první žena, od které něco hraju. Už v sedmnácti nebo osmnácti jsem začala pracovat s žijícími autory, Edgar Meyer mi napsal houslový koncert,“ zmiňuje amerického basistu známého v bluegrassu i jazzu.

Později oslovila přímo brooklynskou komponistku Jennifer Higdon, jejíž houslový koncert v premiérové interpretaci Hilary Hahn pak v roce 2010 získal Pulitzerovu cenu za hudbu. „Postupně jsem si začala uvědomovat věci, které jsem dříve neviděla. Měla jsem v repertoáru i povědomí obrovské mezery,“ přiznává houslistka.

Pro svůj další projekt, cenami ověnčené album 27 přídavků, si objednala miniatury od autorů z celého světa včetně ukrajinského Valentina Silvestrova nebo čeljabinské rodačky Lery Auerbach. Na letošní jarní šňůře komorních recitálů zase Hilary Hahn hrála tři v podstatě neznámá díla francouzských skladatelek. Přesto v rozhovorech avizuje, že chce, aby repertoár ještě víc odrážel její společenské postoje, byl inkluzivnější a sociálně uvědomělejší.

Pozici světové virtuosky nebere na lehkou váhu: Stále objednává nová díla a nahrává je pro špičková vydavatelství. Cíleně dává hlas těm, kteří by se sami tak snadno neprosadili. „Když jsem sestavovala album 27 přídavků, v jednu chvíli mi došlo, že mám na seznamu jen jednu ženu, jednoho asijského autora a například nikoho z Austrálie nebo Nového Zélandu. Tak jsem ten seznam zase předělala a začala jsem cíleně hledat skladatelky a tvůrce z Asie nebo Austrálie,“ ilustruje.

Od loňského podzimu působí Hilary Hahn jako lektorka houslí na prestižní umělecké akademii Juilliard School v New Yorku a přemýšlí mimo jiné nad dynamikou mezi pedagogy a studenty. „Je důležité vnímat signály z okolního prostředí – od přátel, rodiny, učitelů, lidí, které bereme jako vzory, i společnosti celkově. Musíme se ptát, jestli s nimi souhlasíme a proč. Chceme být jako ostatní, nebo se vůči nim vymezit? A jaký svět chceme spolutvořit pro lidi, kteří to vnímají stejně jako my?“ ptá se.

Po studentech nechce, aby ji slepě následovali, spíše aby naslouchali jejím myšlenkám a pomocí vlastních instinktů hledali, jak je naplnit. Cvičení nevnímá houslistka jako každodenní několikahodinový dril, ale oslavu uměleckého rozvoje, což doložila projektem na sociálních sítích nazvaným #100daysofpractice. Za pandemie koronaviru a ještě dlouho po ní zveřejňovala krátká videa ukazující, co a jak cvičí.

Sdílení zkušeností, ke kterému se záhy připojili další, podle ní stmeluje komunitu a posiluje vědomí, že na to člověk není sám. V tvrdě soutěživém světě klasické hudby to bylo vítané osvěžení. Komunitní cítění ale Hilary Hahn demonstrovala i pořádáním bezplatných koncertů pro rodiče s malými dětmi nebo kroužků pletení, při nichž hrála Johanna Sebastiana Bacha.

Nezapomíná ani na vlastní duševní zdraví. Život virtuosky znamená extrémní fyzickou i psychickou zátěž, proto si Američanka čas od času bere delší pauzu. Ta poslední nastala na podzim roku 2019. „Nemám žádné plány. Těším se a jsem zvědavá, co mi tenhle luxus mít čas přinese, zároveň mi to trochu nahání strach,“ oznámila tehdy.

Uklidňovalo ji vědomí, že sezonu 2020/2021 má kompletně naplánovanou. Jenže přišel covid a budoucí spolupráce musely být jedna za druhou zrušeny. Repertoár, který během roční pauzy připravovala, nicméně měla hotový, a tak houslové koncerty Antonína Dvořáka a již nežijícího argentinského komponisty Alberta Ginastery alespoň natočila pro značku Deutsche Grammophon. „Tahle nahrávka vypráví příběhy, které jsem nechápala, dokud jsem znovu nevkročila na pódium: Nadšení z nalezení vlastního hlasu, vyjádření umělecké identity a to, co znamená v hudbě znovu mluvit rodným jazykem,“ napsala v bookletu. Z těch slov je cítit bytostná potřeba vystupovat, kterou pandemie zastavila.

Album nazvané Eclipse vyšlo po mnoha odkladech až v roce 2022. „Umělecký vývoj je často nastartován událostí, která vám změní vnímání a perspektivu. Ale každé zatmění nakonec vede k osvícení,“ poznamenala k tomu houslistka. Její první nahrávka po dvouleté pauze vyvolala nadšené ohlasy kritiků a Hilary Hahn díky ní absolvovala další šňůru úspěšných vystoupení.

Pražský koncert s Vídeňskými filharmoniky a osetinským dirigentem Tuganem Sochijevem bude součástí evropského turné, na němž se s tímtéž programem – ve druhé půlce zazní suita z baletu Romeo a Julie od Sergeje Prokofjeva – během jednoho týdne představí v Lucernu, Hamburku, Berlíně a Drážďanech. A půjde o velký evropský návrat. Od roku 2024 s malou pauzou až do letošního jara totiž Hilary Hahn kvůli zranění páteře nevystupovala.

Návrat do koncertního života oznámila na sociálních sítích s poznámkou, že odteď ji možná budeme vídat na pódiích se šátkem na krku, zakrývajícím jizvu po operaci. „Možná si tenhle styl nějakou dobu udržím,“ dodala s humorem sobě vlastním interpretka, kterou rozhlasová stanice Classic FM označila za jednu z 25 nejlepších houslových virtuosů všech dob. Leckdo by si v takovém bodě mohl říct, že už stačilo. Hilary Hahn se ale určitě nespokojí s tím, čeho dosáhla, a brzy bude zase objevovat něco dalšího.