Nina Simone odložila žvýkačku. Hráč od Nicka Cavea ji vzal a napsal o ní knihu

Na počátku jedné z nejpozoruhodnějších hudebních publikací současnosti stojí okamžik, který by většina lidí přešla s lehkým štítivým odstupem. Slavná hudebnice Nina Simone vyndala z úst kus žvýkačky a odložila jej na kraj klavírního křídla.

V běžném světě by skončil bez povšimnutí v odpadkovém koši. V rukou australského multiinstrumentalisty, skladatele a dlouholetého souputníka Nicka Cavea Warrena Ellise se však pro jiné bezcenný kousek materiálu stal ústředním motivem vyprávění, jež dalece přesahuje tradiční rockové memoáry.

Jeho kniha Žvýkačka Niny Simone: Vzpomínky na věci ztracené a nalezené, kterou v překladu Ladislava Šenkyříka nedávno vydalo Nakladatelství Lidové noviny, je reflexí umělecké inspirace a schopnosti člověka vtisknout posvátný rozměr úplně obyčejným předmětům. Záleží jen na tom, čí ruka nebo v tomto případě ústa se jich dotkla.

Kult nebo klidně řekněme fetišismus se nepochybně týká všech kulturních odvětví. Asi každý zájemce o výtvarné umění by ocenil, kdyby mu doma na poličce ležel štětec Salvadora Dalího, tak jako by vášnivý čtenář vyvážil zlatem byť jen klávesu z psacího stroje Bohumila Hrabala.

Ale v hudebním světě je přece jen záliba vlastnit něco spojeného s hvězdou či idolem nejsilnější. Stačí se podívat třeba na záznamy koncertů Elvise Presleyho, kde se pod pódiem mačkají jeho obdivovatelky. Zpěvák jim z rukou vezme kapesníček, otře si do něj čelo a vrátí ho do jejich roztoužených dlaní. Není třeba pochybovat, že ho leckterá dívka opatrovala pod polštářem.

Sbírá se leccos spojeného s hudbou. Trsátka a prasklé struny kytaristů, odhozené paličky bubeníků, lahve a skleničky, ze kterých na pódiu pijí zpěváci. Playlisty koncertů – ideálně samozřejmě ručně psané. Vtip je v tom, že tento fetišismus vnímáme jen jednostranně, tedy ze strany fanoušků vůči muzikantům. Nepřipouštíme si, že i slavní umělci mohou mít své idoly a být ve vztahu k nim stejně oddaní, jak ukazuje případ osmapadesátiletého Warrena Ellise.

Příběh jeho knihy začal 1. července 1999 v londýnském sálu Royal Festival Hall. Kurátorem prestižního festivalu Meltdown se tehdy stal Nick Cave, který sem pozval zpěvačku a klavíristku Ninu Simone. Pro něj i okruh muzikantů spjatých se skupinami The Bad Seeds či Dirty Three ztělesňovala tvůrčí odvahu a umělecký vzdor.

Před jejím vystoupením panovala v zákulisí zmatečná a tíživá atmosféra. Šestašedesátiletá hvězda, jež si prošla mnoha životními zkouškami, byla fyzicky vyčerpaná. Seděla v šatně na invalidním vozíku v bílé róbě a se zlatým makeupem ve stylu Kleopatry, popíjela šampaňské a Caveovi, jehož si nechala předvolat, povýšeně nařídila, že ji na scénu musí uvést jako doktorku Ninu Simone.

Když posléze s námahou, ale také nebývalou důstojností došla ke klavíru a mikrofonu, ledabyle z úst vyndala žvýkačku a přilepila ji na ručník ležící na klavírním křídle Steinway. Přihlížející včetně hudebníků gesto vnímali jako symbol jejího rebelství.

Následující vystoupení popisuje Warren Ellis jako stav absolutní transformace a duchovního vzkříšení, při němž měl pocit, že pódium pohlcují plameny. Šlo o její poslední koncert v britské metropoli, zemřela o necelé čtyři roky později. Jakmile dozněly ovace a umělkyně opustila jeviště, Ellis na něj vylezl, vzal ručník i s přilepenou žvýkačkou a zmizel.

Žvýkačku zabalenou v ručníku uložil do žluté plastové tašky z hudebního obchodu Tower Records. Tím započalo dvě dekády trvající období tichého opatrování. Hudebník z předmětu učinil jakýsi osobní totem, inspirační zdroj, který jej provázel při skládání oceňovaných filmových soundtracků i během práce na albech. Artefakt s ním putoval po světě, až skončil v Ellisově pařížském ateliéru. O jeho existenci ale muzikant s nikým nemluvil, považoval jej za svůj intimní předmět.

Umělcův vztah ke žvýkačce Niny Simone přerostl hranice běžné fanouškovské lásky. Dostal se skoro na úroveň středověkého uctívání svatých ostatků. Z obavy, aby z relikvie nevyprchala prchavá esence oné londýnské noci, hudebník tašku až do roku 2019 v podstatě neotevíral, šedivá hmota s otiskem zubů a stopami DNA pro něj byla nedotknutelná. Stala se spojnicí mezi běžným hmotným světem a transcendentnem, stejně jako svaté relikvie v chrámech.

Tajemství opustilo Ellisův intimní prostor, když o něm poprvé promluvil ve stylizovaném dokumentárním filmu 20 000 dní na Zemi. Skutečný zlom pak přišel, když Nick Cave připravoval rozsáhlou retrospektivní výstavu Stranger Than Kindness pro Královskou dánskou knihovnu v Kodani a požádal spoluhráče, aby mu předmět zásadního významu zapůjčil. Ellis pochopil, že nadešel čas podělit se o soukromý fetiš s veřejností.

Předání křehkého, vyschlého kousku hmoty vyvolalo řetězec bizarních událostí, nakonec se ale originál do Kodaně dostal a slavnostně jej umístili v prostoru nazvaném Síň vděčnosti. Dostalo se mu výjimečné instalace na mramorovém soklu uvnitř klimatizované vitríny vyložené sametem, doplněné klekátkem po vzoru církevních svatyní. Z odhozeného odpadku se tak stal plnohodnotný muzeální objekt s duchovním přídechem.

Kniha Žvýkačka Niny Simone se důsledně vyhýbá formátu klasických memoárů, které sám autor označuje za nudný žánr. Místo chronologického výčtu úspěchů Ellis napsal esej, ve které putování drobného uctívaného předmětu slouží jako prostředek k návratu do dětství v australském městě Ballarat. Vzpomínky na ranou fascinaci věcmi nalezenými na skládkách, na otcovy večerní rituály, mizení dětských představ i na neohrabané hudební začátky s houslemi a akordeonem vytvářejí nepostradatelnou přidanou linii základního, zdánlivě banálního příběhu o žvýkačce.

Předmluva Nicka Cavea celou knihu rámuje hlubokým porozuměním pro spoluhráčův zvláštní dar vidět posvátno tam, kde ostatní spatřují pouhé smetí. Překladatel Ladislav Šenkyřík, veterán oboru a sám velký hudební fanoušek, skvěle vystihl Ellisův specifický vypravěčský styl – úsporný, hravý, sebeironický, přitom protkaný až nábožnou úctou k hudbě.

Publikace doprovázená bohatým fotografickým materiálem, zachycujícím proměny podivuhodného titulního artefaktu, je vlastně obecnou výpovědí o tom, že skutečná hodnota věcí nevychází z jejich cenovky, ale z toho, jaký si k nim vybudujeme vztah.

Knihu by si měli přečíst hlavně ti, kteří v „kotli“ každého koncertu Nicka Cavea a skupiny The Bad Seeds čekají, až jim zpěvák podá ruku nebo se jim při svých výletech z pódia do davu postaví na ramena. A zejména by novinka měla zajímat posluchače vyhlížející každý okamžik, kdy rozdivočelý Warren Ellis utrhne pár rozvrkočených žíní z houslového smyčce a vrhne je v plénum. Ti, kteří je zachytí, odnesou si je domů a položí je na svůj oltář uctívaných muzikantských relikvií, se zachovají stejně jako jejich vlasatý idol před čtvrt stoletím.