Článek
Úzkosti, sebepoškozování a sebevražedné myšlenky dnes patří mezi nejčastější témata, se kterými se děti obracejí na Linku bezpečí. „Počet kontaktů s nejzávažnější tematikou narůstá zásadním způsobem,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy terapeutka Hana Píšová z Linky bezpečí.
Podle ní sice pandemie covidu současnou situaci výrazně ovlivnila, hlavní problém už ale vidí jinde. Děti žijí ve světě, kde na ně ze sociálních sítí proudí obrovské množství informací, čelí tlaku na výkon a zároveň sledují války, klimatickou krizi a další globální problémy. Rodiče přitom často obtížně rozeznávají, co je ještě běžná puberta a co už může být známkou vážnějšího problému.
Jak vypadá konec prázdnin a začátek školního roku na Lince bezpečí? Mění se struktura nebo četnost dotazů?
Co do četnosti, počty kontaktů se zásadně nemění. V tomto ohledu v podstatě nevidíme rozdíl mezi prázdninami a školním rokem. Je to dané jednak naší kapacitou – to znamená, kolik klientů se k nám reálně zvládne dovolat – ale i celkovým objemem dětí a dospívajících, kteří nás potřebují.
V počtu tedy zásadní rozdíl není, ale co se částečně proměňuje, je skladba témat. Ta se mění už od druhé poloviny srpna, kdy se s blížícím se koncem prázdnin začínají znovu objevovat hovory týkající se školy.
S čím konkrétně se děti v tomto období na krizovou linku obracejí?
Jsou to třeba ty, které v loňském školním roce řešily nějaké potíže, a jak se blíží září, vrací se jim obavy z návratu do kolektivu. Typicky jde o děti, které ve škole zažívají šikanu. Přes prázdniny si odpočinuly a teď je čeká návrat do náročného prostředí. Nebo jsou to děti, které čeká zásadní změna: přechod na druhý stupeň, přechod na střední školu či víceletá gymnázia.
Přicházejí do nového prostředí a vůbec neví, co je čeká. Mají z toho různé obavy. Bojí se odjezdu na adaptační kurz, řeší, s kým si sednou v autobuse nebo v lavici, zda si najdou kamarády, nebo jestli budou výuku zvládat, zvláště pokud jim rodiče vybrali náročnější školu, než na jakou se samy cítí. Obrací se na nás ale i studenti, které čeká reparát či ústní maturita, případně nástup na vysokou školu spojený se stěhováním na kolej daleko od domova a rodičů.
Pozorujete na Lince bezpečí v delším časovém horizontu posun ve frekvenci a struktuře dotazů?
Počty kontaktů nám stále narůstají, zejména na online kanálech – tedy na chatu a na telefonu. Poptávka dlouhodobě převyšuje to, kolik kontaktů jsme schopni uspokojit. Zásadně se pak mění i témata, se kterými se na nás děti obrací. Za posledních přibližně deset let vidíme výrazný nárůst témat spojených s psychickou nepohodou a psychickými obtížemi. Je to dlouhodobý trend, přičemž výraznější nárůst sledujeme tak v posledních pěti letech. Zatímco v krátkém časovém úseku se struktura témat příliš nemění, v dlouhodobém vývoji jde o poměrně zásadní posun.
Čím si to vysvětlujete?
Zásadní změnu určitě odstartovala pandemie covidu-19, kdy děti zůstaly doma a změnil se životní styl celých rodin. Byl to obrovský nápor. Děti potřebují být v kontaktu s vrstevníky a testovat svou odolnost v běžných životních situacích, které jim najednou byly odebrány. S tím souviselo i to, že zůstaly daleko více v online prostoru. Přesunula se tam škola i kroužky a byl to jediný nástroj k rozvoji i komunikaci. To vedlo k tomu, že se děti častěji a čím dál dříve dostávaly na sociální sítě.
To je pro ně obrovská zátěž. Denně jsou konfrontovány s množstvím témat, na která nejsou obsahově ani kapacitně připraveny. A k tomu všemu je ve společnosti čím dál větší tlak na výkon. Všechno stíhat, být co nejúspěšnější. Už od malých dětí se soustředíme na to, kolik toho zvládají, kolik mají kroužků a v čem se rozvíjejí. To vše dohromady přispívá ke zhoršování jejich psychiky.
Je situace reálně o tolik horší, nebo jsme se „jen“ naučili o duševním zdraví více mluvit?
Myslím si, že tu hrají roli oba faktory. Jednak ve společnosti mizí stigma mluvit o psychických potížích. Skoro by se až dalo říct, že se to převrací do určitého trendu: hodně pozorovat své psychické rozpoložení a věnovat mu péči. Děti jsou zvyklejší o sobě mluvit, poznají, jak se reálně cítí, ale někdy mají tendenci přiřadit každé nepohodě hned nějakou diagnózu.
To přitom není vždy nutné, člověk není trvale šťastný a spokojený a ne všechno se vždy daří. Jak se o různých diagnózách hodně mluví, děti na to bývají nastavené, a když se necítí dobře, dohledávají si informace na internetu, dělají si různé testy a přiřazují si diagnózy, které ve skutečnosti nemají.
Tím to ale nechci vůbec zlehčovat. Už samotná potřeba dítěte zkoumat svou psychiku může signalizovat, že se mu nedaří dobře. My na Lince bezpečí samozřejmě vycházíme jen z dat našeho vzorku dětí, ale myslím, že platí obojí: psychika dětí se plošně zhoršuje a zároveň přibývá dětí, které umí poznat, jak jim je, a dokáží o tom mluvit.
Je práce na Lince bezpečí náročnější než před pěti či deseti lety?
Je náročnější především v množství kontaktů s tou nejzávažnější tematikou, které za den odbavíme. Linka bezpečí historicky vždy pracovala s klienty v ohrožení života, se sebepoškozováním či sebevražednými myšlenkami. Ale ten počet narůstá zásadním způsobem.
V loňském roce jsme sebevražednou tematiku řešili v průměru dvacetkrát denně napříč všemi našimi službami. To je enormní nárůst, který dříve běžný nebyl. Pro naše pracovníky to představuje obrovskou zátěž a vyžaduje značnou psychickou odolnost. Ustát takové množství kontaktů, kdy se dvacetkrát denně řeší sebevraždy a do toho ještě třeba patnáctkrát denně sebepoškozování, je opravdu mimořádně těžké.
O kolika hovorech denně se bavíme?
Záleží na obsazení směn, nemocnosti a podobně, ale v průměru odbavíme napříč všemi kanály, tedy telefonu, chatu a mailu, okolo tří set kontaktů denně. A z toho připadá přibližně dvacet kontaktů denně právě na téma sebevraždy. To je obrovské procento i zátěž.
Máte při takovém náporu vůbec šanci poznat, zda jde o demonstrativní pokus, nebo zda jsou sebevražedné myšlenky míněny vážně? A je to pro vás vůbec podstatné?
Šanci bezpečně to poznat nemáme a pro kontakt v rámci krizové intervence to pro nás ani není směrodatné. Pokud klient ventiluje sebevražedné myšlenky, pracujeme s ním se vší vážností a nepátráme po tom, jestli je reálně bezprostředně ohrožený na životě. Pokud má někdo potřebu mluvit o ukončení života, velmi pravděpodobně se mu děje něco, s čím pomoc potřebuje. Ať už je sebevraždou přímo ohrožen, nebo ne, nachází se v psychickém rozpoložení, kdy potřebuje získat pozornost a věnovat se tomuto tématu. Něco se mu děje a potřebuje pomoc.
Ke všem klientům přistupujeme s naprostým respektem a vážností. To, jak moc je klient reálně ohrožen na životě, se pak spíše projevuje v tom, zda se nám s ním podaří domluvit přivolání pomoci, nebo zda si sám s naší pomocí dokáže navrhnout další kroky a oporu.
Zmínila jste, že nejčastějším tématem je psychická nepohoda. Jak vypadá žebříček nejčastějších dotazů, se kterými se na vás děti obracejí?
Úplně nejčastějším tématem u nás bývají právě sebevraždy, následované sebepoškozováním, syndromem CAN (syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte, pozn. red.) a úzkostmi. S tím se na nás obracely v loňském roce nejčastěji. V tom balíčku sebevražd jsou zahrnuty jak sebevražedné myšlenky (kdy o tom klient mluví, pozn. red.), tak sebevražedné tendence (kdy už přemýšlí o konkrétním plánu či postupu, pozn. red.), a bohužel i započaté sebevražedné pokusy.
Často slyšíme, že se na psychice podepsal covid. Sklízíme dnes ještě přímé následky pandemie, nebo už bychom měli příčiny hledat jinde?
Myslím si, že v současné době už jde spíše o to, že pandemie odstartovala něco, co se ve společnosti dál rozvíjí, například masivní pobyt v online světě. Velký problém je v tom, že po pandemii nenastalo období dlouhodobého klidu jako dříve. Navázal válečný konflikt na Ukrajině, potom další konflikt mezi Izraelem a Palestinou. Témata se nabalují a psychiku dospívajících dále hlodají.
Děti jsou neustále online, a tak nejenže se na sociálních sítích srovnávají s ostatními, řeší nepříjemné komentáře a vzhled, ale zároveň nasávají obrovské množství informací o dění na druhém konci světa. V online světě je všechno blízko. Vstřebávají negativní, nebezpečné i rizikové informace. K tomu se přidává diskuze o environmentální krizi. Dospívající vidí oteplování, úbytek vody, války… To všechno vnímají a mají problém si od toho udržet odstup. Je to těžké pro dospělého s mnoha zkušenostmi, natož pro dospívající.
Kde leží hranice mezi běžným dospíváním, kdy člověk hledá sám sebe a nevěří si, a vážným problémem, který by rodiče neměli přehlížet? Existují varovné signály?
U dospívajících je to velmi těžké. Změny přicházejí z podstaty věci. Děti se vzdalují, přestávají s rodiči komunikovat a svěřovat se, neví si samy se sebou rady, mění styl oblékání i úpravu zevnějšku. Rozpoznat běžnou pubertální změnu od zásadního problému je složité, zvláště když dítě nechce mluvit.
Rodiče ale své dítě znají nejlépe. Měli by si všímat zásadních a skokových změn k horšímu. Zda dítě výrazně zhublo nebo přibralo, zda se o sebe přestalo starat, nebo se o sebe naopak stará až extrémně. Jestli ze dne na den nezměnilo všechny své zájmy a opustilo to, co mělo dosud rádo. Důležité je sledovat i kamarády – jestli nějaké má, jestli se s nimi vídá a jestli se tyto vztahy zásadně neproměnily. Doporučuji s dětmi stále zkoušet mluvit, ptát se, jak se měly, a udržovat hranice: to znamená vědět, s kým jde dítě ven, kdy se vrátí a kde přibližně bude.
Pokud má rodič podezření, že se děje něco vážného, jak by měl postupovat? Kam se obrátit?
V první řadě zkusit promluvit s dítětem, i když to bývá náročné. Nevzdávat to a vysvětlit mu, proč se ptáme, že o něj máme starost, záleží nám na něm a všimli jsme si změny. Ubezpečit ho, že jsme tu pro něj. Zkuste to zvládnout bez zásadních emocí, křiku, nadávání či vyhrožování, protože to dítě odradí a zablokuje další komunikaci.
Pokud se ale prvotní reakce nepovede a proběhne v emoci či křiku, není to fatální chyba. Rodič může za dítětem přijít později a vysvětlit mu, že reagoval bouřlivě z čistého strachu a starosti o něj.
Pro rodiče existují specializované poradenské služby, například naše Rodičovská linka, střediska výchovné péče nebo terapeutické služby, kde se mohou poradit o dalším postupu. Vždy se vyplatí poradit se nejprve s odborníkem než udělat zkratkovitou reakci. Při konkrétním podezření na poruchy příjmu potravy nebo experimenty s drogami existují i specializované organizace, které rodičům poradí, jak komunikovat nebo jak dítě přivést na konzultaci.
Hana Píšová z Linky bezpečí.
Jak podle vás česká společnost přistupuje k duševnímu zdraví dětí a dospívajících? Vnímáte posun? Někdy se objevují nálepky jako „sněhové vločky“…
V posledních letech se psychickému zdraví dětí věnuje nesrovnatelně větší pozornost než dříve. Společnost je na to citlivější. Když se objeví výsledky výzkumu, například od České školní inspekce, lidé mají potřebu to komentovat. Někteří se zaměřují na to, proč se dětem nedaří, jiní sahají k negativnímu hodnocení, že jsou děti „křehké jako sněhové vločky a nic nevydrží“. To mi osobně poměrně vadí. Svět kolem dětí jsme připravili my dospělí a ony v něm musí žít. Obviňovat je z toho, že ho nezvládají, mi přijde vůči nim hodně nefér.
Kdybyste mohla změnit jednu věc v přístupu společnosti k duševnímu zdraví dětí, co by to bylo?
Já bych chtěla dnešní děti spíše oceňovat než kritizovat. Oceňovat je za to, kolik toho zvládají a musí zvládnout. Svět kolem nich pro ně není vůbec jednoduchý. Mají toho naloženo mnohem víc než v době, kdy jsme dospívali my. Není pro ně snadné se ve všem zorientovat a vyznat a zůstat v dobré kondici. Proto bych je chtěla oceňovat a motivovat k dobré sebepéči, jak v online světě, tak v tom reálném kolem nich.
