Článek
Každý rodič se někdy ocitl v situaci, kdy už neměl sílu na nekonečné vysvětlování a diskuze s potomkem a zaujal postoj „dělej, jak myslíš, ale pak si také nes následky“. Existuje ale stále více rodičů, kteří tento postoj neuplatňují jednorázově, nýbrž v rámci výchovy.
Po letech dominance takzvaného respektujícího či empatického přístupu, který kladl enormní důraz na pochopení a respektování emocí dítěte, se dostává do popředí další trend. Internet dobývá takzvané FAFO, tady Fuck Around and Find Out, což se dá přeneseně přeložit jako „udělej hloupost a nes následky“.
Akronym FAFO výstižně zachycuje podstatu tohoto přístupu, který razí názor, že ten, kdo nechce slyšet, musí pocítit. A že děti se nejlépe učí prožitou zkušeností, byť se někdy může jednat o zkušenost nepříjemnou až drsnou. Pod videi, na nichž dítě po varování spadne z kola, rozbije si hračku nebo zjistí, že bez domácí přípravy propadlo u testu, se tak objevuje lakonický komentář: FAFO.
Na první pohled se může zdát, že proti této logice nemohou být žádné námitky. Ostatně i psychologie dlouhodobě potvrzuje, že přirozené následky bývají účinnější než svévolné tresty. Stejně tak se ukazuje, že jistá dávka odolnosti dětem prospívá. Otázkou ale je, kde končí zdravé učení a začíná opuštění dítěte ve chvíli, kdy pomoc nejvíce potřebuje.
Od empatie k tvrdé výchově
Podle psychoterapeuta, andragoga a lektora rodičovských kurzů Jana Vávry není nástup trendu FAFO žádným překvapením. Pomyslné kyvadlo výchovných stylů má totiž v průběhu historie přirozenou tendenci kmitat mezi dvěma extrémy – od přílišné volnosti k tvrdému autoritářskému přístupu. FAFO je tak přímou reakcí na vyčerpání z takzvaného empatického a intenzivního rodičovství.
„Sociální sítě tento posun urychlují, protože polarizují společnost a nabízejí zjednodušené poučky, které ignorují vývojovou psychologii. Bohužel se ale tyto trendy často vychýlí až do druhého extrému a míjí podstatu toho, co je pro děti i dospělé skutečně přínosné. Tím je laskavé vedení, které nastavuje věkově přiměřené limity a učí děti uvědomovat si následky,“ říká Jan Vávra. Jedním z důvodů, proč se na výsluní zájmu dostávají zpátky potřeby rodičů, je i situace, kdy je zátěž na primární pečovatele, tedy nejčastěji matky, tak velká, že vede k vyhoření.
Opakujeme vlastní minulost
Podle Jana Vávry navíc hraje při výchově obrovskou roli i naše vlastní minulost. „Desítky let výzkumů napovídají, že rodiče mají tendenci při budování vztahu zhruba v 70 až 85 procentech nevědomky opakovat model, který zažili sami, a předávají dál stejnou vztahovou vazbu, jakou měli se svým primárním pečovatelem. Často se stává, že si rodiče zkrátka jen vyhlédnou trend, který jim jejich podvědomé nastavení potvrdí a obhájí,“ říká Jan Vávra.
Podle psychoterapeuta tak úzkostní rodiče snadno sklouznou k takzvanému helikoptérovému stylu, kdy nad dětmi neustále krouží a chrání je před každým klopýtnutím. Naopak lidé s vyhýbavou vztahovou vazbou nadšeně přivítají FAFO nebo roli „líného rodiče“, protože jim to umožňuje elegantně se vyhnout náročnému emočně-vztahovému zapojení. Případně sami v dětství nezažili, jaké to je, když je blízká přítomnost rodiče přínosná.
Okno tolerance
Jedním z hlavních argumentů zastánců FAFO je přesvědčení, že zkušenost je nejlepší učitelka. Psychologie s tím do určité míry souhlasí. Jenže dodává podmínku, která na sociálních sítích často zaznívá jen okrajově. Aby se dítě z nepříjemné zkušenosti skutečně poučilo, nesmí být zahlcené stresem.
Vývojová psychologie i současná neurověda ukazují, že při vysoké míře stresu přechází mozek do režimu přežití. Aktivují se části mozku spojené s emocemi a instinkty, zatímco se výrazně utlumí oblasti zodpovědné za plánování, učení a schopnost domýšlet důsledky svého jednání. Dítě pak neřeší, co se z celé situace naučí. Řeší jediné – jak přežít.
Klíčem k tomu, zda dítě zkušenost posílí, nebo emočně zničí, je takzvané „okno tolerance“ (window of tolerance). To znamená, že rozhodující je, zda zátěž nepřesáhne to, co je nervová soustava dítěte schopná v danou chvíli pojmout.
„Dokud se dítě pohybuje v této bezpečné zóně, vnímá následek svého chování jako výzvu, a je to pro něj skvělá příležitost k učení nebo k budování odolnosti. Situace sice jeho organismus aktivuje a může mu být velmi nepříjemná, ale dítě ji zvládne emočně ustát a zároveň u toho dokáže racionálně uvažovat. Jakmile je však stres příliš velký, systém se přetíží a dítě z okna tolerance vypadne. V tu chvíli spadne buď do absolutní paniky, nebo naopak do útlumu, kdy emočně zamrzne,“ vysvětluje Jan Vávra.
Upozorňuje také, že v obou těchto extrémních stavech se schopnost logicky myslet a cokoli se naučit okamžitě zablokuje. V takové chvíli bude dítě přirozeně hledat podporu rodiče, a pokud ji dospělý z výchovných důvodů odmítne poskytnout, zůstává v celé situaci ztracené.
Rozbitý mobil si zaplať!
Znamená to tedy, že by rodiče měli děti chránit před důsledky jejich jednání? Vůbec ne. Učení se z přirozených následků má v pedagogice své nezastupitelné místo, ale má jeden zásadní háček. „Tvrdý následek, kterému dítě neporozumí, ho sám o sobě pouze zahltí a traumatizuje, ale rozhodně ho nic nenaučí. Aby si z něj dítě dokázalo vzít ponaučení, potřebuje oporu zvenčí, která mu pomůže celou situaci emočně zpracovat. Tomuto procesu se v psychologii říká spoluregulace,“ vysvětluje psychoterapeut.
Místo radikálního „nechat dítě v tom vykoupat“, funguje v praxi mnohem lépe princip spoluúčasti na nápravě. Jako příklad si můžeme představit situaci, kdy si dítě neopatrností rozbije mobilní telefon. Pokud mu rodiče vezmou kapesné na několik let dopředu, nejde o výchovu, ale čistou mstu a jednostranný trest, ze kterého si dítě odnese jen pocit křivdy. Pokud si ale na nový mobil přispěje, případně bude muset udělat něco navíc oproti jeho běžným činnostem doma, zafunguje to lépe.
Narušení základní důvěry
To samé platí o často skloňované frustraci. Vytvářet dětem uměle drsné podmínky nebo je schválně nechávat v těžkostech o samotě, odolnost nebuduje. Je pravda, že mírná a zvládnutelná zátěž, odborně nazývaná eustres, je pro zdravý rozvoj sebedůvěry nezbytná. Problém nastává, když frustrace přeroste únosnou mez a dítě uvázne v destruktivním distresu, tedy bez pomoci blízké osoby.
„Odolnost a zdravé sebevědomí totiž vznikají přesně opačně – tak, že dítě opakovaně zažije, že i velmi náročné situace se dají zvládnout. K tomu ale nutně potřebuje vědět, že se může spolehnout na bezpečnou základnu. Tedy zázemí, ze kterého může odvážně zkoumat svět a kam se může kdykoli bez strachu uchýlit pro pomoc, když přecení své síly,“ vysvětluje psychoterapeut.
Podle Vávry není problém v tom, že dítě udělá chybu. Chyby jsou přirozenou součástí učení. Rozhodující je reakce dospělého v následujících minutách. „Pokud v rodině dojde k chybě nebo konfliktu, nebo rodič už nechá dítě čelit následkům, vztah se tím automaticky neničí. Destruktivní je situace tehdy, když chybí následná náprava, porozumění a rodič dítě nechává napospas následkům opakovaně. Když rodič dítěti v těžké chvíli nepomůže, citově ho odmítne, nebo si z něj dokonce utahuje ve chvíli jeho největší zranitelnosti, důvěra se drolí. Jedna taková epizoda otevře trhlinu, a pokud se z toho stane pravidelný vzorec chování, pocit bezpečí a důvěra ve vztahu pomalu, ale jistě nadobro odumřou,“ říká Jan Vávra.
To potvrzuje například i výzkum, jehož výsledky byly zveřejněné v odborném magazínu American Psychologist. Ten říká, že dítě se nejlépe učí zvládat náročné situace tehdy, když může jejich důsledky prožít s vědomím, že má za zády bezpečného dospělého. Jinými slovy, přirozené následky mohou být prospěšné, ale pouze tehdy, pokud nenaruší základní pocit bezpečí a vztah s rodičem.
Umět odhadnout situaci
Rodič by měl tedy citlivě odhadnout aktuální schopnosti a pomoci dítěti následkům a rizikům porozumět. Právě tento moment bývá podle odborníků na sociálních sítích často přehlížen. Mnohá virální videa končí okamžikem, kdy dítě spadne, rozpláče se nebo se dostane do problémů. Už ale neukazují, co následovalo potom – zda rodič dítě objal, pomohl mu situaci pochopit nebo společně hledali řešení. Přitom právě tato druhá část rozhoduje o tom, jakou zkušenost si dítě odnese.
Noha ve dveřích autobusu
Jan Vávra v této souvislosti sdílí i svou osobní zkušenost z dětství, která ukazuje, jak hlubokou stopu může chladný přístup v dětské duši zanechat: „Sám si pamatuji situaci ze třetí třídy, kdy mi uvázla noha v zavírajících se dveřích školního autobusu, protože jsem se snažil nastoupit tam, kam mi učitelka předtím zakázala. Místo pomoci se na mě tehdy jen ironicky zatvářila, že mi nepomůže, když dělám, co nemám.“
„K smrti mě vyděsilo, že se autobus rozjede. Jistě, ten prožitek čistého strachu možná způsobil, že jsem si uvědomil, že příště budu raději respektovat i pravidlo, které mi vůbec nedávalo smysl a které v tu chvíli porušovali i ostatní spolužáci. Ale za jakou cenu? Můj vztah s touto učitelkou tím zásadně utrpěl. V momentě ohrožení selhala jako bezpečný dospělý a jako důvěryhodná autorita pro mě navždy skončila. Tato zdánlivě banální situace výchovy skrze strach a ignoraci ve mně zanechala tak silnou stopu ztráty bezpečí, že jsem se k ní později vracel dokonce i v terapii,“ pokračuje Jan Vávra.
Děti si totiž z náročných situací neodnášejí jen poučení typu „příště to udělám jinak“. Zároveň si vytvářejí představu o tom, zda jsou lidé, na kterých jsou závislí, ochotni jim pomoci ve chvíli, kdy se svět začne hroutit. Právě tato zkušenost pak ovlivňuje jejich budoucí vztahy mnohem déle než samotná chyba, kterou udělaly.
Co unese dětský mozek?
Další věc je, že zastánci FAFO často zapomínají na to, že dětský mozek není zmenšenou verzí mozku dospělého člověka. „Lidský mozek dozrává postupně, a to evolučně odspodu nahoru – od center zodpovědných za přežití a emoce až po racionální šedou kůru mozkovou. U batolat a malých dětí se porozumění následkům teprve vyvíjí a nemají kapacitu se v nich samy zorientovat právě kvůli nezralosti své nervové soustavy. Proto v tom jednoznačně potřebují podporu dospělého, aby dokázaly porozumět vnějšímu světu, ale i svým vlastním bouřlivým emocím a reakcím,“ upozorňuje Jan Vávra.
Pokud je rodiče nechají napospas drsným následkům, nevyvolá to v nich žádné logické pochopení situace, protože k tomu zkrátka ještě nemají potřebnou kognitivní výbavu. Naopak spustí to v nich pouze masivní separační úzkost a paralyzující strach. Uplatňovat principy FAFO na nejmenší děti je proto z hlediska vývojové psychologie naprosto nepřiměřené.
Zcela jiná situace je u dospívajících. U nich už postupně dozrávají mozková centra (zejména prefrontální kortex), která dokážou analyzovat dlouhodobé důsledky vlastního jednání. Zde už, podle Jana Vávry, ponechání přirozeným následkům dává smysl jako funkční příprava na samostatný život. O schopnosti porozumět následkům v širších souvislostech můžeme reálně hovořit zhruba od věku 10 až 12 let. Podle současných neurovědeckých teorií však tyto složité mozkové funkce dozrávají až kolem 25. až 30. roku života.
Roboti s maskou
Existují skupiny dětí, pro které může být radikální uplatňování přístupu FAFO vysloveně nebezpečné a devastující. Jde především o děti úzkostné, impulzivní nebo o děti s ADHD. Pro ně je tento styl rizikový, protože naráží přímo na specifické a vrozené nastavení jejich nervové soustavy.
„Úzkostné děti bytostně potřebují jistotu. Chladný a nekompromisní následek v nich nevyvolá ponaučení, ale spustí masivní paniku. Impulzivní děti a děti s ADHD naopak bojují s oslabenou seberegulací. Tvrdé limity a ignorace zvenčí nedokážou nahradit chybějící vnitřní brzdu – naopak vyvolají pocit nespravedlnosti, silný hněv, pocity rezignace, že to stejně nemá smysl,“ varuje Jan Vávra.
Takže například u úzkostných dětí mohou přirozené důsledky vést spíše k posílení strachu než k učení. Dítě, které udělá běžnou chybu, si z ní nemusí odnést větší zodpovědnost, ale přesvědčení, že každé selhání má nepříjemné následky, kterým se musí za každou cenu vyhnout. Výsledkem může být nadměrná úzkost, perfekcionismus nebo vyhýbání se situacím, v nichž by mohlo chybovat.
Největším rizikem pak, podle psychologa Jana Vávry, je, že citlivé, impulzivní dítě, nebo dítě s ADHD zjistí, že jeho přirozené projevy nevedou k bezpečí a přijetí ze strany rodičů. Aby v takovém prostředí přežilo, začne svůj temperament a potřeby drsně potlačovat. Navlékne si vyčerpávající obrannou masku poslušného robota, jen aby v rodině dokázalo fungovat. Tento stav sice může navenek vypadat jako „výchovný úspěch“, protože dítě přestane zlobit, ale z dlouhodobého hlediska to vede k hlubokému odcizení od sebe sama a zadělává na vážné psychické potíže, deprese a úzkostné poruchy v dospělosti.
