Vzteká se a válí po zemi. Co dělat a jak se vyhnout tělesným trestům u dětí

Pokud v Česku dítě na veřejnosti prožívá silné emoce – lidově řečeno udělá scénu –, rodiče často cítí tlak okolí, že by ho měli uklidnit i za cenu použití fyzického trestu, říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy vedoucí komunikace a prevence Centra LOCIKA Magdaléna Černá. Nejčastěji se k tělesným trestům uchylují ti lidé, kteří je v dětství sami zažili.

Podle Černé se ale už situace začíná měnit a rodiče i společnost si uvědomuje, že vzorce, které si přenášíme z vlastního dětství, mohou být nefunkční. Chtějí své děti vychovávat jinak a stojí o vztah založený na důvěře. Ke změně postoje společnosti by měla přispět i novela občanského zákoníku, která vstoupila v platnost v lednu 2026, a deklaruje nepřijatelnost tělesných trestů.

Troufám si říct, že řada rodičů si uvědomuje, že tělesné tresty nejsou v pořádku, ale občas neudrží své emoce pod kontrolou…

Ráda bych je ujistila, že v tom rozhodně nejsou sami. Takových, kteří máme pocit, že to nezvládáme a že je toho na nás moc, je spousta. Každý někdy zažije chvíle, kdy má pocit, že už nemůže dál.

Co v takové chvíli dělat?

Dobré je znát své spouštěče a naučit se například včas z kritické situace odejít, abyste měli čas zhluboka se nadechnout a uklidnit. Najít si svou oporu a vědět, co vám pomáhá. Můžete jít klidně do vedlejší místnosti a tam se vydýchat. Často také pomůže, pokud se pocity verbalizují, tedy když například řeknete, že musíte na chvilku odejít, abyste neudělali nebo neřekli něco, co nechcete. A zdůrazňuji, že je velmi důležité umět si říct o pomoc.

Když už se chyba stane a rodiče sáhnou k tělesnému trestu, co potom?

Stěžejní je se omluvit. Každý někdy udělá chybu, ale je důležité přiznat to sobě i dítěti. Pokud se rodič dítěti omluví, ukáže mu, že reflektuje své chování, a hlavně ho ujistí, že to nebyla vina dítěte. To pak dokáže ten čin docela dobře rehabilitovat, velmi to pomůže. Ani rodiče pak nemusí mít pocit, že když na dítě vztáhli ruku, jde o něco, co nevratně poškodí jejich vztah a bude to mezi nimi viset do smrti.

Co vůbec vede rodiče k tomu, že sáhnou po tělesných trestech? Nejsou spíš projevem jejich bezmoci než čehokoli jiného?

Velmi často může jít o kombinaci bezmoci, vyčerpání a zoufalství. Opět se jedná o důsledek toho, že rodiče neměli příležitost se naučit funkční vzorec a nemají k dispozici dostatek nástrojů na to, aby náročné situace zvládli jiným způsobem. Pokud má člověk ve svých výchovných vzorcích zažitou skutečnost, že v situacích, kdy si jeho vlastní rodiče nevěděli rady, dostal pohlavek nebo výprask, má tendenci k tomuto řešení sáhnout také. Často lidé právě ani nevědí, jak se to dá dělat jinak.

Na druhou stranu dnes už existuje spousta dostupných materiálů, které mohou rodiče informovat, inspirovat a poradit jim. Organizace LOCIKA například nabízí podpůrné programy pro rodiče. Existují také nejrůznější rodičovské linky, které dokážou poradit. Nejdůležitější v této situaci je nebát se říct si o pomoc. Uvědomit si, že jsou tady možnosti a místa, kde rodiče mohou pomoc dostat a kde se mohou naučit řešit krizové situace jiným způsobem.

To, že tělesné tresty nejsou pro dětskou psychiku dobré, je jasné asi všem. Jaké jsou konkrétní následky takové výchovy?

Opět to má souvislost s tím, že dítě se vztahuje k rodičům, kteří mu mají poskytnout bezpečí. Jenže ve chvíli, kdy nastoupí bití nebo nadávky a ponižování, reálně to poškozuje vztah s dítětem. To je věc, kterou si už spousta rodičů uvědomuje, a jde o zárodek toho, proč to chtějí dělat jinak.

Navíc pokud děti vyrůstají v takovém prostředí, může se to projevit na jejich imunitním systému, mohou být náchylnější k nemocem. Mohou se u nich objevit problémy s chováním, mohou být agresivní nebo se naopak stáhnou do sebe. Mohou mít problémy s učením a celou řadu dalších obtíží.

Pokud tělesné tresty přejdou v týrání nebo zneužívání, následky často přetrvávají celý život. Obecně platí, že čím později se dítě dostane k pomoci, tím hůře.

Obvyklou námitkou lidí, kteří propagují tělesné tresty, je průpovídka, že proutek se má ohýbat, dokud je mladý…

Především si je však třeba uvědomit, že dítě není žádný proutek. Je to živá bytost, která potřebuje lásku a bezpečí. Typicky česká představa je, že musíme děti nějak tvarovat. Že se musí nějak chovat, aby nedělaly ostudu. Vlastně je chceme zformovat a udělat z nich něco, co bude zapadat do společenských očekávání. Správně bychom se ale měli vnímat jako jakési průvodce dětí, a abychom je mohli vychovávat a vést k odpovědnosti, musíme s nimi mít navázaný vztah založený na respektu. Role rodičů je v tom, aby děti provázeli a ukazovali jim svět, ne aby je ohýbali za pomoci trestů a vyvolávání strachu.

Jak tedy jednat například s prarodiči, kteří „ohýbání proutku“ prosazují, i když to jde proti naší rodičovské výchově?

Pomáhá řešit to s nimi v klidu, a nikoli v emocích poté, co se něco stane. Snažit se jim vysvětlit, jak to máte, proč to tak máte, a třeba jim i povědět, jak se člověk cítil, když tímto způsobem vychovávali jeho. Protože je klidně možné, že v rámci té rodiny nikdy taková diskuze neproběhla. Je tedy dobré reflektovat svou zkušenost – pokud tedy rodiče takovou zkušenost mají.

Také doporučuji soustředit se při diskuzi na pozitiva výchovy bez tělesných trestů, že je fajn mít takový vztah, kdy se vás dítě nebojí, svěřuje se vám a tráví s vámi rádo svůj čas. Vzájemná důvěra je vždycky skvělá, ale v případě, že budete dítě bít nebo ponižovat, nikdy tam být nemůže.

Každopádně rodiče jsou vždy primárními pečovateli, kteří nastavují hranice nejen dítěti, ale i ostatním lidem směrem k němu. A oni určují pravidla.

A co situace, kdy jsme přítomni tomu, kdy tělesné tresty na dítě aplikuje někdo z našeho okolí?

Nepomůže, pokud budete onoho rodiče v tu kritickou chvíli odsuzovat. Aktuálně je v emocích, přetížený, zoufalý, a pokud mu začnete vykládat, že všechno dělá špatně, spíše dosáhnete úplného opaku. Užitečnější je říct mu, že vidíte, že je to pro něj těžká situace, a zeptat se ho, jestli byste mu nemohli nějak pomoci. To v danou chvíli nejvíc potřebují. Protože většina rodičů nesahá po tělesných trestech proto, že by jim to činilo potěšení, ale proto, že nevědí kudy kam. Pochopení je proto daleko účinnější než kritika.

Ale samozřejmě pokud se jedná o opakované nebo vážné ubližování dítěti, je potřeba okamžitě jednat a uvědomit policii nebo místní OSPOD. Důležité je uvědomit si, že dítě se samo neubrání a vy můžete být tím rozhodujícím článkem, který mu zachrání zdraví, nebo dokonce i život.

Noční můrou všech rodičů je vzteklá scéna, kterou dítě udělá na veřejnosti.

I když to může být často velmi náročné, je důležité snažit se nenechat se unést vlastními emocemi a nesnažit se dítě překřičet. Prvním krokem tedy je snažit se vrátit k sobě – vydechnout, povolit pěsti a s klidem pojmenovat emoce dítěte a dát mu čas se zklidnit. Svým klidem napomáháme klidu dítěte. Mělo by cítit, že i v této situaci jsou tu rodiče pro něj a pomohou mu ji zvládnout. Pomáhá také, pokud se dospělý k dítěti fyzicky sníží ve smyslu toho, že se mu dívá do očí.

Často máme pocit, že jsme zodpovědní za to, že se dítě nějak chová. Ale už si neuvědomujeme, že děti mají určité vývojové fáze, k nimž vztek patří. Nebo že jim nemusí být ten den úplně dobře, mohou být hladové, unavené nebo přetažené. Je to často náročné, ale může pomoci myslet na to, že žádný z diváků není důležitější než vaše dítě. A že je důležitější se zaměřit na sebe a na něj, nikoliv na to, co si kdo myslí.

Část rodičů ale stále vychovává děti s pomocí tělesných trestů.

Bohužel je pořád dost rodičů, kteří tělesné tresty používají. Záměrně říkám „tělesné“, protože pojem „tělesné tresty“ v sobě podle zákona obsahuje jak fyzické, tak psychické tresty.

V červnu však vyšly výsledky výzkumu první lékařské fakulty, který mapoval postoje k tělesným trestům. Z něj vyplývá, že zhruba pětina rodičů označuje fyzické tresty za běžnou součást výchovy.

Nicméně já po deseti letech v Centru LOCIKA mohu s potěšením říct, že za tu dobu se tento postoj do jisté míry změnil. Především letos došlo k tomu, že se novelizoval občanský zákoník a konečně byly tělesné tresty na dětech označeny za nepřijatelné. To je něco, co bych si před deseti lety nedokázala představit.

Když jsem v LOCIKA začínala, jednou z našich deklarovaných hodnot byla nulová tolerance k násilí na dětech. Tenkrát jsme si s paní ředitelkou říkaly, že nás to asi bude stát organizaci, protože tehdy to bylo něco, co se nahlas neříká. Naštěstí teď už jsme úplně jinde. Konkrétně z výzkumu, o kterém jsem mluvila, vyplývá, že více než 84 procent rodičů se chce tělesným trestům vyhnout. Jde o výchovnou metodu, kterou nechtějí používat, jen někdy nevědí, jak na to a jak dodržovat hranice bez tělesných trestů  a ponižování.

Jaké charakteristiky mají rodiče, kteří si tělesné tresty při výchově nedokážou odpustit? Dá se například říct, že pochází z nižších sociálních vrstev?

Vůbec ne. Tento vzorec chování jde napříč všemi skupinami. Dá se ale říci, že tělesné tresty používají častěji lidé, kteří je sami v dětství zažili. Protože každý člověk má naučené určité vzorce, a pokud se někdo už jako dítě naučil, že tělesný trest je řešení situace, přenáší to dál a uplatňuje to i na svých dětech.

Jde o typický transgenerační přenos. Když doma dostanete výprask prakticky za všechno, co se vám nepovede, začne vám to připadat jako norma. Pokud máte potom v pozdějším věku například přítele, který má násilné sklony, nemusíte mít potřebu proti tomu protestovat, protože jde o něco, co už důvěrně znáte a jste na to zvyklí. A na tom, že lidé, kteří v dětství zažili tělesné tresty, aplikují později toto chování i na svých dětech, se odborníci jednoznačně shodují.

To zní poměrně beznadějně. Dá se z toho bludného kruhu nějak vystoupit?

Určitě dá, ale musí to vycházet z vašeho vlastního rozhodnutí. Základem je rozhodnout se, že chci své děti vychovávat jinak.

Často sice slýcháme tvrzení typu: Rodiče mě taky trestali a vyrostl ze mě slušný člověk. Ale ta většinou pochází od lidí, kteří neměli možnost zpracovat si trauma, které prožili. Je totiž nesmírně těžké ponořit se do toho, že vás bije někdo, na koho spoléháte, kdo by pro vás měl představovat bezpečí a ke komu se vztahujete.

Nicméně člověk se kdykoli může rozhodnout, že tímto způsobem své děti vychovávat nechce. Že s nimi chce mít jiný vztah a nechce, aby se ho bály. Navíc vztah postavený na tělesných trestech výchovně nikdy nemůže dlouhodobě fungovat. Mnohem užitečnější je mít nastavené hranice jiným způsobem než na bázi strachu. Každopádně jedna věc je rozhodnout se, ale je naprosto v pořádku si říct o podporu. Měnit zaběhlé vzorce je totiž velmi náročné, vyžaduje to velké úsilí a někdy může být velmi těžké z toho bez pomoci druhých najít cestu ven.

Čím konkrétně může například LOCIKA pomoci rodičům, kteří chtějí svůj přístup k tělesným trestům změnit?

Máme programy pro rodiče, kteří chtějí vychovávat děti bez tělesných trestů a bez ponižování. Vzhledem k tomu, že je to dovednost jako každá jiná, je potřeba se ji naučit. Nepřijde sama, ale rodiče na ní musí pracovat.

Do těchto skupin chodí rodiče ideálně v páru, ale současně můžou i napsat nebo zavolat na poradenskou linku a poradit se. V úterý, středu a čtvrtek je možné v určitý čas přijít se do Centra LOCIKA poradit i bez objednání. Samozřejmě ale fungujeme i online. Na webových stránkách máme také průvodce pro rodiče, kteří chtějí vychovávat děti bez tělesných trestů. Navíc jsme vydali knihu Laskavé rodičovství, která vychází z naší praxe a je plná našich zkušeností a praktických rad a návodů.