Článek
Oběti si za šikanu mohou samy, agresorem bývá problémové dítě a dobrý učitel musí šikanu vždy odhalit – tak zní některé z populárních mýtů o školní šikaně. Stejně tak si nepředstavujte, že šikana začíná fackou či křikem. Spíš nenápadným vyčleňováním, ignorováním nebo „vtípky“, kterých si dospělí dlouho nevšimnou.
Děti si ale šikanu samy nevyřeší a mlčení neznamená, že je vše v pořádku. „Občas slýchám: Když za mnou nepřišel, tak to asi není tak vážné. Takový názor je ale cesta do pekel,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy psycholog, terapeut, supervizor a lektor Josef Mižigar.
Právě bagatelizace, mlčení a víra, že „to přejde samo“, patří podle něj k nejnebezpečnějším omylům. V rozhovoru vysvětluje, proč děti často o šikaně nemluví, proč agresor nemusí být „problémové dítě“ a jak mohou dospělí situaci ještě zhoršit.
Jaké jsou nejčastější mýty o šikaně, se kterými se dnes ve školách setkáváte?
Jedním z nejčastějších mýtů je představa, že šikana je vidět a slyšet hned od začátku. Ve skutečnosti ale často začíná nenápadně, plíživě. Objevují se nepřímé náznaky, varovné signály, posměch, poznámky, ignorování nebo přehlížení. Je důležité myslet na to, že existuje určitý „zakrývající systém“, v důsledku kterého nemusí být šikana v počátečních stádiích patrná.
Jaké další mýty se objevují?
Velmi častý je mýtus, že si oběť může pomoct sama nebo že to samo přejde. V praxi to tak ale většinou není. Znám případy, kdy děti nebo dospívající zažívali šikanu dlouhodobě. A tím myslím měsíce nebo i roky, někdy celý druhý stupeň nebo několik let na střední škole.
Setkávám se i s tvrzením, že si děti musí šikanu vyřešit samy. Zajímavé je, že někdy tomu věří i samotné oběti. Říkají si, že to přejde a že to zvládnou samy, často pod vlivem různých obav nebo motivů. Názor, že by si děti měly vyřešit šikanu samy mezi sebou, ale považuji za velmi nešťastný. Je naopak potřeba, aby při řešení šikany pomáhali dospělí - rodiče i pedagogové.
Platí stereotyp, že agresory jsou především kluci?
To je další velmi rozšířený omyl. Rozhodně není pravda, že šikanují jen kluci. Holky ubližují také. A pokud jsou inteligentní, projevy jejich šikany bývají častokrát sofistikovanější a promyšlenější než u chlapců. Mám zkušenost ze školy, kde jsem pracoval, že chytré holky dokázaly šikanu promyslet tak, aby nebyla vidět. Často jde o dívky, které fungují jako „prodloužená ruka“ učitele, jsou šikovné a oblíbené. Nemusí být nutně premiantky, ale učitelé je mají rádi. A pak může být velmi náročné připustit, že právě ony ubližují.
Často se říká, že agresor je problémové dítě ze špatného prostředí…
Přesně tak, přitom to ale vůbec nemusí být pravda. Představa o problémovém dítěti se špatným rodinným zázemím a nízkým socioekonomickým statusem je hodně zažitá, ale praxe je jiná.
Jde o podobný omyl jako tvrzení, že šikanují pouze děti s nízkým IQ. To se také v praxi vůbec nepotvrdilo. Naopak, často jde o chytré děti, někdy i premianty, a o to sofistikovanější způsoby ubližování pak volí.
Objevuje se také názor, že agresor si šikanou zvyšuje sebevědomí…
To je hodně zjednodušující pohled. Pro mě je důležité dívat se hlouběji - co původce šikany prožívá, jaký má životní příběh. To, že si zvyšuje sebevědomí, je spíš projev, symptom něčeho hlubšího.
Proto je důležité ptát se, co se děje, že agresor potřebuje sahat k takovému chování. A podle toho pak volit další intervenci.
Existuje nějaký typický profil agresora?
Spíš bych mluvil o různých motivech než o jednom typu agresora. Krátkodobě může jít o ventilaci stresu, kdy dítě prožívá něco náročného doma nebo jinde, a tímto způsobem nahromaděný stres uvolňuje. Jindy jde o experimentování a posunuté hranice.
Z dlouhodobého hlediska se může jednat o hlubší motivy – například osobnostní nastavení, trauma nebo jiné obtíže. Setkal jsem se i s dětmi, které byly dříve oběťmi a později se přidaly k agresorům, aby už samy nebyly v ohrožení.
Pojďme k obětem. Velmi rozšířený je mýtus, že si za šikanu mohou samy…
Existují určité rizikové faktory: například vyšší citlivost, zranitelnost, zdravotní handicap, psychické obtíže, poruchy učení, ADHD, poruchy autistického spektra nebo příslušnost k menšině. Ale to v žádném případě neznamená, že si oběť za šikanu může sama. I kdyby se dítě chovalo nevhodně, není to omluva pro to, aby bylo šikanováno.
Navíc šikana často vzniká i mezi dětmi, které byly původně kamarádi. Stačí konflikt nebo změna vztahů - typicky třeba na druhém stupni.
Zároveň se v praxi setkávám s tím, že někdy může k situaci nevědomě přispět i učitel, například tím, že se nevymezí nebo situaci bagatelizuje.
Platí, že dobrý učitel šikanu vždy odhalí?
Neplatí. Učitel nemá šanci postřehnout všechno. Děti dokážou využít i krátké momenty učitelovy nepozornosti, třeba když je otočený k tabuli. A šikana se často odehrává mimo výuku, například v šatně, na obědě, po škole nebo v online prostoru.
Navíc oběti se často nesvěří…
To je obrovské téma. Někdy slýchám od dospělých: „Když za mnou nepřišel, tak to asi není tak vážné.“ To je ale cesta do pekel.
Oběti často nepřijdou dlouhou dobu, někdy i měsíce. Důvodem bývá strach, že se situace zhorší, že jim bude ublíženo nebo že dostanou nálepku „bonzáka“. Velkou roli hraje i stud nebo pocit viny, případně pocit bezmoci.
Někdy mají děti i špatnou zkušenost; už se svěřily, ale nikdo to neřešil. Pamatuji si na případ, kdy učitelka řekla dítěti: „Buď to vydrž, nebo změň školu.“ To považuji za absolutní selhání. Nepomáhá ani bagatelizace ze strany rodičů nebo rady typu „tak mu to vrať“. Tím rodiče své dítě vlastně znekompetentňují, protože mu tak jinými slovy říkají, že pokud se nedokázalo ubránit a vyřešit si to samo, není dostatečně kvalitní.
Pokud jsem rodič, který má podezření na šikanu, co bych měla dělat?
Jsou dvě důležité linky. Tou první je podpora dítěte. Ať už jde o dítě, kterému je ubližováno, nebo dítě, které ubližuje, v obou případech potřebuje podporu rodiče.
Je důležité s dítětem mluvit, zjistit co nejvíc informací – co se děje, kde, jak dlouho. Zároveň je potřeba jasně říct, že takové chování není v pořádku a že je dobře, že se dítě svěřilo. A také dítěti vysvětlit, co bude následovat: „Půjdeme do školy, budeme to řešit.“
A ta druhá linka?
Obrátit se na školu. Ideálně si domluvit schůzku a předat všechny informace, které rodič má. Někdy rodiče důvěřují třídnímu učiteli, někdy ne. Pak je úplně v pořádku obrátit se na školního psychologa, metodika prevence, výchovného poradce nebo rovnou na vedení školy.
Rodiče mají právo vědět, jak bude škola postupovat, jaké kroky podnikne a kdy je bude informovat o výsledku šetření. Já učitelům i školním psychologům vždy říkám: buďte proaktivní. Nečekejte, až si rodiče o informace řeknou. Když komunikujete otevřeně, posiluje to pocit bezpečí rodičů i dítěte.
Co když mají rodiče strach situaci řešit?
To se děje často. Někteří rodiče mají obavu, že se to obrátí proti jejich dítěti, nebo mají špatnou zkušenost z minulosti. Proto je důležité je podpořit a dodat jim jistotu, že na to nemusí být sami. Klidně mohou do školy přijít s partnerem, kamarádkou nebo někým, komu důvěřují.
Zavolat mohou i na Linku bezpečí na číslo 116 111 nebo Linku pro rodinu a školu na číslo 116 000. Je důležité, aby děti i rodiče věděli, že pomoc existuje a že v tom nejsou sami.
Co když škola tvrdí, že v ní žádné případy šikany nejsou?
Ano, s tím se setkávám často, ale je to velmi varovný signál, protože škola, kde by se neobjevila šikana, zkrátka neexistuje.
Když to řeším s řediteli nebo školními poradenskými pracovišti (ŠPP), bývá to někdy spojované s obavou o pověst školy. Že když se o škole bude říkat, že se tam objevuje šikana, poškodí jí to pověst. Já si ale myslím pravý opak. Podle mě by škola měla umět otevřeně říct: „Ano, se šikanou se setkáváme a víme, jak ji řešit.“ To je přece mnohem důvěryhodnější než předstírat, že problém neexistuje.
Takže problém není samotná existence šikany, ale způsob, jak s ní škola pracuje?
Přesně tak. Důležité je, aby škola měla funkční systém, jak šikanu zachytit a řešit. Někdy se setkávám i s tím, že pedagogové bagatelizují první projevy. Řeknou třeba: „To je jen vyčleňování“ nebo „to je jen ostrakizace“.
Jenže právě to může být první stadium rozvíjející se šikany. Pokud v té chvíli nepřijde vhodná intervence ze strany školního psychologa a metodika prevence – práce se třídou nebo konkrétním dítětem, ať už v roli oběti nebo agresora –, může se situace dál zhoršovat.
Jaký je obvyklý způsob řešení šikany, který školy volí?
Často se řešení zúží na potrestání agresora. Ten dostane výchovné opatření, a tím to končí. Nikdo už se neptá, co to dítě prožívá a co ho k šikanování vedlo.
Podporu ale potřebují všichni: oběť, agresor, svědci i celá třída. Opakovaně se ve školách setkávám s tím, že se zapomíná na potřebu podpory i u agresora.
Tím myslíte, že by agresor neměl být potrestán?
Jednou z cest je takzvaná metoda vnějšího nátlaku, tedy nějaké výchovné opatření, oznámení před třídou a následná práce s celým třídním kolektivem.
Vedle toho ale existuje i metoda smíru. Ta neznamená automatický trest pro agresora, ale spíš snahu o nápravu skrze omluvu, dohodu a obnovení vztahů.
My jsme ji třeba u nás ve škole používali poměrně často a byla velmi účinná. Má ale jasné podmínky – například s ní musí souhlasit oběť. Není možné, aby to rozhodli jen učitelé bez jejího zapojení.
Představa, že potrestání agresora vše vyřeší, je podle mě lichá. Pokud zjistíme, že dítě něco řeší a šikana je jeho ventil, potřebuje pomoc i ono. Tím nechci rozhodně říct, že omlouvám chování agresora. Pokud se ale bavíme o efektivním způsobu řešení a zvyšování pravděpodobnosti zastavení šikany, tak je potřeba myslet i na toto.
Nevím, jestli by se mi, coby rodiči šikanovaného dítěte, líbila představa, že agresor vyvázl bez trestu…
To je pochopitelné a někdy jsme se s tím setkávali. Ale hodně záleží na komunikaci školy. Škola má kompetenci rozhodnout, jakou metodu zvolí, a měla by rodičům transparentně vysvětlit, proč postupuje právě takto.
Zároveň je důležité říct, že mnoho obětí samo nechtělo, aby byli agresoři tvrdě potrestáni. Ty děti spolu totiž dál zůstávají ve třídě a potřebují tam fungovat.
Samozřejmě metoda smíru není vhodná ve všech případech. U závažných nebo fyzických šikan jsme postupovali jinak a přicházela v úvahu i přísnější výchovná opatření. Vždy záleží na konkrétním kontextu.
Jak by se tedy měla šikana řešit?
Rychle, ale ne zbrkle. Nejdřív musí přijít rozhovory, sběr informací, skládání celé mozaiky příběhu. A teprve potom se dá rozhodovat, jaká forma nápravy je vhodná.
Škola má mít stanovené kroky, podle kterých v případě podezření na šikanu postupuje. Tyto kroky by měly být v souladu s Metodickým pokynem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Hlavní osobou, která tyto situace řeší a koordinuje, je zpravidla takzvaný metodik prevence.
V praxi je potom asi nejčastější scénář, kdy se rodiče obrátí na třídního učitele, ten provede základní pohovor a domluví se s dalšími členy školního poradenského pracoviště o dalším postupu. Mnohdy ale rodiče nebo žáci kontaktují přímo někoho z poradenského týmu.
Osobně doporučuji obrátit se ve škole na kohokoli, ke komu má rodič důvěru. V ideálním případě by měl třídní učitel například na třídních schůzkách předat informace o tom, kam se rodič má obracet, jaké jsou postupy atd. V případě, že tomu tak není, má rodič určitě právo se ptát, opět ideálně třídního učitele, jak škola postupuje.
Pokud by rodič byl nespokojen s řešením ze strany třídního učitele a pracovníků ŠPP, má právo se domluvit na schůzce s vedením školy. V případě, že by byl nespokojený i s postupem vedení školy, má možnost obrátit se na zřizovatele, Českou školní inspekci, ombudsmana. Rodič má také právo na záznam ze schůzky a informování o dílčích krocích školy.
Některé školy ale rodiče do řešení příliš nezapojují…
A to je podle mě chyba. Setkávám se i s názorem, že není nutné rodičům všechno říkat. Já si naopak myslím, že je to naprosto zásadní.
Informování rodičů zvyšuje efektivitu řešení a zároveň dává jasný signál, že škola situaci nepřehlíží. Je potřeba rodiče pozvat, vysvětlit jim, co škola zjistila a proč zvolila konkrétní postup.
