Smutek nešlo jinak přežít než si ulevit řezáním. Vypráví šestnáctiletá dívka

„Kdykoli jsem se ocitla ve velkém stresu a cítila jsem tlak, řízla jsem se. Poprvé střepem z rozbité skleničky, později žiletkami. Teprve když jsem cítila bolest a začala mi téct krev, ulevilo se mi a dokázala jsem se zbavit toho zničujícího napětí,“ vypráví šestnáctiletá Karolína (její jméno bylo redakcí změněno) o těžkém období, které prožívala, když chodila do deváté třídy.

Psycholožka Anna Frombergerová k tomu podotýká, že sebepoškozování se v poslední době stává častou reakcí dospívajících na neadekvátní a nepřiměřený stres: „Když neumí s emocemi pracovat, je pro ně těžké najít jiné východisko. Negativní emoce se hromadí a jako jednoduchý ventil k jejich vypuštění je právě sebepoškození.“ Karolína neměla jiný nápad, jak se se svými emocemi vypořádat, proto zvolila pro sebe nejjednodušší cestu, která jí pomáhala redukovat napětí.

Karolíně a lidem, kteří takto své problémy kompenzují, se podle psycholožky okamžitě a rychle uleví. „V daném okamžiku jde o krátkodobě účinnou strategii, která člověka odpojí od hlavy a skrze bolest ho přivede zpátky do těla a fyzického prožívání. Z tohoto hlediska Karolíně sebepoškozování zafungovalo a bylo to něco, v čem se našla. Ale asi není potřeba zdůrazňovat, že se samozřejmě nejedná o dlouhodobě udržitelnou strategii,“ vysvětluje.

Sebepoškozováním u Karolíny vyvrcholilo traumatické dětství poznamenané fyzickým násilím a neustálým napětím.

„Co si pamatuji, tak se naši hádali a táta byl často agresivní. Když dostal vztek, mlátil mě i mamku. Nadával nám a často jsem dostávala výprask nebo mě zfackoval. Nikdy jsem ale nevěděla, kdy ten jeho záchvat přijde a co ho zrovna vyprovokuje,“ popisuje Karolína svou otřesnou zkušenost.

Zároveň ale zdůrazňuje, že maminka se jí snažila chránit a má s ní výjimečně dobrý vztah. „Děti s podobnou rodinnou situací, v jaké se nachází Karolína, to tak často mívají. Velmi často samy vstupují do vztahu rodičů, aby jednoho z nich bránily a zachraňovaly,“ vysvětluje psycholožka Anna Frombergerová, která pracuje pro organizaci Endlessly poskytující duševní podporu dospívajícím a jejich rodičům.

Karolíniny rodiče se rozvedli, když jí bylo sedm let, a zůstala s maminkou sama. Přesto, že je Karolína s otcem v občasném kontaktu, jejich vztah je pro ni dodnes citlivým tématem, které si v sobě snaží zpracovat.

Původně se zdálo, že odchod tyranského otce udělá za Karolíniným traumatem tlustou čáru. Jenže tíživá domácí situace na ni znovu dolehla o pár let později: „Poprvé jsem se pořezala těsně před mými patnáctými narozeninami. Byla jsem pod velkým tlakem, cítila jsem se smutná a nevěděla jsem, kudy kam. Měla jsem pocit, že je toho na mě tolik, že mě to snad rozmačká. Když jsem se řízla, bylo to jako jízdenka z reality a současně způsob, jak se vrátit do vlastního těla,“ líčí Karolína.

„Řezání fungovalo úplně zázračně, tak jsem to příště zkusila znovu a pak zase. Protože jsem samozřejmě nechtěla, aby někdo zjistil, co dělám, řezala jsem se na vnitřní straně stehen a vysoko na předloktích, kde jsem mohla rány schovat pod dlouhé rukávy,“ pokračuje.

Naštěstí Karolína na své chování nikdy neztratila náhled a sama chtěla situaci řešit: „Věděla jsem, že to není únosné a že to není cesta, kterou bych chtěla jít. Kamarádkám jsem o svém problému říkat nechtěla, protože jsem se jednak styděla a jednak jsem si dlouho myslela, že to dokážu zvládnout sama. Navíc holky, se kterými se kamarádím, jsou úplně bezproblémové, doma jim všechno funguje a nic zásadního neřeší. Nechtěla jsem na ně nakládat svoje starosti, protože jsem se bála, aby se se mnou nepřestaly kamarádit. Po dlouhém váhání jsem se proto svěřila mamce.“

Podle psycholožky Anny Frombergerové v těchto situacích u rodičů většinou jako první nastupuje šok, překvapení a velký strach o zdraví dítěte: „Vzhledem k tomu, že sebepoškozování je často vnímáno jako jakýsi předstupeň pokusu o sebevraždu, logicky se u rodičů objevují obavy, jestli si dítě nechce sáhnout na život. Všechny tyto reakce jsou pochopitelné, ale pokud je rodiče zvládnou zpracovat a dokáží si o tom promluvit s dítětem, což se v případě Karolíny a její maminky dařilo, je to ta nejlepší cesta k pochopení a pomoci v řešení náročné situace.“

Psycholožka také vysvětluje, že když rodiče zjistí, že dítě nechce spáchat sebevraždu, ale že jde „jen“ o způsob ventilace emocí, většinou se relativně uklidní. Okamžitě poté se samozřejmě ptají, co s touto situací mohou dělat.

„Typicky zabavují všechny ostré předměty, seberou zapalovače a podobně. To ale nemá žádný efekt, protože lidé, kteří se sebepoškozují, si nové nástroje zvládnou sehnat velmi snadno a jen je začnou před rodiči schovávat. Mnohem efektivnější je edukovat dospívající, jakým jiným způsobem se dají emoce ventilovat,“ říká Anna Frombergerová.

Sebepoškozování je zároveň i tématem, které se podle psycholožky často řeší na online setkání rodičů, které společnost Endlessly pořádá dvakrát až třikrát měsíčně.

„Rodiče se ptají, jaká je situace jejich dítěte. Jestli ho mají objednat k psychiatrovi, nebo to zvládnou sami. Jsou si nejistí v tom, jaká je jejich role, a častý je i pocit selhání a obviňování se z toho, co udělali ve výchově špatně,“ vysvětluje Anna Frombergerová a zdůrazňuje, že sebepoškozování je mnohofaktorovou záležitostí, která v sobě spojuje například náročnou rodinnou situaci, tlak ze školy, tlak z porovnávání a řadu dalších možných spouštěčů. Jde zkrátka o celou souhru věcí. Spouštěč nikdy není jen jeden.

Sebepoškozování navíc vykazuje stejné charakteristiky jako kterékoli jiné závislostní chování – jeho intenzita a frekvence postupem času stoupá. K tomu naštěstí u Karolíny nedošlo vzhledem k tomu, že svůj problém začala opravdu řešit.

Protože finanční situace rodiny neumožňovala, aby si zajistila soukromou péči terapeuta, obrátila se Karolína na chat Endlessly supportive/KAREme.

„Ačkoli je chat primárně krizová a poradenská služba, která neslouží jako dlouhodobá terapie, Karolína se k ní vracela opakovaně. Hledala prostor, kde může být vyslyšena. Přihlašovala se nárazově, ve chvílích, kdy toho na ni bylo moc a chtěla se vyhnout sebepoškozování,“ říká psycholožka a Karolína k tomu dodává, že sice původně zkoušela situaci zvládnout sama, ale neměla úspěch.

„Byly dny a období, kdy se mi to dařilo, ale ve chvíli, kdy přišla větší zátěž nebo nápor na psychiku, spadla jsem zase zpátky do sebepoškozování. Šlo to zkrátka ve vlnách a odborníci na chatu mi hodně pomohli.“

„Dospívající často vnímají chat jako bezpečnější formu pomoci. Jednak proto, že je anonymní, a jednak proto, že hodně teenagerů nechce nebo má problém o svých potížích mluvit. Psaná forma je pro ně jednodušší,“ vysvětluje Anna Frombergerová, zároveň však upozorňuje na to, že je tato forma poradenství zároveň v jistém směru i náročná, protože teenageři mohou přestat kdykoli psát a odhlásit se. Únik od řešeného problému je zkrátka mnohem jednodušší.

„Důležité je také uvědomit si, že nejde o formu terapie, ale spíš o jakousi první pomoc. Ostatně i vzhledem k termínům, které nabízíme, můžeme zasáhnout velmi rychle. Když se dospívajícímu něco děje, může si zarezervovat termín a má jistotu, že se mu bude někdo věnovat a dostane se mu péče. Obrovskou výhodou je, že jde o bezplatnou službu, která pomůže s první orientací v problému, svěření, popovídání si, pochopení ze strany odborníků a zmapování, jaké mohou být další kroky,“ vysvětluje psycholožka.

„Na chatu mi poradili různé úlevové techniky, ale i tak to pro mě bylo hodně náročné. Zkoušela jsem různé metody od relaxace přes práci se stresem až po autogenní trénink. Někdy, když byl stres menší, zafungovaly, někdy ne. Ale chtěla jsem na tom pracovat a s podporou mamky a lidí na chatu jsem nakonec sebepoškozován zvládla,“ vypráví Karolína a psycholožka k tomu dodává: „Karolína prošla i letním rozvojovým programem pro dospívající, který organizace Endlessly pořádá. Díky podpoře nadačního fondu Twisten Foundation se ho mohla zúčastnit bezplatně. To byla obrovská pomoc. Potkala se tam s lidmi, kteří řešili podobné potíže, učila se pracovat ve skupině a také navazovat nové vztahy.“

Díky novým přátelům není už Karolína odkázaná na úzkou skupinku kamarádek a dokázala si rozšířit skupinu lidí kolem sebe, což podpořilo její sebevědomí. Také se naučila pracovat s rodinnou situací a nahlížet na ni jiným způsobem. Dnes je Karolína už studentkou střední školy. Sebepoškozování nahradila zdravějšími strategiemi, které jí pomáhají zvládat náročné situace, a svoje zkušenosti přetavila v sílu. „Jsem důkazem toho, jak důležitá je dostupná a bezpečná podpora. A že i malé kroky mohou vést k velkým změnám, pokud na ně člověk není sám,“ uzavírá sympatická studentka.