V Bruselu nám říkali „mimina z postkomunistických zemí“, říká novinářka

Prestižní novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky získala šéfka komentářového oddělení Seznam Zpráv Kateřina Šafaříková. „Tajemství té věci je mít kuráž, vydržet a dělat to tak, jako to dělají muži,“ říká.

Kateřina Šafaříková strávila s přestávkami přes 20 let v časopisu Respekt, dvakrát byla zpravodajkou v Bruselu a pracovala i pro Lidové noviny. Do Seznam Zpráv přišla v létě 2024, nejprve jako moderátorka podcastu 5:59, loni v září se pak stala vedoucí komentářů.

„Jsem často zvaná na debaty, abych pohovořila o tom, jak se to dělá, že někdo může mít dvě malé děti a být zahraniční zpravodajka, jak se to kloubí, jak se v tomhle dominantně mužském světě funguje ženě. A já vždycky říkám, že tajemství té věci je mít kuráž, vydržet a dělat to tak, jako to dělají muži,“ říká Šafaříková v nejnovějším dílu podcastu Mediální cirkus.

Šafaříková začínala s novinařinou v roce 2000 v časopisu Respekt. O několik let později přestoupila do Lidových novin, které ji jako zpravodajku vyslaly do Bruselu. A to v době, kdy Česko do Evropské unie vstupovalo.

„Mně bylo 28, když jsem odjížděla a tam byli kolegové z velkých britských a francouzských novin, kterým bylo 45 nebo 50, říkali nám naše mimina z postkomunistických zemí. Myslím ale, že dobrodružné to bylo i pro první české europoslance, české úředníky, diplomaty, prostě pro všechny to byla premiéra. A i v tomto smyslu myslím, že jsme byli mimina,“ vzpomíná Šafaříková.

V Bruselu tehdy byla v letech 2004 až 2009. To, že na zpravodajský post odjela za redakci žena, byla podle jejích vzpomínek vlastně spíše náhoda. Obecně je totiž žen na zpravodajských postech výrazně méně než mužů.

„Tu nabídku původně dostal můj mužský kolega, ale řekl, že se mu tam nechce, protože neví, jestli by ho to zajímalo a jestli by to zvládnul. A já jsem si řekla, že to zkusím. Jinými slovy, někdy si myslím, a to je tedy chyba nás žen, že bychom někdy měly mít minimálně stejně kuráže jako naši mužští kolegové a jít do toho,“ říká.

Podruhé do hlavního města Evropy odjela Šafaříková v roce 2020 jako zahraniční zpravodajka vydavatelství Economia. Tehdy jela se dvěma malými dětmi a v Bruselu byla v době druhého českého předsednictví.

„Za těch necelých 20 let jsme dokázali vygenerovat jako stát dobré úředníky, diplomaty, experty. V době zejména druhého českého předsednictví EU, tedy v druhé půlce roku 2022, se o Češích říkalo: ‚Vy jste normální mašina na dohody‘,“ popisuje zkušenosti Šafaříková.

„Jedna norská diplomatka, která do té doby neměla tolik osobních zkušeností ať už s námi, s Maďary, se Slováky, mi říkala: ‚Hele, já jsem si myslela, že vy Češi budete takoví druzí Maďaři nebo Poláci, ale vy jste spíš takoví druzí Němci, hrozně výkonní, funkční, manažerští, fungujete velmi dobře‘,“ dodává bývalá bruselská zpravodajka.

Češi ale i přes dvacetileté členství a úspěšná předsednictví zůstávají k Evropské unii poměrně skeptičtí a u politiků napříč stranami je kritika EU častým tématem.

„Vyrůstali jsme s tím, že nám od pondělí do soboty někdo říkal, že Unie je zlá, na nic, zbytečná, že prospíváme ne díky společnému trhu, ale navzdory. A když se vám tohle někdo snaží vštípit od pondělí do soboty, tak je celkem nepřekvapivé, že si to dost lidí myslí i v neděli,“ popisuje protibruselské nálady Čechů Šafaříková.

Češi podle ní mají z Bruselu komplex.

„Ten komplex jsme měli a pořád máme. Období, kdy jsme ho neměli, jsou takové špičky. Vždycky v době předsednictví to bylo lepší, protože se ukázalo, že jsme schopní, že máme schopné lidi. Zejména politici se ale vždycky chovali v tom zbytku času s ohromným komplexem a o to větší agresivitou to doma maskovali,“ tvrdí Šafaříková a dodává řadu konkrétních zážitků.

„Když byl poprvé na Evropské radě v roli premiéra Andrej Babiš a dával tam brífink, tak ačkoliv je to člověk, který ovládá několik cizích řečí, tak byl takový zatažený a když dostal věcnou otázku, tak říkal: ‚Bylo to zajímavé, jsem tady rád.‘ Nemyslím si, že to v té chvíli hrál. Podobně se chovala řada z nich. A možná to souvisí s tím komplexem, kdy to najednou s bojovníky za bukem, kteří mají nachystané v kapsách šišky a tady jimi po nás hází, to bylo v Bruselu úplně jinak,“ vypráví v Mediálním cirkusu.

Vzpomíná ale i na to, když se čeští politici českým novinář v Bruselu snažili vyhýbat.

„Byl jeden politik, který před námi fyzicky utekl a který opravdu nebyl rád, že nás vidí. A to byl kdysi europoslanec Vladimír Železný, bývalý ředitel TV Nova, který byl vydán ke stíhání a měl problém s nezdaněnými obrazy z ciziny. Tak ten, když vyšel ze sálu, kde mu právě byla odejmuta imunita a viděl nás tam jako shluk pěti českých novinářů, normálně zařadil na vyšší rychlost a utekl,“ říká Šafaříková.

Sama velmi hlasitě podporuje zahraniční novinařinu a přiznává, že tuzemská média do zahraničního zpravodajství jen málo investují. S kolegy proto založila Fond Daniela Anýže na památku zahraničního zpravodaje Hospodářských novin, který nedávno zemřel. Fond podporuje mladé novináře, kteří se chtějí věnovat zahraničnímu zpravodajství.

„Nám jako Čechům v zásadě asi stačí si o světě číst na internetu, nepotřebujeme si to číst od člověka, který tam žije. My si žijeme tady v tom našem ďolíku dobře, jsme v našem Hobitíně a nemáme zase takovou potřebu jezdit ven a zjišťovat, jaké to tam je. Je nám tady prostě fajn,“ popisuje novinářka.

„Za celou dobu, co jsem byla v Bruselu, tam Čechů bylo vždycky tradičně relativně nejméně. Naopak stejně početní Maďaři, to znamená desetimilionový stát, vždycky měli dvakrát tolik, v určitých vrcholech i třikrát tolik svých stálých zpravodajů, novinářů v Bruselu, než jsme měli my,“ zdůrazňuje Kateřina Šafaříková.

Jaké to je, odjet na zahraniční zpravodajský post s malými dětmi? Jaké zprávy z Bruselu zajímaly Čechy nejvíc? A jak těžké to v médiích mají ženy?

Celý rozhovor si můžete pustit ve videu či v audiopřehrávači v úvodu nebo ve své oblíbené podcastové aplikaci.