Zklamání i mokré boty. Odborník radí, jak na psychickou odolnost u dětí

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jsou děti 21. století opravdu sněhové vločky? Jakou roli hraje rodina a jakou školní prostředí? O psychické odolnosti mluvíme často, protože v západní civilizaci žijí ve světě, kde mají méně přirozených výzev, ale zase více skrytých stresorů. „Jde například o tlak výkonu, fragmentaci pozornosti nebo izolaci,“ říká psycholog a psychoterapeut Adam Táborský, odborník se zkušenostmi z Psychiatrické léčebny Bohnice a zároveň zakladatel projektu Terapie mezi stromy.

Právě odolnost je podle něj jedním z nejlepších ochranných faktorů proti úzkostem, depresím a syndromu vyhoření v dospělosti. Nejde o to všechno vydržet, ale spíš o pružnost – aby děti nezlomily překážky, ale naopak se z nich poučily a získaly novou sílu.

Často se mluví o tom, že děti mají „všechno příliš snadné“, označují se jako sněhové vločky. Jak se to projevuje v jejich schopnosti čelit stresu nebo nezdaru?

Pojem sněhová vločka je nešťastný, spíš stigmatizuje, než pomáhá pochopit. Ale je pravda, že ochrana před běžným stresem a zajištěné pohodlí následně mohou vést k tomu, že dítě nezíská nástroje, jak zátěž zvládat. Nejsou slabé, jen nezkušené. Nemusíme jim ale ztěžovat život, stačí nedělat ze všeho „polštář“. Děti často překvapí tím, kolik unesou, pokud dostanou prostor a je to smysluplné. Zároveň je třeba říci, že současná doba je náročná. A tak jsou jejich reakce pochopitelné.

Může být přílišná ochrana ze strany rodičů překážkou při budování odolnosti?

Ano, i když je vedená láskou. Když dítě nikdy nezažije zklamání, nenaučí se, že to přežije. Dobrý rodič není ten, kdo odstraní každou překážku, ale ten, kdo pomůže najít cestu přes ni. Citlivost rodiče je důležitá, ale musí být propojená s důvěrou v sílu dítěte.

Máme tedy děti vystavovat nepohodě cíleně?

Nemusíme je „otužovat“. Ve skutečnosti je učíme nést zodpovědnost, zvládat emoce, být v kontaktu se sebou. To není tvrdost, ale citlivost spojená s vnitřní silou. Dítě, které smí zakolísat, se naučí zvednout.

Nakolik je psychická odolnost vrozená vlastnost a nakolik ji musíme cíleně budovat a trénovat?

Máme určitou vrozenou výbavu jako třeba temperament, citlivost nervového systému. Odolnosti se však do velké míry můžeme učit, kultivovat ji. Začíná to už v raném dětství: ve vztahu s pečujícími osobami, kde dítě zažívá, že potíže zvládne, protože mu někdo rozumí a stojí při něm. Dítě si nevytváří odolnost tím, že ho necháme „plavat samo“, ale tím, že ho podržíme, když se učí zvládat svět. Jak roste, může zvládat čím dál větší výzvy, ale stále s vědomím, že je nablízku někdo, kdo věří, že to dá.

Kde leží hranice mezi zdravým vystavením dítěte výzvě a tím, co už může být traumatizující nebo nebezpečné?

Rozdíl často není ve vnější situaci, ale v míře opory a smysluplnosti. Trauma nemusí vznikat jen z bolesti, ale z osamění v bolesti. Výzva posiluje, pokud je zvládnutelná a dítě se necítí opuštěné. Pokud je ale přetížené, neví, proč něco snáší, a nemá nikoho, kdo ho „drží“, může to způsobit jizvy. Důležitým vodítkem je, zda dítě po zážitku roste, nebo se stahuje, vyhýbá, bázlivě reaguje. Tam už je třeba zpomalit.

Poznáme, že už dítě zažívá stres, který je nad jeho síly?

Signály mohou být chronická únava, somatické potíže – bolesti břicha, hlavy, ztráta chuti do aktivit, silná úzkost nebo časté výbuchy. Pokud dítě nereaguje růstem, ale útlumem nebo únikem, nejde o budování odolnosti, ale o zátěž, která převyšuje jeho kapacity.

Jaké aktivity nebo situace doporučujete rodičům, kteří chtějí u malých dětí posilovat schopnost zvládat frustraci a nepohodlí?

Jednoduché věci jako delší pěší výlet, klidně i s trochou nudy. Pomoc s domácími pracemi, i když to nechce dělat. Společné vaření beze spěchu, trénování trpělivosti při čekání, kontakt s jinými dětmi a rodinami, přičemž můžeme mnohdy narážet, tak se učíme situace zpracovávat. Klíčové ale je, jak ty situace rámujeme: ne jako „musíš to vydržet“, ale jako „tohle je příležitost něco se o sobě naučit“. Když k tomu přidáme humor a náš vlastní příklad, funguje to mnohem lépe.

Jakou roli v posilování psychiky hraje fyzické nepohodlí – zima, únava, hlad nebo nekomfort v přírodě? Třeba promočené boty na puťáku…

Nemalou, pokud je dávkované rozumně a bezpečně. Právě tělo je skvělým trenažérem psychické odolnosti. Nepohodlí není problém, zejména pokud je součástí dobrodružství. V přírodě navíc zažíváme, že věci nejsou pod kontrolou, prší, fouká, možná jsme se ztratili a než dojdeme do civilizace, budeme mít hlad. To všechno je dobré občas zažít.

Jak pomůže, kdy takové dobrodružství zažijete rodič spolu s dítětem?

Když v tom rodič není jen „generál“, ale také sám zmokne nebo zabloudí, dítě vidí, že jsme v tom spolu. To buduje vztah i vnitřní sílu.

Jste otec?

Ano, zatím ale jen osm měsíců.

Přesto, vzpomenete si ze svého života nebo praxe na podobnou historku, která by ukázala, jak se dá u malého dítěte překonat nesnáz?

Vybavuji si cestu se známými, kdy na výpravě v horách pršelo, všechno mokré, jedno dítě bylo na pokraji slz. Místo utěšování jsme si řekli, že je to test skřítků deště. Každý krok jsme počítali nahlas, dělali vtípky o promočených ponožkách. Z té „krize“ se stal společný zážitek. Naučil jsme se, že když nejdeme proti emoci, ale s ní, zvládneme mnohem víc.

Co byste poradil rodičům, kteří sami psychickou odolnost příliš nemají – jak ji mohou budovat společně se svými dětmi?

Začněte u sebe, třeba krátkým zastavením, dechem, prací s tělem. Sdílejte s dítětem i své chyby a pochybnosti, tím ho učíte, že ani dospělí nejsou neomylní. Odolnost není tvrdost, ale ochota růst. A v tom mohou jít rodič i dítě společně.

Může cílená fyzická námaha a sportovní aktivity pomáhat v oblasti zvládání emocí a vnitřní stability?

Sama o sobě může pomoci jen do určité míry, kdy snížíme napětí či intenzitu prožitku. Pohyb, pokud není jen výkonový, pomáhá regulaci emocí, rozvíjí vůli, dává dětem možnost vypustit páru. A hlavně: po fyzickém výkonu často následuje pocit „já to zvládl“. To je motor zdravého sebevědomí. Sport, chůze, lezení, tanec, vše, kde se tělo potká s výzvou, podporuje i duševní stabilitu. Nejdůležitější bude v tomto hledisku spíše rámování.

Jak se pak mění schopnost dětí zvládat nepohodlí nebo tlak s příchodem puberty? Jsou v pubertě odolnější – nebo zranitelnější?

V pubertě se do hry přidávají hormony, identita, vztah ke skupině, vliv vrstevníků. Dospívající může být na oko „tvrdý“, ale zároveň velmi křehký uvnitř. Potřebuje prostor být sám sebou, ale i bezpečí pro chyby. Děti v pubertě jsou často paradoxně vnímavější ke smyslu věcí. Pokud se naučí, že námaha má smysl, že těžší chvíle se dají sdílet, jsou schopné velkého růstu.

Jaká je role školního prostředí v budování nebo oslabování psychické odolnosti?

Značná. Škola má potenciál být nebo se stávat místem bezpečného učení i chybování. Pokud je zaměřena jen na výkon, děti se naučí skrývat emoce. Pokud je vztahová, dialogická, s prostorem pro zpětnou vazbu, odolnost roste.

A co by se mělo v systému změnit?

Potřebujeme více škol, kde se hodnotí nejen výsledky, ale i vztahy.

Mezi žáky? Nebo mezi žákem a učitelem?

Představme si školu, kde hodnotí také to, jak se děti k sobě chovají, jak spolupracují, jak zvládají konflikt, jak vnímají druhého, jak se rozvíjí vztah mezi učitelem a žákem. Ne formou známek, ale skrze pravidelné reflexe, kruhy důvěry, třídní dohody, podporu bezpečného klimatu. Taková škola ví, že dítě, které má bezpečný vztah s učitelem a nezažívá odmítání od spolužáků, bude odvážnější ve zkoušení nového, bude snáze zvládat stres a bude se lépe učit i akademicky.

Jak to konkrétně udělat?

Ve třídě se pravidelně, třeba jednou týdně, může dělat reflexní kruh, kde se děti ptají: „Kdy jsem se tento týden cítil-cítila dobře s ostatními? Co bych chtěl–chtěla změnit? Koho bych chtěl–chtěla ocenit?“ To nejsou měkké aktivity, ale trénink všímavosti, spolupráce a vztahové inteligence. Učitel není jen nositel informací, ale průvodce ve vztahovém prostředí.

Vybavíte si nějaký takový zážitek ze svého dětství?

Vzpomínám si na svoji paní učitelku na druhém stupni. Neverbalizovala, neřekla nám to nahlas, ale bylo cítit, že jí šlo hlavně o to, aby nám bylo ve třídě dobře spolu. Když jsme se jednou po škole popichovali, místo kárání nás další den vytáhla na krátkou procházku do parku a nechala nás mluvit o tom, co se vlastně stalo.

Prvně jsem si uvědomil, že slova opravdu zraňují. Ne proto, že mě potrestala, ale proto, že mě vedla k přemýšlení. Ten moment mě ovlivnil možná víc než desítky známek, respektive – dodnes si to pamatuju. A vím, že jsou vztahy učitelné, ale jen když jim dáme čas, prostor a důležitost.

Jste autorem projektu Terapie mezi stromy. Co ukazují vaše zkušenosti s pobytem v přírodě na psychiku dětí i dospívajících?

Příroda je úžasné zrcadlo. Děti v ní přirozeně zklidní dech, vnímají tělo, reagují bez přetvářky. Zároveň v ní také mnohdy rozkvetou. V programech často sledujeme, jak se z úzkostného dítěte stane sebevědomý průzkumník. Chodíme lesem, sedíme u ohně, někdy mlčíme, jindy mluvíme. To, co doma nejde probrat, se mezi stromy často samo otevře. Děti v přírodě získávají odstup i hlubší kontakt se sebou.