Článek
Tak kdo to nakonec bude? Lidovci po rozpadu koalice Spolu? STAN? ODS po blížící se výměně Petra Fialy? Všichni dohromady, aby to u svých voličů nakonec neodskákal jen jeden? Zaručených informací, kdo nakonec vysvobodí Andreje Babiše ze sevření Filipem Turkem a Tomiem Okamurou a uzavře s ním třeba jen minimalistickou dohodu, precizně formulovanou dohodu o vzniku a existenci jeho menšinové vlády, létá po Praze spousta.
A rozhodně ne až v povolebním čase, protože o téhle situaci musel každý zodpovědný politik vážně přemýšlet už spoustu měsíců. A přemýšlí o ní - a skrze rozhovory svých spolupracovníků ji do veřejného prostoru dostává - zcela jistě i prezident Petr Pavel. Ne proto, aby „přepsal volební výsledky“, jak si můžeme přečíst na sociálních sítích, ale prostě proto, že v sázce je celkem dost. Což vám nepochybně dojde, když si zkusíte znova vyslovit nahlas větu „ministrem obrany by se měl stát nominant SPD“.
Úvahy o „tiché podpoře“, čímž se myslí tolerance vzniku a existence Babišovy jednobarevné menšinové vlády, jsou složité už proto, že nic jako „tichá podpora“ neexistuje. Tohle prostě žádnou „tichostí“ neutajíte, naopak se pod ní, aby to vůbec mohlo fungovat, musíte podepsat a pak ji vysvětlovat.
V ODS nakonec to dilema, jestli si s Babišem zadat, už teoreticky řešili dvakrát, ale naštěstí pro sebe nemuseli nikdy udělat krok B. V roce 2017 si nakonec čerstvě obviněný Andrej Babiš našel spojence v prezidentu Zemanovi, sociálních demokratech a komunistech s SPD v záloze.
O čtyři roky později ODS v čele koalice Spolu volby slavně vyhrála a mohla odsunout - dočasně - Andreje Babiše do opozice. Což neznamená, že by se v ní už v létě 2021 neobjevovaly hlasy, které takříkajíc sondovaly terén. Třeba europoslanec Alexandr Vondra prohlašoval, že by ODS neměla dělat „přidavače na pirátské stavbě“ (průzkumy ještě úplně jasně neukazovaly prudký vzestup Spolu a propad PirSTAN) a na otázku, zda by to tedy šlo postavit raději s ANO, odpovídal, že „s Babišem ne“ - což ale při jistě nezbytné dávce politické kreativity neznamená, že NE s celým ANO.
Česká politika, jejíž poměrný volební systém přímo vyžaduje schopnost těžkých kompromisů, je už od roku 2017, ve třetím volebním období po sobě, uvězněna ve dvou zdánlivě neprostupných blocích. Zdánlivě, protože v mnoha městech i krajích spolu dokážou ANO a dnešní vládní strany celkem bez problémů kooperovat - a věcně to zvládají na mnoha tématech i ve sněmovně.
A když slyšíme, že komunální a krajská politika je „přece něco jiného“, můžeme jen dodat: Ano, přesně tak, v té celostátní jde o věci nejvyššího státního zájmu, třeba zahraniční a bezpečnostní politiku, kde by měla být potřeba najít nějakou společnou cestu ještě urgentnější.
A jak z minulosti víme, i tady je dohoda možná, a ani ne tak komplikovaná. Třeba na jaře 2023 nechalo hnutí ANO - na rozdíl třeba od Ficova Směru na Slovensku - bez obvyklých obstrukcí projít parlamentem smlouvu DCA o pobytu amerických vojáků v Česku. Nepodpořilo ji jen 15 poslanců ANO, a to ještě ti, řekněme, výstřednější, jako třeba Berenika Peštová. V osobních rozhovorech pak politici ANO přiznávali, že by to mohl být jeden z otevřených kanálů pro komunikaci s vládními stranami po příštích volbách.
A teď několik problémů.
Za prvé, Andrej Babiš se zatím netváří, že by o něco takového vůbec stál, což je základní podmínka. Ví, že nejdřív potřebuje vyřešit svou imunitu, což mu ani při představě toho nejvelkorysejšího projevu dobré vůle nemůžou současné vládní strany dopřát.
Za druhé, Andrej Babiš potřebuje vtrhnout do státní správy jak kuna do kurníku a spoustu věcí, lidí a procesů si nastavit tak, aby to vyhovovalo jemu i jeho obchodním a dalším zájmům. Dá se to ohlídat sebelépe formulovanou dohodou o minimální podpoře a třeba jistých personálních podmínkách? Asi těžko.
A pak je taky dobré číst ústavu. Ve chvíli, kdy vláda vznikne a dostane důvěru sněmovny, není už tak jednoduché se jí zbavit. Na vyslovení nedůvěry potřebujete „aktivních“ 101 hlasů. Babiš jich má sám 80 a ve chvíli, kdy bude mít k nabízení všechny možné benefity moci, si už nejspíš dokáže poradit - s nadsázkou klidně „za hotové“.
Navíc bude mít stále v záloze svou druhou většinu 108 s SPD a Motoristy - a znovu, při své schopnosti zobchodovat cokoliv, dokáže sněmovnou protlačit, co bude potřebovat, i když by to určitě bylo hodně drahé.
Pamatuje si to určitě třeba Miroslav Kalousek, který jako předseda lidovců v předvolební sezoně 2005-2006 sledoval, jak mu jeho koaliční partner Jiří Paroubek hlasuje s „Marťany“, přesně řečeno komunisty, aniž by ho nějaká stará koalice vůbec zajímala. Proto taky Kalousek před podobným opakováním tohohle scénáře vládní strany ještě v létě důrazně varoval, i když realita ho v poslední době trochu přiměla názor korigovat.
Dnešní koaliční lídři taky věnovali významnou část své kampaně dramatickému přesvědčování voličů, že je rozhodně „nezradí“ a s Babišem nebudou mít nic společného. Je to klasický projev nemoci české politiky, v níž se razantně „absolutně vylučuje“ ještě před volbami, což s každým dalším takovým prohlášením činí případný ústup ještě obtížnějším.
Tady může být samozřejmě nejúčinnějším lékem čas, případné kádrové změny a možná přece jen i vzrůstající netrpělivost či zděšení aspoň některých vládních voličů. Ostatně už v létě bylo od jistých zkušených koaličních politiků - aniž by znali výsledky voleb - možné vyslechnout úvahy, že vládní uspořádání na začátku volebního období 2025–2029 rozhodně nemusí být totožné s tím na jeho konci. A jak mi ještě jeden ostřílený technolog moci řekl minulý týden: „Vzpomeňte si na roky 2017-2021. Tenkrát měl Babiš taky vlády dvě.“ Což je pravda.
A času je dost.
