Česko nikdy nemělo tak „woke“ Sněmovnu. I díky Blažkovi a ANO

V létě před třemi lety jsem se na Letní škole Občanského institutu v Krkonoších snažil přesvědčit zhruba stovku mladých konzervativců, aby se již dál nebránili a smířili se s tím, že je jen otázkou času, kdy i v Česku bude přijato „manželství pro všechny“. Stejně jako v každé západní zemi, která někdy předtím umožnila svým gayům a lesbám registrované partnerství, což jsme mimochodem jako první postkomunistický stát udělali už v roce 2006.

Byla to otevřená, chvílemi vcelku i emocemi nabitá, ale kultivovaná debata - pokud chcete poradit, jak se bavit s lidmi, s nimiž prostě máte na některé věci hodně rozdílné názory, dost pomůže, pokud nezačnete svou řeči slovy „teď mě dobře poslouchejte, vy homofobní fašizoidní jelita“ a oni vás na oplátku od začátku nečastují poznámkami o „bolševickém libtardovi“. Funguje to obecně.

Nakonec jsme se shodli na jedné věci: ve volebním období, které tehdy vstupovalo do své druhé čtvrtiny a teď končí, se žádné změny k lepšímu (podle mě) či k horšímu (podle nich) nedočkáme.

A vidíte: Mýlili jsme se.

„Manželství pro všechny“, což je marketingově důrazné pojmenování pro víc práv lidem s menšinovou sexuální orientací, sice neprošlo v podobě, jakou by si třeba aktivisté z organizace Jsme fér nebo i já sám přál, ale je taky fér říct, že nový institut „partnerství“, který platí od Nového roku 2025, je klasickému manželství mnohem blíž než v roce 2021.

S uspokojením můžu konstatovat, že jsem měl tehdy v Krkonoších vlastně pravdu - ještě několik období a máme tu plnohodnotné manželství pro všechny, včetně jasného řešení adopcí a sjednocení názvu. Ať žijí novomanželé!

Tenhle příběh s vlastně nečekanou pointou je jen jedním z několika důkazů odvážného tvrzení, kterého se tu hodlám dopustit. Takže: Česko zažilo v posledních čtyřech letech tu nejvíc „woke“ sněmovnu ve své historii. A když nebudeme chtít používat tohle ošklivé anglické slovo, které navíc už skoro ztratilo význam a stalo se nadávkou, můžeme to popsat zhruba tak, že liberálové našli v končícím volebním období v dolní komoře opravdu nečekané spojence, aby svůj pohled na svět dokázali prosadit do zákonů. A to v situaci, kdy byla sněmovna bezprostředně po volbách 2021 považována za tu možná nejkonzervativnější, jakou si Češi kdy zvolili.

Málokdo by v době vzniku vlády asi tipoval, jak progresivní politik se vyklube z ministra spravedlnosti Pavla Blažka (ODS), muže s řekněme tradičními názory, avšak s velkým zájmem o kryptoměny, a taky z řady poslanců ANO, které se teď označuje za „konzervativní hnutí pro všechny“.

Je celkem jedno, nakolik bylo jejich angažmá vyvoláno osobními pohnutkami, v řadě případů jistě ano, a kdy to je pragmatická taktika při tvorbě image „catch-all party“, což si Andrej Babiš poněkud jednoduše vysvětluje jako stranu, která může slíbit všechno všem.

Důležité jsou výsledky. A tak tu máme vstřícnější, i když zdaleka ne dokonalou verzi „partnerství“ pro páry stejného pohlaví.

Táně Malé se můžeme i po sedmi letech posmívat za její opsanou diplomku o králících, ale v jejím parlamentním CV by neměl chybět její podíl na přísnější definici znásilnění, kterou pomohla dojednat s Blažkem a - mimo jiné - svými kolegyněmi z vládních stran Barborou Urbanovou ze STAN a Klárou Kocmanovou z Pirátů. (Abychom si rozuměli, znásilnění samozřejmě není konzervativní hodnotou, nicméně domluvit pro všechny přijatelné znění byla celkem fuška.)

Poslanec Patrik Nacher je jistě poněkud únavný svým urputným whataboutismem, ale odpusťme mu ho aspoň na chvíli, pokud se zasadí o něco tak důležitého a správného, jako je dekriminalizace pěstování a držení konopí, která začne platit od roku 2026. Nebylo to tak samozřejmé, jak by se pamětníkovi 90. let mohlo zdát. Třeba lidovci ještě protentokrát dokázali zabránit regulovanému trhu s konopím, neboť se obávají široké dostupnosti omamných látek - úplně jim stačí nedaněné tiché víno a štamprle slivovice v devět ráno před začátkem stranického sjezdu.

A mohli bychom takhle pokračovat dál a zmínit třeba „lex Anička“, díky němuž se budou soudci učit empatičtějšímu přístupu při řešení sexuálního násilí a znásilnění, dětský certifikát, chránící potenciální dětské oběti zločinu, novou definici domácího násilí v občanském zákoníku a jako tečku, korunující liberální dílo, pak i přísnější tresty za „předsudečné zločiny“.

Což pro ty, kteří vůbec netuší, o co jde, ale o to raději to komentují: nejde tu o „omezení svobody slova“. Stát jen chce přísněji trestat zločiny, které někdo spáchá i kvůli víře, etnicitě, zdravotnímu postižení nebo sexuální orientaci oběti. A teď pozor, překvapení pro konzervativní scénu: průkopníkem tohoto přístupu, podle něhož se motivy pachatele mají projevit i v sazbách za jejich činy, se již před 30 lety stal sám Václav Klaus. Po vlně rasistických útoků na české Romy se jako premiér osobně zasadil o přísnější tresty a dodnes to patří k těm nejlepším věcem, které kdy udělal. (Pokud v tom se mnou již nesouhlasí, omlouvám se, ale správné věci si zaslouží ocenit i po letech.)

A samozřejmě, o tom, jak jsou všechny tyhle novinky povedené a jak se osvědčí, si můžeme říct za nějaký čas a třeba je pak zase i změnit. Chci tím říct jedno: česká politika se zdá být již skoro dvě volební období zaseklá a její aktéři neschopní vylézt ze zákopů, do nichž oba tábory zalehly po volbách 2017. Není to pravda. Ve skutečnosti se za barikádami velkých řečí o tom, s kým kdo nikdy, ale rozhodně nikdy nemůže spolupracovat, protože teď jde o všechno, odehrává normální, pragmatická spolupráce, která občas posunuje zemi správným směrem.

Promluvil ze mě liberální veterán jiné éry, respektuju, že na tyhle věci existují i jiné pohledy, aniž bych si myslel, že je zastávají výhradně bigotní homofobové a rasisti. Pokud mě na oplátku rovnou nebudou nálepkovat pojmy jako progresivistický neomarxista, kdykoliv si o tom můžeme v klidu promluvit. Ideálně na čerstvém vzduchu v Krkonoších.