Článek
Když se před třemi lety Andrej Babiš vztekal nad billboardy koalice Spolu, kde byl krátce po ruském útoku na Ukrajinu vyobrazen s Vladimirem Putinem a nápisem „hrozba“, dalo se tomu rozumět. Byl to podpásový útok. Zhruba takový, jaký šéf ANO udělá běžně dva do týdne.
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
Teď kandidát na post premiéra na otázky po zahraniční politice jeho hnutí neuroticky odsekává „vždyť mě znáte, už jsme tam přece byli, pětkrát jsem mluvil s Trumpem a byl jsem v Bílém domě, my máme program pro naše lidi, vylezl jsem s Juchelkou na Lysou horu, ten u toho funěl, hehe!“. Ano, známe Andreje Babiše z let 2013-2021, jenže to bohužel nedává vůbec žádné záruky, jak to bude vypadat v příštích letech.
Víme, jak se Andrej Babiš choval v době pandemie, během zkoušky, jaké nebyl žádný český politik za posledních 35 let vystaven, a pro blaho nás všech bychom si měli přát, aby už nikdy nic svým jedinečným stylem mikromanagementu, populismu a permanentního zmatku řešit nemusel.
Netušíme ale, jak by se zachoval jako předseda vlády při ruské agresi na Ukrajině. (Stejně tak se nikdy nedozvíme, jak by covid zvládl Petr Fiala, politický život prostě není spravedlivý.) Problém je v tom, že nám sám Babiš nedává žádná vodítka, kterých bychom se mohli s jistotou chytit.
Pro začátek se stačí podívat na čerstvý volební program ANO, který na 38 stranách vcelku detailně řeší i tak klíčová témata, jako je kastrace koček. Slovo Ukrajina v něm zazní přesně dvakrát: ANO podporuje diplomatické řešení vedoucí k ukončení války a zabrání tomu, aby se po jejím konci do Česka rozšířil organizovaný zločin a ilegální zbraně.
Tečka. Na Babišovi je vidět, jak přímo fyzicky trpí, když se k němu přiblíží kolega Radek Bartoníček z Aktuálně.cz a snaží se mu položit nepříliš složitou otázku, což spolu s jeho spontánním způsobem vyjadřování „naházej tam nějaká slova, třeba budou dávat smysl“ způsobuje dojem, že si Babiš nemyslí buď vůbec nic, nebo všechno dohromady: „My jsme v NATO, zbraně na Ukrajinu dodávat nebudeme, ať je tam dodává NATO, ne my.“ Ale možná si Babiš myslí, že takhle nějak se definuje catch all party, kterou mohou volit příznivci západní kolektivní obrany stejně jako ti, již si myslí, že by bylo stejně vůbec nejlepší, kdyby se už Ukrajina konečně vzdala a bylo by problémech.
A možná že to ANO dokonce i vyjde a tyhle hlasy získá. Čí zájmy ale pak bude hájit ve vládě, která by navíc byla závislá na hlasech SPD nebo Stačilo!, dvou otevřeně proruských koalic?
Andrej Babiš vám na to řekne jen „už mě znáte, my chceme NATO, rozhodně nechceme vystoupit“ a dá se tomu asi nejspíš i věřit. Jenže v NATO je i Maďarsko a Slovensko, což jsou dnes takové SPD a Stačilo! evropské politiky. S Viktorem Orbánem ovšem Babiš založil loni v létě evropskou frakci „Patrioti pro Evropu“ a Roberta Fica zajel osobně podpořit před slovenskými sněmovními volbami v září 2023, když už bylo úplně jasné, kam Fico směřuje. Čemu přesně se teď Babiš diví?
Kdyby chtěl být Babiš poprvé v politice opravdu upřímný, pravděpodobně by musel odpovědět, že se to nejspíš pokusí celé nějak utancovat, jako to celkem se ctí zvládl coby premiér v letech 2017-2021, kdy měl navíc za zády Miloše Zemana. Nevyhodil šéfa BIS Michala Koudelku, byť to po něm prezident žádal, nevydal hackera Nikulina Moskvě, ale Američanům, navštívil Bílý dům i centrálu CIA v Langley a celé dílo korunoval odsunem půlky ruských „diplomatů“ z ambasády v Praze po akci Vrbětice.
A kdyby chtěl vaše obavy rozptýlit ještě víc, připomněl by, že třeba na rozdíl od Fica nechal na jaře 2023 úplně hladce projít Parlamentem smlouvu DCA o pobytu amerických vojsk v Česku a ANO ve Sněmovně hlasovalo pro všechny zákony na pomoc Ukrajině.
A pak hned sedne do auta, odjede na mítink do Moravskoslezského kraje, kde řekne, že „Fialová vláda myslí jen na Ukrajince“ a že hned po volbách zruší českou muniční iniciativu, což myslí úplně vážně, takže to radši potvrdilo i jeho zdánlivě racionálnější alter ego Karel Havlíček.
A až zase dostane v předvolební debatě otázku, jestli by poslal české vojáky na pomoc - třeba - napadeným pobaltským zemím, odpoví, že chce mír, a pak se bude vztekat, že to byla podpásovka.
Člověk nechce naskakovat na vlnu všeobecné hysterie „teď jde o všechno“, ale také je pravda, že tyhle volby se odehrávají v úplně jiné situaci než v roce 2021. S jiným Donaldem Trumpem v Bílém domě než v čase, kdy se tam za ním Babiš vypravil. Nelze hned říct, že se s Babišem v čele vlády spustí nová železná opona na česko-německé hranici místo na té česko-slovenské. Ale také nemůžeme s ulehčením konstatovat, že se to nikdy nemůže stát.
