Článek
Pod názvem Šuplík vychází od roku 2023 jazyková a kulturní hlídka, kterou na Seznam Zprávách připravuje Jan Lipold. Protože slova jsou jen kapky deště.
Na žebříčku výrazů, kterým automaticky připisujeme dobré významy, rychle stoupá slovo „pragmatický“. V kurzu začalo být všechno pragmatické. Na věci je prý dobré - nejen dobré, ale nejlepší! - nahlížet pragmaticky. Což je pragmatické. A voliči, protože údajně sami nejsou jiní, poptávají politiky-pragmatiky.
S pragmatismem se teď roztrhl pytel. Až podezřele. Musíme se mu podívat na zoubek. Hlavně pragmaticky!
Dobře, když se nakupuje v supermarketu, pragmatismus vypadá jako ta pravá báze pro rozhodování. Tedy pokud spotřebitel nehodlá nějaké zboží z nějakých důvodů (vlastník holdingu, země původu, způsob výroby) bojkotovat. V tom případě by pragmatismus kontaminovali a - nebojme se to říct - znehodnocovali jeho nepřátelé. Totiž hodnoty. Stejně jako to hrozí pragmatismu v politice.
9 z 10 filozofů a předseda horní komory Parlamentu Miloš Vystrčil sice poukazují na to, že pragmatismus a hodnoty se nevylučují a že dělat takzvaně pragmatickou politiku namísto takzvaně hodnotové politiky nedává smysl. Ale to je jenom teorie, i když platná. Jenže prodává praxe. A proto se na pragmatismus odvolává v politice kdekdo, od Sergeje Lavrova po Martina Kubu.
Andrej Babiš udává tón: „My budeme dělat pragmatickou zahraniční politiku - já navštívím Ázerbájdžán, Kazachstán, Uzbekistán - pro naše firmy, aby dělaly byznys, ne tu hodnotovou, která víceméně nic nepřinesla, jenom poškodila naše firmy.“
Pragmatismus je, když… smysl našeho jednání spočívá v dosažených výsledcích, když správné je to, co nám připadá bezprostředně užitečné, respektive takhle je to lidem potřeba zabalit a opentlit frází. Tím se z pragmatismu jako myšlenkového směru (pragmatikem byl i top humanista Karel Čapek) vyvinul jakýsi vulgární pragmatismus (podle vzoru vulgární materialismus) jako směr politiky. Začal si s tím už Machiavelli a machiavellisté: účel světí prostředky. Dneska se tomu říká třeba: děláme politiku, která zlepšuje život našim lidem.
Pochybovače Babiš dodatečně ujistil, že i jeho vláda své hodnoty má. „Každý máme nějaké,“ dodal tajemně. Ale našlapuje kolem nich po špičkách. Protože politický pragmatismus zasvítí v celé své kráse jen v kontrastu vůči tomu, co kvality pragmatické politiky jednou provždy překonávají, anebo rovnou odkopávají z cesty do škarpy. Ve jménu účelu a účelnosti.
Viz například: „Pragmatická ochrana přírody místo zeleného extremismu.“ „Česká zahraniční politika potřebuje nový realistický a pragmatický směr, který bude namísto moralizování stavět na našich národních zájmech, exportní síle a bezpečnostních garancích.“ Zdroj: Volební program Motoristů sobě.
„Opravdu mě nezajímají ideologie, vždy jsem dělal pragmatickou politiku, která má směřovat k tomu, aby Česká republika šla nahoru.“ (Tomio Okamura na odborářském sněmu.) Mluvit o pragmatismu jako o opaku ideologie je oblíbenou politickou figurou. Ať už to první i to druhé znamená cokoli. A nehledě na to, jestli pragmatismus ve skutečnosti sám nemůže být ideologií. Může, pozn. red. Šuplíku.
Důležité je pragmatismus zařazovat do společnosti očividně kladných slov, aby jejich lesk padl i na něj. Správně se to dělá takhle: „Aktivita, rychlost, pružnost, pragmatismus, realismus. To musí být charakteristiky budoucí české zahraniční politiky.“ (Opět z programu Motoristů.)
Šéf čínské diplomacie Wang I vyzývá „k pozitivní a pragmatické politice ze strany Washingtonu“. Andrej Babiš v dopise evropským politikům volá po „pragmatickém přístupu k zelené transformaci“. Ursula von der Leyenová nabádá, aby Unie byla v energetice „pragmatičtější a chytřejší“. Po maďarských volbách vyhlíží „pragmatickou spolupráci“ dokonce jak ukrajinský, tak ruský ministr zahraničí.
Sergej Lavrov vloni v listopadu hodnotil středoevropské premiéry slovy: „Tito lidé jsou pragmatici. Nejsou proruští, ale prostě promaďarští, proslovenští, pročeští a myslí na své občany.“ A když volebního vítěze Andreje Babiše představoval západní tisk, snad nejčastější charakteristika zněla: pragmatik. Případně nepředvídatelný pragmatik.
Pragmatici a asi i pragmatičky, kam se člověk podívá. Pragmatismus je in. Politici si ho ani nemusí brát do úst (najdeme ho ale i ve vládním prohlášení), a stejně je poznáme: jako když pragmatická legenda Karel Havlíček vysvětluje, proč na dotaz neodsoudí, když vládní komplic Petr Macinka někomu nadává do „méněcenných“. „Nebudeme hodnotit naše kolegy negativně veřejně, nebudeme je za něco veřejně peskovat. Pokud se nám něco nelíbí, řekneme si to interně. Jinak jsem přesvědčen, že si z toho každý udělá svůj závěr.“
Pragmatismus tu pomíjí nejen hodnoty, ale i z nich vyplývající postoje, jako je primární slušnost ve veřejné řeči. S fascinujícím alibi „obrázek ať si udělá každý sám“, což si Šuplík nechává patentovat jako univerzální komentář k čemukoli. Kdo, když ne my?!
Pragmatici znalí svého řemesla vědí, že nedráždit koalici je pragmatické, kdežto poznamenat, že Macinka je hulvát, zavání obranou hodnot. Což ale není jejich obor. Obrázek ať si udělá každý sám.
Pragmatismus s jeho výhodami a odvrácenými stránkami je dílčí metoda, ne politický kompas. Vytěsnit hodnoty a ideologii vulgárním pragmatismem by znamenalo, že se politika rozpustí v bohapustých frázích o „je/bude líp“, nebo že se ve jménu posvátného účelu - který se dá překřtít třeba na „národní jednotu“ - přestanou připouštět námitky. Jedna možnost horší než druhá.
Sbírka postřehů Politický a ekonomický slang (autor Martin Gregor, nakladatelství Triton, 2005) uvádí také heslo „pragmakracie“ a definuje ji jako „demokracii pragmatiků, lidí bez ideologie a potažmo názoru, ideových hermafroditů“. Podtrhněme, ne nutně červenou vlnovkou: Knížka vznikala v době, kdy u nás kulminoval střet pravice a levice. I když se nám to nemuselo zdát, politika byla v porovnání s dneškem ideologií nacucaná.
Přesto se, tehdy ještě bez většího ohlasu, už objevilo slovo „pragmakracie“. Po dalších dvaceti letech uzrálo mimořádně úspěšně. Pragmatismus vítězí, ne nad lží a nenávistí, ale postupně nade vším. Zatím v jazyce politiky. Mistr Jan Hus a jiní národní hrdinové by koukali.
