Nevadí mi, když řeknou: „Fuj, ten Zelenka klesnul už strašně hluboko!“

Autor úspěšných filmů a divadelních her Petr Zelenka mluví o hranicích „českého smyslu pro humor“, nepochopení nadsázky i „dobrých“ radách, aby nedělal pokleslé vtipy.

Když před patnácti let natočil virální video „Přemluv bábu“ s herci Marthou Issovou a Jiřím Mádlem, zakusil na vlastní kůži, že část veřejnosti o jistých věcech nedokáže vtipkovat.

„Lidi nechápou tu humornou rovinu nebo nadsázku, která v tom byla,“ říká Petr Zelenka v rozhovoru pro Galerii osobností k legendárnímu předvolebnímu klipu, vyzývajícímu mladou generaci, aby odradila prarodiče od volby komunistů.

„Jestli nám naši prarodiče šlapou po štěstí, tak pojďme za nimi zajet a přemluvit je, ať to nedělají,“ vzpomíná po letech. „Ta forma byla velice provokativní a nadsázka byla, myslím, jasně patrná. To je ještě větší nadsázka než Česká soda. Dneska všichni říkají: Škoda, že už se netočí Česká soda. Ona se netočí proto, že většina lidí by ji brala naprosto vážně, urazila by se a žalovala by Čtvrtníčka.“

Petr Zelenka jako autor řady oceňovaných a úspěšných filmů (například Knoflíkáři, Rok ďábla nebo Příběhy obyčejného šílenství), divadelních her (Elegance molekuly či Dabing Street) i televizních seriálů (Terapie nebo Limity) mluví o zvláštním přístupu Čechů k humoru.

„My se tak pyšníme vlastním smyslem pro humor, jako by to byla nějaká národní přednost,“ zamýšlí se. „Nevím, jestli je to pseudokvalita, kterou se holedbáme, abychom zakryli, že ten humor je pro nás něco jiného. On pro nás znamená často vyřizování si účtů nebo posmívání se někomu.“

Jako autor a režisér si naposledy „užil“ i rady některých kritiků, jaký humor by měl a neměl dělat. V rozhovoru pak popisuje, jak má rád takzvané pokleslé vtipy, co závidí režiséru Zdeňku Troškovi a jak je těžké ohlídat, aby herci před kamerou neříkali víc vulgarismů, než kolik jich on sám do scénáře vepsal.

Odkrývá také zákulisí natáčení s herci Markem Taclíkem a Karlem Rodenem, kteří prý často mívají problémy s pamětí a těžko se učí texty, což je v přímém kontrastu k jejich kolegovi Ivanu Trojanovi excelujícímu v jedné z posledních Zelenkových her – osmdesátiminutovém monodramatu Žáby.

Pane Zelenko, inspiraci k psaní her a scénářů prý hledáte a nacházíte skoro všude. Dokáže vás inspirovat i současná povolební situace v Česku?

Takto konkrétní to není. Já hledám nějaký paradox. Velké neštěstí. Radost. To, co nastalo, je neutrální stav, který se dal očekávat. Není ničím překvapivý ani dramatický. Řekl bych, že průběh byl velice klidný a vyvíjí se to nějak tak, jak všichni čekáme.

Takže tam chybí emoce?

Emoce a nějaký paradox, kterým bych se mohl inspirovat.

Tak to vezměme odjinud. V čem právě teď inspiraci nacházíte? Co je pro vás to velké téma?

Teď mám několikaměsíční krásné období, kdy hledám témata. Uzavřel jsem dvou, tříletou spolupráci na seriálu Limity, které se vysílaly na jaře (Česká televize, pozn. red.) a dokončil jsem práci na divadelní hře Amatéři, tu jsme premiérovali na konci května ve Studiu Dva. To pro mě byly několikaleté projekty. A nic konkrétního mi teď na ně nenavazuje. Říkal jsem si, že rok teď budu přemýšlet a sbírat témata na film, seriál, další divadelní hru. Je to nádherná fáze, všem bych ji přál.

Zní to velmi lákavě. A jste si jistý, že to prostě „přijde“? Že po roce nezjistíte, že pořád nic?

To se nestane. Třeba téma na další divadelní hru do Dejvického divadla už mám. Dělali bychom to tak za rok a půl. Ale někdy přijde třeba nápad na divadelní hru, ale je to spíš námět na film – a začnu psát filmový scénář.

Pojďme ještě na náš úvodní slovní ping-pong. Co vás napadne, když řeknu – 21. srpen?

Jak mi ruské tanky sfoukly první svíčku na dortu.

Vzhledem k tomu, co mají lidi s tímto datem spojené, slavíte narozeniny sám, nebo se k vám přidávají i ostatní?

Myslím, že ta historická událost tak nějak postupně vyvanula. Dřív jsme to slavili v rodině tajně a neokázale, ale mám hodně spolužáků, kteří se narodili 20. a 22. srpna, takže někdy jsme slavili společně - a schovalo se to.

Další otázka: „Neživíš, tak nepřepínej.“

Eva Holubová. Můj první úspěch.

Ano, je to hláška Evy Holubové z povídkového filmu Knoflíkáři, za který jste získal Českého lva, nejlepší film, režie, scénář. A Eva Holubová občas říká, že vás tou hláškou proslavila.

Ona říká, že mě jako osobnost přímo udělala. Takhle jsme žertovali.

Příběhy obyčejného šílenství?

Co se mi s tím spojuje? I Charles Bukowski (povídková kniha amerického básníka a spisovatele, pozn. red.).

A zároveň je to vaše hra pro Dejvické divadlo, na základě níž jste natočil film. Mimochodem, hra se uváděla v řadě evropských divadel – ve Varšavě, Lublani, Budapešti…

Doposud to je moje nejúspěšnější divadelní inscenace, která se dočkala asi stovky nastudování po celém světě. Kromě Anglie, jak my říkáme. Tam to divadlo je v takovém stavu, že tam to asi neklapne.

Ivan Trojan?

Kamarád. Basketbalista. A taky samotář.

Zároveň protagonista jedné z vašich posledních her.

Ano, monodrama Žáby.

Další jméno - Jaromír Nohavica?

Velká inspirace, velké zklamání a svým způsobem génius.

Tak to pojďme na chvilku rozvést. Jaromír Nohavica byl ústřední postavou vašeho filmu Rok ďábla z roku 2002, který získal dalšího Českého lva - za film a režii. Kdy přišlo to zklamání?

Okamžitě po tom nadšení, kdy jsem ho poznal. Bylo mi osmnáct, byl jsem na jeho koncertě a byl jsem fascinovaný, jak pracuje s publikem, jak střídá nálady v písních, jak jsou písně hluboké nebo lehké. Opravdu se přede mnou otevřel úplně nový svět a zcela jsem mu propadnul. Hned další koncert asi za tři měsíce byl úplně jiný: přišel, byl úplně opilý, zahrál tři písně, pozurážel publikum a odešel. Tehdy jsem myslím poznal celého Jarka Nohavicu.

Obě polohy?

To rozpětí. To je člověk, který je na jedné straně geniální, na druhé straně bohužel prostě není tím, kým bychom ho chtěli mít.

Tak jste ho bral už v době natáčení Roku ďábla?

Bral jsem ho s určitou rezervou, že je svůj a občas se dopouští věcí, které jsou pro mě nepochopitelné, protože jsou pro něj samotného nevýhodné. Ale tak to prostě je. Já mu nerozumím, nevidím mu do hlavy. Ale strašně ho respektuji jako tvůrce, básníka.

Předpokládám, že narážíte i na to, že si vzal od Putina řád… (Puškinova cena, předaná v Kremlu v roce 2018.)

Ano, přesně tak. To, že pracoval pro StB, je jedna věc, to se dá vysvětlit nějakým tlakem. Ale to, že neodmítnul ten řád, to už se vysvětlit nedá. To by mu přineslo kladné body mezi všemi lidmi a taková příležitost se neopakuje, že byste mohl odmítnout řád od zločince. Takže proč té příležitosti tenkrát nevyužil, to jsem nepochopil.

Pane Zelenko, vy jste psal a píšete pro Dejvické divadlo a Studio Dva, ale taky jste psal a režíroval pro Jihočeské divadlo - Otáčivé hlediště v Českém Krumlově…

Příští rok se tam vrátí Da Vinci, což je původní inscenace, kterou jsme napsali s Olgou Šubrtovou.

Letos se tam ještě hrál váš Pes baskervillský. Ten rozptyl, včetně psaní a natáčení pro televizi a film, je u vás zkrátka široký. Zajímalo by mě - když za vámi přišel Ivan Trojan, abyste mu napsal monodrama, věděl jste hned, o čem to bude?

Věděl jsem, že bych pro Ivana strašně rád napsal monodrama. S ním se dělá dobře po všech směrech. Měl plán, že to udělá ve své produkci, bude s tím jezdit sám jako divadelní společnost. Byly požadavky na to, aby to bylo levné, skladné, málo lidí. To vše mě bavilo a vstoupil jsem poprvé do řeky monodramatu. Je to náročná disciplína. Neplatí tam pravidla, která platí v divadelních hrách, neplatí tam ani pravidla stand-upu. Utkal jsem se s tím, jak jsem dokázal.

Hra se jmenuje Žáby, zatím jsem ji neviděl, je to na dlouho dopředu vyprodané, ale vím, že jde o monolog rekvizitáře, který nadává na herce. Je to tak?

V podstatě ano. On tu profesi nejdřív chválí a pak ji haní. Postupně zjistí, že je úplně zoufalý, zneuznaný. Prostě chudák. Ale dojemný člověk, který je zamilovaný do ředitelky divadla, kde dělá rekvizitáře, a ona o něm vlastně vůbec neví.

Doufám, že jste teď nevyzradil celý děj hry.

Ne, vůbec.

Říkáte, že většina postav ve vašich hrách má reálný předobraz. Znamená to, že i za těmi herci, kterých má Ivan Trojan coby rekvizitář plné zuby, si máme představit konkrétní jména? Nebo měl jste je před očima vy, když jste to psal?

Tam se hodně mluví o Marku Taclíkovi. S jeho svolením, to by jinak nešlo. On je vlastně hlavní záporný hrdina toho příběhu. Jeho bratr nám tam dělá osvětlovače, takže to i takto zůstalo v rodině. Já jsem si s Markem užil svoje, když jsme točili Terapii (seriál pro HBO, pozn. red.). Tak jsem mu říkal: „Hodně mi toho dlužíš a já tě teď v této inscenaci zneužiji.“ On říkal: „Jasně, dejte mi do těla.“ Dokonce tajně přišel na premiéru. Tvrdil, že točí a nebude moct přijít - a přišel a tajně tam byl. A byl hvězdou večera. Říkal: „Tak bych si to do budoucna představoval, nic bych se nemusel učit a hrát - a byl bych hlavní hvězda.“

Čím je hlavní hvězdou a zároveň záporákem v Žábách?

On je ten, který má vztah s tou ředitelkou divadla, kde se chystá premiéra.

A za co jste se chtěl Marku Taclíkovi pomstít? Říkal jste, že vám kvůli seriálu Terapie hodně dlužil. Co vám provedl?

Byl tam v tandemu s Karlem Rodenem. Karel byl terapeut, Marek hrál člověka, který po havárii ztratil paměť. A zjišťuje, že měl vlastně desítky milenek a že to asi vedlo k tomu, že zkolaboval, někde narazil do stromu. Marek představoval někoho, komu se vrací paměť a nic neprozradím, když řeknu, že on sám má s pamětí problémy.

Jako herec?

Jako herec. Potřebuje si text přeříkat s partnerem. Ale Karel Roden tam fungoval na naslouchátku, neučil se texty předem, neznal je a Marka varoval: „Se mnou si nic nepřeříkáš. Já opakuju, co mi řeknou do ucha.“

To byla nějaká jeho herecká metoda?

To byla nouze, Karel se prostě nedokázal naučit text. A Marek prosil: „Pojďme si to, Karle, říct.“ Byl úplně nešťastný, protože když si to s nikým nepřeříkal, tak to taky neuměl. Já na to: „Počkej, to je přece geniální - hraješ postavu, která ztratila paměť, má notýsek, kam si píše věci… Tak si do něj napiš úryvky ze scénáře a můžeš do toho normálně koukat. Karel to má do ucha, ty to budeš mít v notýsku!“ A teď si to představte - točíme, tyto dvě herecké osobnosti tam sedí proti sobě - Karel si stěžuje, že má špatný příjem v odposlechu a Marek naříká, že to po sobě nemůže přečíst. A vždycky, když jsem jim něco vytkl, Marek se urazil a odešel do šatny. Těžké to s nimi bylo.

Zeptám se možná hloupě, ale proč jste obsadil herce, kteří se neumí naučit text?

Protože kromě toho jsou to geniální herci.

Takže za tuto daň to stálo.

Za tu daň to stálo.

Ivan Trojan se v Žábách naopak musel naučit osmdesátiminutový monolog. To znamená, že on bude asi jiným druhem herce.

Ano, to je hlavně jiná příprava a jiné nasazení, řekl bych. Ivan na to šel zajímavě. On se to nemohl učit v dialogu, musel se to naučit sám. V jeden moment mě vyzval: „Teď to mám na šedesát procent celé. Pojďme si to vyzkoušet.“ Seděli jsme proti sobě u stolu, on to plus minus dával a blížil se k tomu finálnímu znění. Pro mě to byl úplně fantastický proces. Ta hra je záludná, Ivan v ní často povídá: „Teď vám řeknu toto… Nebo ne. To vám neřeknu…“ A skočí jinam, skáče v čase. Jsou tam tři časové roviny. Pořád je to ta role, ale on mezi nimi skáče, vrací se a jakoby si vzpomíná na něco, co řekne nebo co ještě nechce říct. Pro toho herce je to fakt složité.

Když to jako autor napíšete a pak to taky jdete režírovat, je to výhoda, nebo nevýhoda?

Často si v divadelních kritikách přečtu, že „autorská režie tomu nepomohla, mělo se škrtat“. Představují si, že kdyby tam byl externí režisér, že bude krátit.

Což vy jako autor asi nechcete.

To je taková naivní kritikova představa, že režisér především škrtá. U klasických děl ano, tam, kde jste placen za to, abyste interpretoval tu věc jinak, než to udělal někdo jiný. U původního uvedení není důvod škrtat, protože to děláte poprvé. Vy ještě nevíte, co jak bude fungovat před lidmi. Myslím si, že jediná možnost je dělat si to sám, protože dodávám celý produkt. Mě osloví divadlo a já to dodám.

Filmy si taky píšete a režírujete. Jen vaše Samotáře režíroval David Ondříček.

Přesně tak. Byl jsem unavený po tom, co jsem dělal Knoflíkáře a ještě s nimi asi rok a půl cestoval po festivalech. Rád jsem tomu Davidovi odevzdal text, který jsme psali s Olgou Dabrowskou. Říkal jsem si: Poučím se, jak se to dělá. Pokud jde o obsazení herců, tak to bylo třeba fenomenální.

To byla vlastně ojedinělá příležitost, kdy jste mohl jako autor srovnat, jestli byste to režíroval jinak, než jak to bylo.

Já bych obsadil jiné lidi a nebyl by to mainstreamový film. Byl by to výrazně artový film a možná by to byla škoda.

Vím, že váš otec, slavný dramatik a scenárista Otto Zelenka, vám rozmlouval, abyste kombinoval profesi autora a režiséra. Říkal prý, že být režisér je spíš technická záležitost a že vás to bude odvádět od psaní, že se nebudete soustředit. Měl pravdu?

Táta vycházel z toho, že byl schopen napsat velký třináctidílný seriál za jediný rok. On byl skutečně schopen napsat za rok několik tisíc stránek, což znamenalo mít ten „sitz-fleisch“ a fakt to vysedět. Do toho by nezvládal režírovat. Vysvětloval jsem mu, že jsem přišel do doby, kdy bude zázrak, když budu mít jednou za pár let nějakou scenáristickou nabídku. Věděl jsem, že musím být zodpovědný za vše, že musím doručit ten finální produkt celý. Že minula doba, kdy si filmový producent bude najímat tady scenáristu a tady režiséra. Zažil jsem to v těch začátcích v devadesátých letech, že jsme hledali režiséra na nějakou filmovou adaptaci, kterou jsem napsal podle Michala Viewegha. Ten proces byl fakt tristní.

Báječná léta pod psa?

Ano. Nakonec tu moji adaptaci nerealizovali, točila se pak jiná. Ale pamatuji si ten proces hledání režiséra, jak to bylo vysilující a já jsem říkal, že za tu dobu jsme to mohli rovnou i natočit.

Takže jste příště tento problém vyřešil.

Je to z nouze ctnost. Kdyby byl trh nasycen talenty a kdyby byli silní producenti, kteří by byli motivovaní spojovat lidi do nějakých týmů… Kdyby pořád existoval státní Barrandov, to by bylo skvělé.

A vy byste spíš psal scénáře a vzdal se režie?

Myslím, že ano, že by to šlo. Dělba práce by mohla být zachovaná.

Váš tatínek byl autorem mimo jiné seriálů F. L. Věk nebo Cirkus Humberto. Vaše maminka, Bohumila Zelenková, byla autorkou jiných televizních projektů, včetně povídkových Bakalářů. Jaké bylo vyrůstat jako dítě v tak tvůrčím prostředí, kdy oba rodiče sedí a píší, předpokládám tehdy na psacím stroji? Bylo jasné, že i vy budete psát?

Vůbec ne. Byl jsem dobrý v matematice, ta mě zajímala. Měl jsem výborné učitelky na základní i na střední škole. A zvažoval jsem Matfyz. Akorát že v roce 1986 nebyla ta faktická náplň po dokončení studia příliš zajímavá. Co bych dělal? Nějakého podnikového matematika? Výpočetní technika byla v plenkách, počítače začínaly, nevypadalo to jako něco, čím by se člověk mohl živit. Tak jsem potom šel do druhé volby - a to bylo umění nebo psaní.

Takže jste k tomu pod vlivem rodičů přece jen nějak tíhnul?

Jasně. Odmala jsem si psal nějaké povídky, bylo mi to blízké a viděl jsem, že je to fajn povolání. Rodiče si psali sami v pokoji, ale potom se o těch postavách bavili v kuchyni, a to bylo skvělé. Já jsem poslouchal, oni říkali: „Tito lidé neexistují, ty jsme si vymysleli.“

A dokázali se o nich bavit?

Ano, ale velice živě a vášnivě.

Co jste si z toho tvůrčího prostředí rodičů přinesl do vlastní práce?

Hlavně pocit, že to je úplně normální činnost. Že to je, jako když jste kovář nebo opravář aut, že to je normální povolání. Není tam nic mystického, je tam pár pravidel, která se dají pojmenovat. Jasně, potřebujete nějakou inspiraci, ale nepřeceňoval bych to. Vlastně takovou tu každodennost, věcnost.

A že to je prostě práce.

Že je to práce. A taky si myslím, že nejsem vztahovačný vůči kritice. To je důležité. Na filmové škole jsem poznal, že na to spolužačky nebyly připravené, ani na tu naši laickou kritiku v rámci ročníku. Viděl jsem na nich, že se tím nemůžou živit, protože pak přijde mnohem větší kritika kolegů, profesionálů, konkurence - a taky diváka, který je nemilosrdný.

Jak spolužačky dopadly?

Neživí se tím. Se mnou v ročníku byl i Honza Hřebejk, ale nepíše. Začal režírovat, nikdy nepsal. Já jsem z ročníku jediný, kdo se psaním živí.

Nedávno jste zmiňoval svou maminku jako důležitou čtenářku svých textů. Jak vypadá její zpětná vazba k tomu, co napíše její syn?

Já samozřejmě už tuším, jak bude reagovat. Ona v textu především hledá téma, a když se shodneme na tom, jaké tam nějaké hlavní téma je, tak se potom ptá, jestli to téma bylo náležitě naplněno, jestli je skutečně centrem díla. To je její hlavní úhel pohledu. Pak se taky vyjadřuje k vulgaritě nebo slovníku. Ale třeba vtipnost, tu ona záměrně neposuzuje. S tím čeká až na realizaci.

Nemá pro to odhad?

Ona ví, že se to nedá předem odhadnout. Amatéry (nové představení Studia Dva, pozn. red.) třeba ještě neviděla a u něčeho se ptala: „Proč to tam je?“ Říkám jí: „Je to vtipné, patří to tam.“ A ona: „Asi máš pravdu, podívám se na to. Já bych to tady vyškrtla.“ Já na to: „Jsou tam čtyři smíchy.“

Odhadnete, kde bude smích? A přijde potom v tom pravém momentu?

V divadle se mi to daří odhadnout, v audiovizi ne. Tam je publikum pestré. Když jsme první dva díly seriálu Limity pokusně promítali v kinech, lidi se váleli smíchy. A pak to máte v televizi a někdo píše: „Ani jednou jsem se nezasmál.“ To jsou dvě různé situace. Před tou obrazovkou je nějaký frustrovaný člověk, nebo chodí mezi kuchyní a obývákem, a pak máte normální filmové publikum, které intenzivně společně vnímá nějaký dialog nebo nějaký příběh.

Vzpomínám si, že když běžel první díl Limitů, všiml jsem si na sociálních sítích silného proudu komentářů ve stylu „proboha, co to je?“. A čím víc bylo dílů, zdálo se, že to lidi přijali a začali se tomu smát. Je to tak?

Ano, ve třetím dílu už byl konečně hlavní hrdina ve výrazné situaci, že udělá podraz, už ho všichni pochopili a už se vysvětlilo, proč to hraje Aleš Háma.

Když už jsme zmiňovali vaši maminku, dostal jste od ní zpětnou vazbu i v roce 2010, kdy jste s Jiřím Mádlem a Marthou Issovou natočil předvolební klip Přemluv bábu?

Víte, že si nepamatuji, jestli jsem to s ní konzultoval?

Určitě jste o tom museli ztratit řeč. O tom tehdy mluvil každý.

Když to bylo venku, tak určitě jo, ale před tím jsem to s ní nekonzultoval. Pouštěl jsem to tehdy nějakým kamarádům, kteří překvapivě říkali, že to je docela ostré. Je pravda, že do televize bych takový klip netočil, ale my jsme jako médium využili internet, kam patří úplně všechno. Stejně se našlo dost kritiků, podle kterých jsme ten internet znesvětili. Takové reakce jsem nepochopil. To byla jedna věc. A pak samozřejmě hranice toho českého smyslu pro humor. To se ukázalo celkem jasně. Bylo to pro mě velice poučné, musím říct.

Že to lidi nepochopili?

Lidi nechápou tu humornou rovinu nebo nadsázku, která v tom je.

Brali to osobně nebo jako video neuctivé ke starým lidem? Připomínám, že tam šlo o to, že dvojice mladých herců vyzývá prarodiče, aby ve volbách nedávali hlas levici.

To vyšlo z normálních průzkumů veřejného mínění. Bylo jasné, že Paroubek (do té doby premiér a předseda ČSSD, pozn. red.) řekl, že se ochotně spojí s komunisty. Zároveň ve výzkumech vycházelo zcela jasně, že komunisti mají podporu u starších lidí šedesát plus. Tak jsme využili Sarah Silvermanovou (americká komička a scenáristka, pozn. red.), která takové klipy měla v Americe, a udělali něco podobného tady. Jestli nám naši prarodiče šlapou po štěstí, tak pojďme za nimi zajet a přemluvit je, ať to nedělají. Ta forma byla velice provokativní a ta nadsázka byla, myslím, jasně patrná. To je ještě větší nadsázka než Česká soda. Dneska všichni říkají: Škoda, že už se netočí Česká soda. Ona se netočí proto, že většina lidí by ji brala naprosto vážně, urazila by se a žalovala by Čtvrtníčka.

Myslíte, že lidi přestali mít smysl pro humor?

To je zajímavý fenomén, proč my se tak pyšníme vlastním smyslem pro humor? Je to podezřelé. Když cestujete po světě, tak mnoho národů má ten humor stejný, nebo ještě drsnější. V Argentině, na Filipínách se setkáte s „českým“ smyslem pro humor. Nikdo z nich se tím nechlubí, nikdo neříká „to je argentinský smysl pro humor“. Smějí se těm samým fórům jako my. Těm divným, drsným. Ale my máme potřebu to pojmenovat a udělat z toho nějakou národní přednost. A to je samozřejmě trošku divný.

Je to divný, ale zároveň říkáte, že o tu „přednost“ jakoby přicházíme, nebo se o ni necháváme připravit.

Nevím, jestli je to pseudokvalita, kterou se holedbáme, abychom zakryli, že ten humor je pro nás něco jiného. On pro nás znamená často vyřizování si účtů nebo posmívání se někomu. Je to otázka.

To je zajímavá myšlenka, to vysmívání se někomu. A když se to pak otáčí proti mně, tak se mi to nelíbí, možná se v tu chvíli cítím ohrožený.

Ano, taky. Je docela zajímavé hodnocení diváků, kteří mě napadají za to, že některé moje vtipy jsou pokleslé, protože se chci zalíbit „většinovému divákovi“. To znamená, že divák má představu, že kromě něj existuje nějaký „většinový divák“, který má špatný vkus. Zatímco on má ten dobrý. A když vidí nějaký vtip, který je sice směšný, ale jakoby není pro něj dost dobrý, tak si představuje, že ten vtip je určený vlastně sousedovi, té mase těch nevzdělaných, primitivnějších diváků. Toto je strašně zajímavé.

Vzpomenete si na nějaký svůj hezký pokleslý vtip?

Já mám rád pokleslé vtipy. Říkám, že mám rád Zdeňka Trošku: tam přijde postava faráře a ten se jmenuje Šoustal. Čili víte, že během filmu se několikrát představí různým lidem a vždy řekne: „Farář Šoustal.“ To je absolutně pokleslá záležitost, pro mě geniální. A některý divák řekne: „Tak se chtěl zavděčit plebsu.“

Dobře, to jste zmínil Troškův vtip. Ale co „pokleslého“ vyčítali vám?

V těch Limitech to začíná tím, že někdo řekne: „Komunikace je uzavřená.“ A Háma: „Tvoje máma je uzavřená.“ A někdo si řekne: „Fuj, to už ten Zelenka klesnul strašně hluboko.“

Necháváte se těmito debatami ovlivnit? Vede vás to k nějaké autocenzuře, aby vám nevyčítali, že jste „jako ten Troška“?

Vždycky je dobrý kontakt s diváctvem, ať je jakýkoliv. Musím říct, že tu odezvu hodně deformují sociální sítě, proto na nich nejsem. Kontakt je vždycky dobrý, ale že by podle toho mohl člověk svoji tvorbu úplně korigovat, tak to není. Ale v audiovizi je třeba pravidlem, že se vulgarity přidávají. Člověk něco hrozně piluje ve scénáři, aby toho tam nebylo moc, a herec si pak přidá pár vulgárních slovíček, a najednou to přeteče a je toho příliš. A vy se toho pak ve střižně už nemůžete zbavit.

Vždyť jste jako režisér na place, tak byste to mohl hercům zakázat.

Ale mně to v tu chvíli nedojde, ono to zní velice přirozeně, když si herec místo „hele“ dá „ty vole“… Ono by to jednou nevadilo, ale jelikož se točí na přeskáčku, tak pak najednou ve střižně zjistíte, že v té scéně už je toho moc. Hromadění vulgarismů během natáčení je klasická věc v komediích.

A špatně ohlídatelná.

Ano. Říkal jsem si, že si na to budu v budoucnu dávat větší pozor.

Pojďme se ještě vrátit k tomu klipu „Přemluv bábu“. Tehdy jste chtěli odradit starší generaci, aby volila levici a návrat komunistů. Pár týdnů zpátky, před volbami, to vypadalo, že se komunisti zase vrátí do parlamentu. Neměl jste teď, po těch patnácti letech, chuť zase něco natočit? Nebo už tím nežijete, už to není váš šálek kávy?

Už tím nežiju. Komunisty jsem schopen akceptovat ve společnosti pouze jako koření, jak říkají Angličani. Komunisti by neměli mít víc než jedno procento hlasů, protože jak se říká: „Když je vám dvacet, můžete být levicový extrémista, ve třiceti už je to podezřelé, ve čtyřiceti je to naivita.“ Když komunisti zůstanou tím kořením, je to v pořádku. Neříkám, že čtyři a půl procenta je koření, to je poměrně dost (volební výsledek „komunistického“ hnutí Stačilo!, pozn. red.), ale jsem samozřejmě rád, že se tam nedostali. Už jsem teď opatrnější v tom snažit se potlačit, co společnost v sobě stejně má.

Protože se to stejně projeví?

Ano, prostě je to procento voličů, kteří si toto myslí.

Připomenu vám jeden váš výrok z roku 2019: „Česká společnost byla vždy velice pasivní a stále taková zůstává. Pasivně prožila socialismus a stejně prožívá i současnost. Svobodu chápe spíš jako svobodu nic nedělat než jako svobodu aktivně tvořit. Kapitalismus se tváří jako bohem seslaný systém, který z podstaty věci nemá alternativu. Tvrdí o sobě, že je nedílně spjatý s hodnotami demokracie a s lidskými právy, což je ale lež.“ Je to podle vás platné i v roce 2025? Je společnost pasivní?

Jsou dvě různé věci. Musím říct, že jsem radostně kvitoval vznik Milionu chvilek, který naboural tu teorii o pasivitě společnosti.

To bylo někdy kolem roku 2020.

Tak nějak. Je to samozřejmě menšinová záležitost, ale dost podstatná na to, aby mohli změnit volební preference nebo výsledky. Za to jsem byl strašně vděčný, že něco takového vzniklo. Ale je pravda, že my ty historické okamžiky prožíváme skutečně jako pozorovatelé. To byla pravda hlavně na sametové revoluci, což bylo až ostudné. My jsme byli skoro poslední, kdo se laskavě odhodlal ten režim svrhnout.

To jsme v roce 1989, ale vy jste v roce 2019 mluvil o tom, že „kapitalismus se tváří jako bohem seslaný systém, který nemá alternativu“. Máte za to, že alternativu má?

To je něco jiného. To jsem mluvil o té ideologii kapitalismu, který se tváří neideologicky, ale přitom ideologický je. Právě proto, že se spojuje s různými systémy. A snaží se tvrdit, že vlastně svobodný trh logicky vede k demokracii. Přesvědčili jsme se o tom, že ne.

Tuším, že to není téma, o kterém byste teď chtěl mluvit…

Myslím, že toto téma je pasé, protože víme, kam se ubírá Amerika, kam se ubírá Čína, kapitalistické země, kde je společnost nějakým způsobem v rozkladu a vlastně to už nejsou klasické demokracie. Nebo Amerika ještě je, Čína ale rozhodně není. To bylo v dobách, kdy se tvrdilo, že Rusko je klasická kapitalistická země.

Je pravda, že od roku 2019 jsme dost jinde. Amerika si znovu zvolila Donalda Trumpa, kam myslíte, že se ubírá česká společnost?

Lehké ohrožení, které pro sebe cítím, je ohrožení veřejnoprávních médií. Tím, že ve volbách převážilo hnutí ANO, tak si bude chtít tento veřejný prostor uzurpovat pro sebe a omezit pravomoci veřejnoprávních médií… Jiné velké nebezpečí vlastně nevidím. Nemyslím si, že by to nějak zásadně změnilo naši zahraniční politiku. Babiš je totiž vrostlý do evropských struktur jak tím, že má dluhy u německých bank, tak tím, že ve svém byznysu operuje na evropském trhu. Podle mě pochopí i to, že zbrojení je taky mimo jiné obrovský byznys, který teď dostal zelenou a je žádoucí. Velká červená světla mi teď, těsně po volbách, nesvítí.

Jak to bude dál, to relativně brzy uvidíme. V úvodu jsme mluvili o tom, že si dopřáváte období klidného hledání inspirace pro další psaní. Na co se teď nejvíc těšíte?

Na měsíc odletím do Austrálie a na Nový Zéland, takže se těším na velký výlet. Jsem z toho příjemně nervózní. A pak se těším na to, jak se tady na podzim zase usadím a začnu psát.

A já se těším, až to, co napíšete, uvidíme. Přeju vám hodně štěstí a děkuji za rozhovor.

Děkuji.