Článek
Od listopadu 1989 se za úpadek rozpočtování státních financí označovalo kdeco: Když vláda sociální demokracie na konci 90. let přestala přísahat na klausovský vyrovnaný státní rozpočet. Když v roce 2009 vládl úřednický kabinet a strany si z rozpočtu udělaly v přímém přenosu trhací kalendář.
A teď to zní už prakticky každý rok od covidu, kdy vršíme stamiliardové schodky a snaha zkrotit je bez radikálního zvýšení daní či snížení výdajů ústí jen v komediální ekvilibristiku ministrů financí. Připomeňme třeba jednu z pohádek exministra Zbyňka Stanjury (ODS), podle kterého zfušované zavádění digitalizovaného jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele mělo už tento rok přinést do státní kasy 14 (!) miliard.
Na to, co ale předvádí vláda Andreje Babiše (ANO) se svým prvním plnohodnotným rozpočtem (tento rok jedeme pouze dle předělávky Stanjurova plánu), už srovnávání s rozpočtovými polistopadovými hříchy nestačí.
Je třeba jít spíš k předlistopadovým rozpočtům, které skončily spektakulárním krachem poslední nedokončené osmé pětiletky, tedy komunistického centrálního pětiletého plánu. Porevoluční federální ministr financí Václav Klaus musel narychlo někde hledat skoro 10 miliard (a to byly tehdy nějaké peníze).
A přesto přese všechno je třeba říct: I komunistický centrální plán státních financí na sklonku roku 1989 byl důvěryhodnější než to, co nyní mají schvalovat poslanci.
Ministerstvo dezinformací
Začněme vyvracením těch nejtrapnějších dezinformací. Podle ministryně financí Aleny Schillerové (ANO) „navržený deficit ve výši 389 mld. Kč (-2,8 % HDP¹) udržuje deficit v poměru k HDP pod očekávaným průměrem zemí EU (-3,6 % HDP) a hluboko pod úrovní všech našich sousedních zemí (Polsko -6,3 % HDP, Slovensko -5,4 % HDP, Německo -4,1 % HDP, Rakousko -4,1 % HDP)“. Asi se ještě nestalo, aby český ministr financí srovnával jen část deficitu s plným deficitem ostatních zemí - a ještě si u toho popletl, čeho se jednotlivá čísla vlastně týkají.
Ta malá jednička u HDP v citaci (HDP¹) odkazuje k poznámce na konci textu, že po započítání dalších výdajů je schodek rozpočtu vlastně 3,5 %, bratrským evropským národům však marketéři ministerstva financí tuto úlevu upírají. Perličkou pak je, že ministryně mluví nejprve o deficitu státního rozpočtu, ale plynule přechází k deficitu za celé veřejné finance včetně obcí či pojišťoven, a to s lehkostí cimrmanovského „A na sever! A na jih!“. Bez pomoci přebytkových obcí by byl deficit někde na čtyřech procentech.
Související:
Pojďme ale do samotného rozpočtu. A oprostěme se na chvilku od toho, zda s nějakým výdajem souhlasíme více či méně, případně zda někde chybí či přebývá stamilion.
Nedílnou součástí je i plán financí na další roky, takzvaný střednědobý výhled. Jenže s takto rozjetými veřejnými financemi prostě nelze sepsat žádný výhled, kde by na konci nebyl rozvrat. Zároveň to ale musíte nějak poskládat, protože jste do Bruselu nahlásili před pár měsíci poměrně svižnou konsolidaci.
Takže se podívejme na tu taškařici, pro kterou by opravdu žádný poslanec – a to ani ten vládní, který podporuje vyšší výdaje na dluh – neměl hlasovat.
V klíčovém volebním roce 2029, kdy se hnutí ANO pokusí obhájit vládní křesla, budou prý výdaje rozpočtu NIŽŠÍ než v roce předchozím (2,8 bilionu). Uvědomme si, že se to bude dít (snad) během celkového růstu ekonomiky. Jde o restrikci, kterou tady nikdo od první půlky 90. let neviděl. A má následovat zcela nepravděpodobně po mejdanu naplánovaném na příští rok. Je tu někdo kromě ministryně Schillerové, kdo by tomu věřil?
Pak tu máme vyloženou lahůdku – výsledkem nezvládnutého řízení veřejných financí je to, že jen na úrocích ze státního dluhu platíme místo letitých předcovidových zhruba 40 miliard ročně už přes 100 miliard. A rychle to skáče, letos 110 miliard, příští rok už 130. A pak přijde zázrak. V roce 2028 dáme na naše prudce rostoucí zadlužení už 160 miliard a ve volebním roce 2029 … také 160 miliard. Prostě zázrak.
Souvislosti:
Další věc: Babiš a Schillerová se chlubí, že Česko konečně vyčlení 2 % HDP na obranu (za to jim patří dík). Do dalších let ale nechtějí prakticky nic přidat a volební období chtějí skončit na 2,15 % HDP. Jaká je pravděpodobnost, že nás až do roku 2029 nechá NATO v roli posledního černého pasažéra, který nenavyšuje obranné výdaje? Nulová. Na papír se ale to napsat dá.
A možná vyberme poslední záležitost. Aby Alena Schillerová unikla z celé této nepříjemné debaty, opatrně naznačuje, že by mohla zvýšit některé daně. Ale stejně jako nezkrotí významně výdaje, tak nepochybně nezvedne daně tak, aby to stabilizovalo rozpočet. Ve výhledu má snížení daňové kvóty z letošních 32,9 procenta na 32,6 procenta na konci volebního období. A je to pochopitelné: Na billboardech ANO slibovalo nižší daně, tak je těžko bude zvyšovat, i kdyby na tom veřejné rozpočty byly sebehůře.
Polský dluhový paradox
Že jsou to všechno jen čísla, stále jsme vlastně na podobných postcovidových deficitech a zítra určitě Česko nezkrachuje? To vše je pravda. Oznámený deficit je vysoký, ale není zásadně jiný než ty předchozí.
Problém je, že není deficit jako deficit. Ve zmiňované manipulaci se ministryně odkazuje na Polsko, kde je mnohem větší schodek. A mohla by ve svém srovnání i přitvrdit. Příští rok má být deficit u našich severních sousedů dokonce přes 7 %, tak co se tu budeme hroutit z nějakých přízemních 3,5 % HDP.
Miroslav Kalousek o rozpočtu v Ptám se já:
Jenže trhy věří, že Poláci investují smysluplně, a to nejen do obrany. Peníze jsou nyní drahé a Polsko vystoupalo s desetiletým dluhopisem na šestiprocentní úrok. Tam už ale párkrát bylo a obří deficity rychle rostoucího Polska trhy nijak výrazně netrestají. A pak je tu Česko, které v posledních dvou letech pomalu, ale jistě platí za svůj dluh více a více, nyní poprvé od covidu prolamujeme pětiprocentní hranici. A to i když vykazujeme nižší schodky než Poláci.
Proč? Protože trhy mají nakonec vždycky pravdu. Tak jim věřme i nyní, když nám říkají, že by nám větší dluh asi i odpustily, kdyby viděly, že ho investujeme smysluplně.
Ale nevěří nám.
A tomu, co předkládá ministerstvo financí, by neměli věřit ani poslanci.
