Článek
Už když se blížíme do obce Vinařice nedaleko Loun, míjíme na silnici ceduli: „Pozor, probíhá sklizeň chmele“ a následně několik traktorů s valníky plnými zeleného zlata českého pivovarnictví. V oblasti právě teď sklízí chmel několik pěstitelů, my míříme konkrétně do chmelového střediska Vinařice spadající pod Zemědělské družstvo Podlesí Ročov, které do sklizně pravidelně zapojuje hlavně české studenty.
V redakci i doma jsem se před tím zeptala na vzpomínky té generace, která za minulého režimu zažila „dobrovolně povinné“ chmelové brigády. Často se jejich reakce neobešla bez protočení očí. Ruční strhávání štoků chmele i očesávání šištic, které popisují, je už ale dnes dávnou minulostí. Ve středisku chrčí na plno šest česacích strojů a pole brázdí několik traktorů.
Žatecký poloraný červeňák je symbolem české pivovarské tradice.
Díky větší mechanizaci tedy dnes ke sklizni na chmelnici nepotřebují takový počet rukou, jako tomu bylo v minulosti. Konkrétně v tomto středisku ve Vinařicích, které obhospodařuje 93,5 hektaru chmelnic s převážně nejrozšířenější českou odrůdou Žatecký poloraný červeňák, letos podle vedoucího sklizně Tomáše Rady brigádničí 45 studentů.
„Pracují na poli i na česačkách. Ti, co dělají na poli, mají pracovní dobu od půl šesté ráno do sedmi večer. Ti, co dělají na česačkách, nastupují o hodinu později a končí v osm večer. Mají samozřejmě pauzy na jídlo, celkem hodinu a půl. Za den tak napracují 12 hodin,“ říká s tím, že denně se sklidí a zpracuje kolem pěti hektarů chmele. Na tom se ale podílí další brigádníci a zaměstnanci firmy.
Hotovo tak mají průměrně za 20 dní a studenti si při účasti na celé sklizni mohou vydělat okolo 40 tisíc korun hrubého. Ubytovaní jsou jen pár kroků přes cestu v ubytovně složené z několika lodních kontejnerů.
Vyčistit si hlavu a navázat přátelství
Že je to stále fyzicky i psychicky náročná práce, potvrzuje jeden ze studentů, který zrovna navěšuje chmel do česacího stroje. „Celý den se tady skoro nezastavíme,“ říká. U každé česačky vždy stojí tři brigádníci, čtvrtý ještě na vlečce urovnává odpad, tedy stonky a listy révy, který vypadává z roury. Několik z nich má sluchátka kvůli hluku.
I tak je ale vidět, že při práci panuje dobrá atmosféra. A všudypřítomné vzkazy, podpisy a nápisy na strojích i valnících značí, že tu brigádníci nechávají kus sebe.
Stroje jsou ve Vinařicích obdařeny podpisy brigádníků.
„Důvod, proč přijíždějí, není jen velmi solidní výdělek, ale atmosféra, možnost zažít něco nového a neopakovatelné prostředí ‚starců na chmelu‘, byť pochopitelně to, jak zde žijeme a fungujeme, nemá s reáliemi toho filmu vůbec nic společného,“ říká vedoucí brigádníků Vojtěch Bednář, který letos odpracovává svou 28. chmelovou sklizeň.
Práce na chmelu podle něj lidi spojuje a vytváří pouta a vztahy, které přetrvávají. „Mnoho z nich, přestože mají práci a rodinu, pak jezdí na návštěvu,“ dodává s tím, že polovina letošních pracovníků studentů jsou ti, kteří se sklizní pomáhali i loni.
Patří mezi ně i dívky, které potkáváme později na poli, jak ručně dotrhávají štoky chmele, které strhávače neustřihly. V každém řádku jich zůstane viset několik. Lucie, Nikola a Natálie se na chmelovou brigádu vrací už třetím rokem. „Člověk tady vypne hlavu,“ pochvaluje si Nikola a všechny se shodují na tom, že opakovaně jezdí i kvůli lidem. Práce na poli je sice náročná, rostliny píchají a škrábou, přesto „polařinu“ mají radši než práci u česaček.
Pracuje se i za deště, který je potrápil předchozí den. „Pokud není bouřka nebo pole příliš rozmáčené, pracuje se v pláštěnkách dál,“ říká Rada. Brigádníky ale příliš netěší ani teplé počasí. Často pracují v několika vrstvách s dlouhými rukávy i nohavicemi a samozřejmě v rukavicích.
Studenty doplňují i další pracovníci - většinou místní, kteří obsluhují těžké stroje nebo pracují na sušárně, kam chmelové hlávky na osm hodin putují hned poté, co se strojově očešou. Ještě v sušárně se následně lisují do padesátikilových žoků, které míří k pivovarům v Česku i do zahraničí. „Dodáváme chmel do Německa, ale i do Japonska nebo Číny,“ vyjmenovává Rada.
Méně hořký kvůli suchu
Práce na chmelnici ale nekončí s expedicí balíků. Už nyní se rostliny sestřihávají těsně nad zemí a pole i konstrukce se čistí od drátků. Na podzim se vyvláčí, pohnojí a připraví na zimu. Chmel je trvalka, sadba vydrží 15 až 20 let, pak začíná stárnout a výnos jde dolů. Ve středisku ale zrovna vysazují část nové chmelnice. „Ta, co jsme tam měli před tím, dokonce vydržela 46 let,“ říká Rada.
Tato část chmelnice byla zavlažována.
Stejně jako ostatní zemědělce, i chmelaře nicméně letos potrápilo sucho. Ve Vinařicích mají část pole pod závlahou, i tak bude ale podle Tomáše Rady sklizeň o dvacet až třicet procent nižší než loni. „Kdyby přišly ty deště o měsíc dříve, tak je to o něčem jiném,“ říká vedoucí sklizně.
Vodu totiž potřebuje chmel zejména v závěru zrání pro to, aby se šištice dobře uzavřela a zůstalo v ní co nejvíce jemného zelenožlutého prášku, lupulinu, který stojí za hořkostí. „Letos dlouho trvalo, než se chmel uzavřel. I teď, když už sklízíme, se občas stává, že ještě uzavřený není,“ říká Rada s tím, že nedostatek vody se tak projeví i na chuti. Letošní chmel tak bude méně hořký než obvykle.
