Článek
Od září končí na ministerstvu financí tým, budovaný poslední tři roky, který měl připravit půdu pro takzvané „výkonové rozpočtování“, tedy zaměřené na propojení výdajů s výsledky. Je to velká škoda, obzvlášť v dnešní době, kdy stát potřebuje šetřit.
Původní cíl byl revoluční, zacházení s veřejnými penězi se mělo principiálně změnit. Aby politici – ale i daňoví poplatníci – měli lepší přehled, které z milionů výdajových položek skutečně něco přinášejí a kde se naopak zbytečně plýtvá.
Vypadá to jako elementární výbava i pro venkovskou radnici. V Česku ale takový systematický vhled do státní kasy kupodivu chybí. Co z utracených peněz máme, nikdo vlastně neměří. V praxi vše běží na setrvačník, to či ono se z roku na rok více či méně zvedne. Nerozhodují data, ale jen politický cit a vliv.
Na zrušení příslušného „odboru udržitelnosti“ upozornil tento týden web Ekonews, informaci potvrdilo i ministerstvo financí. S tím, že pracoviště bylo placené z unijního grantu, který skončil, a že po přeskupení do jiných odborů zůstane jen část agendy.
Výkonové rozpočtování sice má přežít v rámci ministerstva jinde, ale už bez lidí, kteří téma koncepčně táhli. Z odboru odchází šéf Ota Melcher, dříve dlouholetý zástupce Česka v OECD, a s ním celý elitní tým 25 lidí s podobně mezinárodními zkušenostmi. Pokus o mentální revoluci směrem k mezinárodně uznávané praxi končí.
Proč se to děje?
Je-li někdo uprostřed procesu hledání velkých úspor, jaký dává smysl šetřit právě na něm? To zní jako čistokrevný Kocourkov, praktikovaný paradoxně ve stejný moment, kdy ministryně Alena Schillerová (ANO) předkládá Česku rozpočet, který je zleva zprava podroben drtivé kritice za enormní dluhy. Jak tedy jejímu kroku rozumět?
Experiment s odborem číslo 69 spustil v roce 2023 exministr za ODS Zbyněk Stanjura. Jednak v naději, že v době úspor dostane systematičtější oporu proti ostatním, věčně hladovým resortům. A jednak v návaznosti na tlak Evropské komise, která výkonové rozpočtování dlouhodobě propaguje kvůli ochraně unijních fondů.
Útvar, nově vklíněný do usazené struktury ministerstva, navíc s vazbou na bývalou garnituru a Brusel, neměl po volbách moc dobrou výchozí pozici. Jednou mohl být užitečný, ale to by obnášelo přebudovat způsob, jak se rozpočet vyrábí. A tedy riskovat odpojení od starých jistot, čehož se Schillerová zřejmě lekla.
Zároveň je otázkou, zda o nabízené zrcadlo vůbec stála. Vláda má totiž v programu řadu bodů, které racionálními kritérii moc obhájit nejde. Věci jako nižší DPH na limonády či další dotování hypoték by při aplikaci přísné byznysové logiky „value for money“ těžko prošly. Jde o kroky bez hlubšího měřitelného přínosu, pokud se tedy nepočítá spokojenost voličů, kteří nepřemýšlejí za roh.
Konec finančního krytí z EU tak mohl být dobrou záminkou, jak novoty zarazit. Nepomohlo ani to, že útvar měl zastání Evropské komise, která má mechanismy pro kontrolu výdajů ráda, a možná by nebylo zas tak těžké sehnat od ní peníze znovu. Výkonové rozpočtování nejspíš bude v nějaké formě součástí příštího sedmiletého unijního rozpočtu. Hotový tým se mohl časem hodit i na to, ale nebyl zájem.
O co přijdeme?
Rozpuštěný tým řešil i jiné věci. Měl prošlapat cestu, jak pořádně pracovat s daty i v jiných oblastech. Pro ministerstvo průmyslu třeba zpracoval přehled o energetické náročnosti budov v majetku státu. V rámci Green Dealu bude dříve či později tlak na jejich šetrnější provoz, a to bez dat těžko půjde udělat tak, aby utracené peníze měly co největší efekt.
Ochutnávku, co vzniklo pro zdokonalení státního rozpočtu, si lze prohlédnout v novém dokumentu, přibaleném k rozpočtové dokumentaci tento týden. Příloha má písmeno „L“, v abecedním řazení je symbolicky až úplně na konci celého balíku. Přitom jde o možná nejsrozumitelnější čtení z celé sady textů.
K tématu také
Má 125 stran a probírá jednotlivé oblasti veřejných služeb, od zdravotnictví po obranu, očima uživatele státu. Jednotlivá ministerstva tlačí do toho, aby na začátku výměnou za příděl svěřených peněz deklarovala, co je vlastně cílem jejich utrácení. O co jim jde a jak se pozná úspěch, podobně jako když se bojuje o zdroje ve firmě.
Je to „kvalita lůžkové péče“ a její „nákladová efektivita“, jak se dočteme na úvod kapitoly o zdravotnictví? Následuje otázka, čím se plnění těchto cílů měří – a dlouhá sada parametrů. Když na dalších stránkách vidíme třeba rostoucí křivku počtu porodnic s méně než 600 porody za rok, což je všeobecně uznávaná mez pro potřebnou rutinu a kvalitu, asi je na čase zakročit.
Anebo v jiných oblastech, kolik dětí se dostane na střední školu a kolik jich na vysoké škole odpadne? Kolik utrácíme za železnici a kolik lidí vlakem skutečně jezdí? Rostou dotace do energetiky, ale co z toho máme?
V ideálním světě by státní rozpočet měl vznikat jako v nejpřísnější firmě. Nikdo nemá automaticky nárok na peníze jen proto, že je měl loni i předloni. Každý musí proti svému přídělu doložit přínosy. V systému čtrnácti ministerstev, přes která proteče 2,5 bilionu korun ročně, je třeba na takové měření mít systém. To ani pracanti typu Karla Havlíčka (ANO) v hlavě neudrží.
Potíž je, že postavit takovou architekturu trvá. Letošní sešit L není katalogem úspor, je to zatím jen pilotní klacek na ministry, ať řeknou, proč vlastně peníze potřebují a co za ně doručí. Místo dluhu 389 miliard jsme mohli časem katalog úspor mít, ale bohužel.
Dobrý záměr končí - jako by to k této vládě už tak nějak patřilo.
