Článek
Podoba naší kuchyně se nezrodila z lifestylových magazínů, Ikea katalogů či Pinterestu. Její kořeny sahají do začátku 20. století, kdy rakouská architekta vytvořila přelomové interiérové řešení, jehož principy kopírujeme dodnes. V té době však mělo zlepšit život chudé dělnické třídy.
Schütte-Lihotzky dospívala v době vrcholící industrializace, kdy se lidé ve velkém stěhovali z venkova do měst za prací v nově vznikajících továrnách. Životní podmínky v přeplněných dělnických čtvrtích měst Výmarského Německa a Rakouska, jako byly Berlín, Frankfurt a Vídeň, často provázely nemoci, chudoba a nedostatečná hygiena. Také práce v kuchyni byla zdlouhavá a neefektivní. Kuchyně bývaly uspořádané bez jasného systému – stoly a skříňky měly různé výšky a jednotlivé pracovní plochy na sebe nijak nenavazovaly.
Frankfurtská kuchyně neměla být designově okouzlující ani drahá. Cílem byla efektivita. Snímek první realizace v roce 1926.
Zároveň to byla doba plná vizí a představ o lepším a kvalitnějším životě. Bytový projekt „Nový Frankfurt“, který vedl architekt a urbanista Ernst May, měl jednoduchý cíl: rychle a levně zajistit lepší bydlení pro pracující rodiny. May následně pověřil Margarete Schütte-Lihotzkyovou návrhem kuchyně pro nové obytné komplexy. Ta měla co nejlépe využít omezený prostor a zároveň lidem usnadnit každodenní práci.
Jak píše v doprovodných materiálech Muzeum moderního umění v New Yorku (MoMA), mladá architektka se právě proto zaměřila na zdánlivé detaily: Kolik kroků člověk v kuchyni udělá? Jak se při práci pohybuje? Kam umístit náčiní, aby bylo vždy po ruce? A jak při vaření zároveň dohlížet na děti?
Základ kuchyňského trojúhelníku
Schütte-Lihotzky detailně sledovala pohyb člověka při práci v kuchyni a její uspořádání navrhla tak, aby omezila zbytečné kroky. Dřez, pracovní plocha a sporák byly umístěné v logické návaznosti. Tento princip se později stal základem takzvaného kuchyňského trojúhelníku.
Každá surovina i kuchyňské náčiní měly v místnosti o rozměrech přibližně 1,9 × 3,4 metru přesně určené místo a ideálně byly umístěny na dosah ruky. Cílem bylo co nejvíce zkrátit čas strávený hledáním a přemisťováním věcí. Součástí návrhu bylo také 19 označených hliníkových nádob na základní suroviny, jako byla mouka, cukr nebo krupice.
Schütte-Lihotzky přizpůsobila výšku pracovních ploch lidskému tělu a přirozenému držení těla. Součástí kuchyně byla také výškově nastavitelná otočná stolička na kolečkách. Člověk tak mohl řadu úkonů, například krájení nebo loupání, vykonávat vsedě a bez zbytečného ohýbání či natahování.
Materiály architektka podle MoMA vybírala podle jejich konkrétního využití, ceny i snadné údržby. Na pracovní plochy použila bukové dřevo, které odolávalo skvrnám a stopám po noži, zatímco dub zvolila pro nádoby na mouku, protože pomáhal odpuzovat moučné červy. Hliník využila na zásobníky na základní suroviny, jako byla rýže, cukr nebo luštěniny. Byl lehký, levný a vhodný pro průmyslovou výrobu. Jejich výroba navíc využívala lisy, které se během první světové války používaly k výrobě schránek na munici. Podlahu pokrylo linoleum, které bylo odolné, snadno se čistilo a zároveň bylo levné.
Prototyp kuchyně byl natřen modře – vědci tehdy věřili, že tato barva odpuzuje mouchy. Posuvné skleněné dveře umožňovaly výhled do obývacího pokoje a velké okno přivádělo dovnitř dostatek světla.
Návrh byl podle webu Naked Kitchens v mnoha ohledech pravým opakem takzvaných „tří K“ – Kinder, Küche, Kirche (děti, kuchyně, kostel) –, které v 19. století určovaly představu Německé říše o roli ženy ve společnosti.
V letech 1926 až 1930 se v nových frankfurtských bytových domech objevilo zhruba 10 tisíc těchto kuchyní. Jejich zavádění ale nebylo bez problémů. Mnozí obyvatelé si na nové uspořádání těžko zvykali, a město proto začalo vydávat instruktážní a zároveň propagační materiály, včetně němých filmů a brožur.
Navzdory kritice se frankfurtská kuchyně stala úspěšným projektem. Objednávky přicházely z celého světa. Jen francouzský ministr práce chtěl nechat nainstalovat 260 tisíc kusů. Kompaktní a standardizované řešení se později stalo vzorem pro moderní kuchyně po celé 20. století.
Přes mezinárodní uznání měla mladá architektka pocit, že její práci lidé úplně nepochopili. Jejím hlavním cílem totiž bylo zlepšit životní podmínky dělnické třídy.
