„Děvčata na něj dělají oči.“ Jak si slávista Šmicer podmanil Lens

Jeden z fanoušků si od něj vyprosil dokonce i ohořelou špičku dokouřeného doutníku. „Připadali jsme si jako Beatles v dobách své největší slávy,“ popisoval Vladimír Šmicer.

Ale museli si na to počkat. Letadlo s čerstvými šampiony Francie kroužilo nad Lens a zvažovalo nucený odklon do Paříže - nemohlo totiž přistát, protože ranvej zaplnili pobláznění příznivci Racingu.

Rok 1998. Česko ještě vstřebávalo Nagano a Lens zažilo to své, fotbalové.

A Vladimír Šmicer byl u toho.

Navzdory tomu, že za Lens hrál i jiný slávistický reprezentant Radek Bejbl, v minulosti zapomenutý velikán Jiří Hanke a dnes exslávista Abdallah Sima, nedávný velký objev klubu z Edenu, na Šmicrovu stopu nikdo nemá.

Čas pádí, brzy tomu bude třicet let. Vzpomínky ovšem zůstaly zakonzervované díky knize Šušu z Lens, kterou hned v roce 1998 vydal Šmicer jako svou autobiografii.

„Jeho oblíbenost poznáte okamžitě: lidé jej zastavují na ulicích, kluci za ním běhají pro podpis, nosí dres s jeho jménem, místní děvčata na něj dělají oči,“ píše trio autorů na přebalu knihy.

Paměť po desetiletích u každého bledne, příběhy se přepisují dokola a dokola, aby měly ještě lepší pointu. Proto jsou tyto „Hovory z Lens“ tak cenné. Oživují ztracený svět. Přinášejí důkazní materiál o tom, jak zásadně se svět změnil, jaký byl profesionální fotbal bez sociálních sítí. Doslova voní devadesátkami, už když Šmicer v mrazivé Praze míří na osudovou schůzku do hotelu Intercontinental a líčí: „Ve Vodičkově ulici jsem si koupil tmavý oblek.“

Tehdy se vážně mohlo stát téměř cokoli. Lens sledovalo nejen Šmicra, z české jednadvacítky cílilo rovněž na Bejbla a Patrika Bergera. Pak se Slavia s Lens utkala v osmifinále Poháru UEFA, Šmicer zaujal znovu. Světoběžník a dnešní šéf českých trenérů Verner Lička mu pomohl zorganizovat schůzku s manažerem Lensu Jeanem-Lucem Lamarchem a bonvivánským majitelem Gervaisem Martelem.

Vzpomínky jsou ryzí, nevyretušované tím, aby se snad nikdo neurazil. Třeba o jednání o platu: „Je to stejné, jako když si na tureckém trhu kupujete koženou bundu.“ Anebo při popisu emocí, s nimiž fotbalista narozený a vychovaný v šedivém Československu vnímal nabídku ze Západu: „Málem jsem radostí vyskočil dva metry vysoko. Mám šanci hrát francouzskou ligu, no to se mi snad zdá!“

Následoval tajný odlet na lékařskou prohlídku, kde Martel světácky Šmicerovi představil svůj golfový klub a vozil ho po Lens v jaguaru. A on podepsal. Šťastný až na kost, i když v knize Šušu z Lens přiznává: „Mohl jsem si dát patentovat větu: Je hloupej, kdyby si počkal, mohl po Euru 96 fasovat dres v nějakém velkoklubu, a ne v miniaturním Lensu. Torpédovali mě s ní novináři i fanoušci na ulicích, až mi z toho šla hlava kolem, ale… Já jsem nikdy svého kroku nelitoval, nelituji a už ani litovat nebudu.“

Češi v Anglii brali stříbro, Pavel Nedvěd mířil do Lazia Řím, Karel Poborský do Manchesteru United, to Šmicer sedl s manželkou Pavlínou a jezevčíkem Čikinem do Volkswagenu Golf a vyrazili do Francie za doprovodu pana Tkačišina, sami by to nezvládli: „Cestovat pouze mým golfem byla naprostá utopie, protože všechny kufry bychom do něj absolutně nenarvali. Televizi, video a podobné věci jsme nechali u Vízků.“

Těsně před tím se Šmicer postaral o „nejbrazilštější“ moment dějin českého fotbalu, když si v průběhu Eura na zaplněném Staroměstském náměstí vzal Pavlínu Vízkovou, dceru československé fotbalové legendy. Obrovský kontrast s ryze civilním přesunem do Lens.

Žádná jazyková příprava, žádné oficiality jako dnes. Neuměl slovo francouzsky, a když sháněl hotel, narazil úplnou náhodou na budoucího trenéra Slavu Muslina: „Zázraky se opravdu dějí!“

Ani nachystaný dres ho nečekal. Jeho sedmička ze Slavie byla obsazená a číslo 17, s nímž Šmicer válel na Euru, nosil Kamerunec Foe, jenž později tragicky zemřel přímo na hřišti na srdeční selhání a tehdy v šatně před každým zápasem tančil a modlil se. Se stereotypy se potýkal i jeho český spoluhráč. „Když mě kdokoliv z hráčů pozval na večeři, vždycky mi poručil vodku,“ vybavuje si, jak Česko v roce 1996 jeho novým parťákům pořád splývalo s Ruskem.

Mimochodem, ani ono „Šušu“, tedy francouzsky Chouchou, čili Miláček, nebylo vyloženě lichotivé. Uznávaný list L’Equipe ho totiž nazval hlavně miláčkem kouče Leclerqa, který Šmicra předtím veřejně vychválil slovy: „Je to nejlepší Čech se srdcem Lensu, má všechny předpoklady stát se hvězdou světového formátu.“

Nemýlil se, nutno dodat. Ale než se Šmicer rozletěl do Liverpoolu až za triumfem v Lize mistrů, objevoval, co znamená být profíkem ve velké lize.

„Nelíbily se nám rolety, druhý den byly nové, porouchala se nám lednička, ráno už opět mrazila perfektně… Připadali jsme si jako v pohádce.“

Ale zdaleka nešlo jen o servis, mnohem víc o celkový rozdíl v kultuře, v nastavení společnosti. Šmicrovi se divili mnohému.

„Celoroční tržby z pokut? V Čechách se z nich pokryjí veškeré náklady na příjemný večer v útulné restauraci, ve Francii je většina z naspořené sumy určená nejvěrnějším fanouškům na cestovní výdaje. Ze zbytku se kupují dárky pro děti, které tráví Vánoce v nemocnicích.“

„Nejvíc mě překvapilo, jak se muži chovají ke svým drahým polovičkám. Manželé spolu žijí třeba deset let, ovšem když je pozorujete, máte dojem, že se právě probudili po svatební noci.“

Téměř ho šokovalo, že oproti českým poznámkám o nagelovaných frajírcích, co nepoznali v životě pořádnou práci a ještě za to berou obří platy, vyznávalo Lens jiný přístup: „Naopak, profíků živících se fotbalem si tu považují a chovají k nim respekt.“

Anebo záležitost z nefotbalového ranku, znějící dnes až bolestně, neboť potvrzuje obrovský nárůst byrokracie: „Klub pošle na berní úřad výpis, kolik jsem si za rok vydělal, tam mi spočítají sumu, já ji zaplatím a hotovo. Všechno jednoduché a jasné jak facka.“

Před ligovou premiérou si špatně vyložil instrukce a mezi borce v teplákovkách dorazil v obleku s kravatou. Znervózňovalo ho, že celé dva týdny nikdo neřešil zápisné, to ve Slavii ho nebožtík Zdeněk Jánoš zkasíroval druhý den po podpisu smlouvy o dva tisíce korun, tehdy Šmicrovu téměř kompletní měsíční výplatu.

Místo aby drtil francouzštinu, zdokonaloval se chvíli v ruštině se spoluhráčem Ryčkovem, kterého ale brzy vyhodili kvůli pozitivní dopingové zkoušce na marihuanu. Redaktor L’Equipu ho podrazil, když překroutil jeho kostrbaté odpovědi, v nichž působil kouč Muslin jako slaboch, a nakonec ho i to stálo místo.

Vyloženě pábitelský je pak příběh o tom, jak Šmicer nařezával kapesním nožíkem sobě i ostatním kolíky na kopačkách a dával do nich malé hřebíky, načež Lens na zmrzlém trávníku díky osvědčenému českému fíglu smetlo slavný Lyon 3:0. Případně jak Francouzům málem způsobil infarkt, když si s Pavlínou na diskotéce objednali bílé víno a sodu a suše smíchali ušlechtilý nápoj do českého střiku.

A už vůbec si dnes nelze představit, že po lehkém večírku zastaví Šmicra se spoluhráčem policejní hlídka - ne proto, aby je potrestala a zatkla, ale aby si na služebně mohli dát společně ještě jednu skleničku s jejich dalšími kolegy.

Mnohé naopak zůstává, v tom je fotbal krásný, ať v syrových devadesátkách, nebo v technologické současnosti.

Že i přehlížený tým z hornického městečka při velké jízdě najednou ovládne celostátní média, takže ho zničehonic začne drtit tlak. Že se pak velkokluby ošívají, vždyť i tchán Ladislav Vízek na dálku Šmicrovi přes pevnou linku hlásil: „Aby vesnice vyhrála francouzskou ligu, to by pánbůh nesměl být doma.“

A že tím spíš jsou pak oslavy jedinečné. V případě Lens doslova - nikdy víc se už neopakovaly. A že fotbal má ohromnou sílu, takže Šmicrovi najednou odpustil i pan Salvatore z jeho oblíbené pizzerie Venezia, který českého šikulu proklínal při Euru 1996, kde Češi vyřadili jeho Itálii: „V týdnu, kdy jsme vybojovali francouzský titul, nás hostil, jako by k němu přijel z Vatikánu Svatý otec. Nosil jídlo a pití až do svítání.“

Proto je ze Šmicra dodnes, i v den velké bitvy jeho osudových klubů, pro Lens stále Šušu. Miláček.