Článek
Byl na ně osvobozující pohled. Studentky teheránské univerzity už před několika lety sedávaly v kampusu prostovlasé. Bez povinného hidžábu. Pravda, nacházely se mezi svými – zdejší posluchači vždy patřili k nejliberálnějším v zemi, o čemž jsem se jako reportér sám přesvědčil. Tady se rodily revolty, aby se pak z poslucháren šířily do zbytku Íránu.
Teď režim vyhlásil, že hidžáb na vysoké školy prostě vrátí. Zatím není jasné, jakými postihy studentkám hrozí, o pouhou domluvu však nepůjde. Úřady prý reagovaly i na dopis pohoršených profesorů a duchovních, zpravidla tuhých islámských konzervativců, kteří se necudností dívek s nezakrytými hlavami cítí ohroženi. „Na univerzitách napříště nedopustíme incidenty, kterých jsme občas svědky v ulicích,“ ujistil je Saíd Karamí. Jmenovaný (nevolený) duchovní, který reprezentuje nejvyššího íránského vůdce v oblasti školství. Což v praxi znamená, že má konečné slovo.
Na vysvětlenou: Íránky starší devíti let se musejí na veřejnosti zahalovat od roku 1983, i když tlak na nošení hidžábu začal ihned po islámské revoluci čtyři roky předtím. Norma platí dosud. Pro všechny ženy, nehledě na víru, jakkoli ji stát v různých časech vymáhal s proměnlivou intenzitou. Před čtyřmi lety státem otřásly protesty pod heslem „Ženy, život, svoboda“, které odstartovala smrt Mahsy Amíníové. Mladé íránské Kurdky, kterou kvůli prý špatně nasazenému šátku zatkla a (dle tvrzení rodiny i aktivistů) umlátila mravnostní policie.
Následné demonstrace sice bijci potlačili, četné Íránky ale v jejich průběhu hidžáb odložily a ponechaly ve skříni. (Ty energičtější jej rovnou před ostatními spálily.) Na chodnících jsou teď každopádně k vidění Peršanky jak s dýchajícími účesy, tak ve vcelku odvážných outfitech. Jistě, jde takřka výhradně o liberálnější čtvrti, oblasti s někdejším výskytem turistů, popřípadě vybrané kavárny, kluby a restaurace.
Přesto se nabízí otázka: Proč režim tak dlouho čekal se zákrokem proti revoltujícím Peršankám a jejich mužským podporovatelům? Respektive, jak je možné, že v předchozích letech nechal porušování vlastních zákonů - jakkoli misogynních a povýtce represivních - zajít tak daleko?
Ještě koncem loňského roku působil oficiální Teherán slabě. Vyhořele. Dusily jej ekonomické potíže, bál se vzpoury. Jeho elity se připravovaly na turbulence po smrti sedmaosmdesátiletého Alího Chameneího. Nejvyššího vůdce, rahbara, který byl mocenským arbitrem islámské republiky po čtyři desetiletí. Nebyl čas na perzekuce, vyhazovy ze škol, zátahy. Islámské elity nemínily provokovat vlastní občany tím spíše, že hidžáb není populární ani mezi těmi Íránkami, které s režimem do určité míry souzní.
Když pak nepokoje opravdu nastaly, zareagovali islamisté bez váhání. Během dvou dnů (8. a 9. ledna) povraždili zřejmě desetitisíce protestujících. Ztráceli legitimitu i dosud loajálních úředníků, profesionálů… Vtom přišla spása! Americko-izraelský úder z konce února, který urychlil odchod Alího Chameneího. Svět očekával promyšlenou operaci, podporu demonstrantů, dohodu s reformisty. Prostě cokoliv dávající smysl a hlavně naději Íráncům.
Nedočkal se. Propukl chaos, Teherán do konfliktu vtáhl celý region včetně blahobytných emirátů a Saúdů. Americký prezident Donald Trump začal kličkovat, protiřečit si. Spokojen není ani izraelský premiér Benjamin Netanjahu, který ho zřejmě ke konfrontaci s Íránem přemluvil. Vládu nad Íránem fakticky převzali revoluční gardisté (IRGC), bezvýhradní strážci rigidního šíitského pravověří, kteří ovládají rovněž ekonomiku státu. Opozice je ve vězení či podzemí. Reformisté se ocitli v defenzivě. Nejmilitantnější stoupence režimu polila živá voda: jsou to oni, kdo ovládli ulici. Kdo velí.
Je logické, že se konzervativní ajatolláhové vracejí ke starým principům, které v jejich očích porazily dekadentní Západ. Podle médií je run na univerzity jen začátkem kampaně proti odpíračkám šátku, na řadě jsou kluby, kavárny, obchody. Jestli je totiž jinde hidžáb osobní volbou, ba projevem společenské revolty, v Íránu je nástrojem útlaku i misogynní dominance. A symbolem kruté revoluce, která si z islámu vzala to nejpřísnější a potlačila to radostné.
Co bude s Íránkami, které doufaly ve volnost? Jestli kdy věřily, že svoboda přijde ze Západu, spálily se. Ukázalo se totiž, že o obyčejné poddané islámské republiky nejde ani Spojeným státům, ani Izraeli. A jaký osud je čeká? „Nemyslím si, že by je mohli donutit znovu nosit šátky,“ cituje stanice CNN pamětnici z Teheránu, která se s redakcí telefonicky spojila. „Fakt ale je, že to jsme si během revoluce v roce 1979 mysleli i my. A oni to udělali,“ dodala.
