Článek
První z nich, Američanka Virginia Giuffre, už nežije. Neunesla psychické potíže oběti mnohaletého násilí a loni spáchala sebevraždu.
Druhá, zpěvačka Parastoo Ahmadi, žije; čeká v íránském vězení na vykonání trestu, který nad ní před pár dny vynesl soud v Qomu. Nad hlavou jí svážou ruce, přes oči dají pásku a pak ji zbičují. Za to, že při jednom vystoupení zpívala bez hidžábu.
Virginia a Parastoo se v minulosti téměř jistě nepotkaly a jedna o druhé nevěděly. Přesto se jejich příběhy letos propojily. Jak?
Ještě den před začátkem americko-izraelského útoku na Írán letos na konci února plnily přední stránky médií zprávy o kauze Epstein. Americké ministerstvo spravedlnosti nedlouho předtím zveřejnilo přes tři miliony stran dokumentů spojených s kuplířskou sítí, již vytvořil finančník Jeffrey Epstein, na půdě Kongresu vystoupily ženy, které, mnohdy ještě coby děti, zneužili mocní tohoto světa, ve Velké Británii, v Norsku a ve Francii kvůli skandálu padaly hlavy.
Tváří toho všeho se stala právě Virginia Giuffre. Už před několika lety zažalovala dnes už zesnulého Epsteina a jeho pravou ruku Ghislaine Maxwell kvůli vykořisťování a ze zneužití v době, kdy jí bylo sedmnáct, ze sexuálního násilí obvinila bratra současného britského krále, (bývalého) prince Andrewa. O svém příběhu mluvila veřejně, nahlas, lobbovala za spravedlnost pro oběti a vše sepsala do knihy, která spatřila světlo světa až po její smrti (v českém překladu vyšla před pár týdny, Seznam Zprávy přinesly tento týden recenzi).
Donald Trump, jak známo, v Epsteinově kauze figuroval. Přátelil se s ním, trávil opakovaně čas v jeho sídlech, několik žen vypovědělo, že s ním měly sex jako velmi mladé (některým nebylo údajně ani čtrnáct). A právě letos v únoru vzrostl tlak na samotného Trumpa, aby celé věci čelil, poté, co před Kongresem ke kauze vypovídali exprezident Bill Clinton a jeho žena Hillary.
To se psal pátek 27. února. Americko-izraelský útok na Írán začal o den později. Mediální pozornost se rychle stočila k výbuchům na Blízkém východě a kauza Epstein se rozpustila v pěně dní. Ženy, které v té době demonstrovaly ve Washingtonu za prošetření celé věci a dodnes tam pořádají happeningy, jako by nikdy neexistovaly.
„Rozsekávají je vejpůl“
S odstupem času víme, že klíčovou roli v útoku na Írán sehrál izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Letos v říjnu ho velmi pravděpodobně čekají volby a drtivý úder na zemi, která existenčně ohrožuje Izrael, je něco, co by mohl potřebovat. Vše nasvědčuje tomu, že Netanjahu přesvědčil Trumpa, ať do toho jdou. Americkému prezidentovi se odclonění pozornosti od kauzy Epstein minimálně hodilo.
Členové americké administrativy se moc nezdržovali tím, čemu se říká „proper propaganda building“ – tedy předložením argumentů ve prospěch útoku na Írán. Pokud už nějaký uvedli, dost záleželo na tom, kdo jej říká a v jaké části dne. Jednou to byl pokročilý íránský raketový program ohrožující Ameriku (později zpochybněný), podruhé vývoj jaderných zbraní (sklady paliva už měly USA předtím zničit), potřetí bezpečnostní riziko pro region.
Poměrně často se pak opakoval argument, že Američané jdou do Íránu „osvobodit ženy“ od tamní teokracie. Svým typicky kolotočářským způsobem to zmínil i sám Trump.
„Jsou to jedni z nejhorších lidí, co kdy žili na téhle planetě,“ řekl na adresu íránského vedení státu ještě před válkou. „Uřezávají dětem hlavy, ženy rozsekávají vejpůl.“
Pochopily, že jsou na tom hůř než muži
Ne že by Trump neměl v jádru pravdu, když si odmyslíme ono kolotočářství. Íránský režim skutečně tvrdě pronásleduje některé skupiny obyvatel a ženy mezi ně patří.
Ajatolláhové je zahalili do hidžábů a burek a vzali jim veškerou svobodu ve veřejném prostoru. Předposlední vlna odporu proti režimu se vzedmula poté, co v září 2022 zemřela v Teheránu na následky bití dvaadvacetiletá Mahsá Amíní. Zatčena byla mravnostní policií na ulici právě proto, že neměla správně nasazený šátek.
Mladé Íránky také častěji demonstrovaly proti režimu, ostatně masivní protesty letos na začátku roku strhly ony. Ne proto, že by byly všechny odvážnější než jejich vrstevníci, ale proto, že svoji situaci ve srovnání s muži vyhodnotily (správně) jako bezvýchodnější. Také z tohoto důvodu pak mnohé tancovaly na ulici, když Američané a Izraelci zabili hlavního íránského kata, nejvyššího duchovního Alího Chameneího, a opatrně se těšily, co přijde.
Co přišlo po čtyřech měsících leteckých úderů, je předběžná dohoda o příměří. Čtrnáctibodové memorandum má zajistit především znovuotevření Hormuzu a zrušit americké sankce na íránskou ropu, řešit se mají také jaderné zbraně.
Lidská práva včetně konkrétně práv a svobod íránských žen dohoda ignoruje. V žádném ze 14 bodů se nezmiňují, což už ostře kritizovala Mai Sato pověřená OSN monitorovat lidská práva v zemi. „Íránský lid dohoda prakticky vynechává,“ řekla.
Co jsme si, to jsme si
Teokratický režim vydržel – novým nejvyšším vůdcem Íránu je Chameneího syn Modžtaba, což není žádný reformátor, naopak – a podle zpráv ze země ještě utahuje šrouby. Důkazem je i aktuálních 74 ran bičem pro Parastoo za to, že před dvěma lety zazpívala bez hidžábu. Ti, kteří se rozhořčovali nad tím, že ajatolláhové zacházejí se ženami jako se psy, jako například republikánský senátor z Alabamy Tommy Tuberville, ale najednou mlčí.
Není to případ jen Íránu. Bylo to tak v Afghánistánu po úprku Američanů, bylo to tak v Iráku po odchodu koaličních sil. Ženy v muslimských zemích toužící po svobodě jsou vždycky prvními oběťmi nastalé situace.
Proč? Protože změnit nastavení společnosti je dlouhodobý proces a musí přijít hlavně zevnitř. A protože muži u moci se zjevně nakonec nějak dohodnou – a ženy klidně hodí přes palubu.
