Země už není stejná. Sci-fi kniha pátrá, jak si znovu vážit planety

„Je zázrak, jak se plevel dere na světlo. Díky čemu přežívá, co ho živí?“ zaznívá v románu Povznesení. Sci-fi skotského spisovatele Martina MacInnese, které se před třemi lety dostalo do širší nominace na Bookerovu cenu a nedávno jej v překladu Boleslava Žemlíka vydalo nakladatelství Host, se vydává na dno oceánu i na konec galaxie. A byť románem proletí mimozemská loď, opravdová mysteria zůstávají na dosah ruky. Ve výhoncích plevele, v mořských řasách nebo v tělech prastarých jednobuněčných organismů, které na planetě existují miliardy let.

„Život je nepochopitelná záhada a moje psaní vychází z dětského úžasu nad ní,“ vysvětluje MacInnes v rozhovoru pro server Literary Hub. „Co je tohle za místo? Co jsem to viděl? Jak se to všechno stalo? A jak je možné, že jsem vůbec byl naživu?“ vyjmenovává autor nejdůležitější otázky Povznesení, v jehož středu stojí samotářská vědkyně jménem Leigh.

Narodila se v Nizozemsku – sedm metrů pod hladinou moře a do rodiny otce s agresivními sklony. Právě před ním utíká k řece, ve vodě se brodí tak dlouho, dokud nemá chodidla zmodralá chladem a nepohltí ji pocit, že už nikdy nebude muset zpátky domů. Někdy se ponoří až po ramena, jako by vcházela do nového světa. Je plný larev, hub a lišejníků. „Byla jsem natlačena na hemžící se nesmírnost, každý krychlový milimetr vody byl hustě naplněný životem. Ty organismy byly tak malé, že jsem je neviděla, ale nějak jsem všude kolem cítila jejich přítomnost, jejich přátelství,“ vzpomíná na své dětství doktorka Hasenboschová, která nakonec světu pod hladinou zasvětí vědecké bádání.

To se Leigh hodí v první polovině Povznesení, v níž se vydává k hlubokomořským průrvám, zdroji pozemského života, i v té druhé, kde ji MacInnesův výpravně pojatý příběh vyšle až za oběžnou dráhu Pluta.

Největší předností třetího románu skotského autora ale nejsou exotické lokace ani stylistické hry oživující vyprávění – to občas od Leigh přebere její sestra nebo se kniha smrskne do záznamů terapeutických rozhovorů z vojenské základny, kde se budoucí astronauti připravují na vzestup nad atmosféru Země.

MacInnes je v Povznesení přesvědčivý hlavně díky neutuchající touze zaznamenat vše, co se kolem Leigh Hasenboschové děje. Nudná odpoledne na průzkumnické lodi Endeavour, která si pomalu razí cestu k nově objevené podmořské průrvě, podrobné úvahy nad tím, jakou potravu by mohli jíst astronauti mířící daleko za hranici člověkem probádaného vesmíru.

Jedno s druhým samozřejmě souvisí. Právě mikroorganismy a řasy by lidstvu mohly pomoci i při cestování napříč galaxiemi, uvažuje Leigh, kterou od přemýšlení nad těžko představitelnými výpravami ruší myšlenky na chřadnoucí matku, náhle se vynořující vzpomínky na otcem způsobená traumata nebo telefonáty s odtažitě působící sestrou.

„Píšu o postavách jako o součásti přírodního kontinua. Beze všeho, co je obklopuje, by nebyly ničím,“ vysvětluje MacInnes, který se při psaní inspiroval mimo jiné u Virginie Woolfové.

Každý detail v jeho knize hraje roli a pomyslná zeď mezi člověkem a tím, co ho obklopuje, se tu boří. Vzpomínky na dětství jsou stejně záhadné jako mikroorganismy rodící se z podmořských termálních průduchů.

Literárními ambicemi může MacInnesův román připomínat třeba Orbity od Samanthy Harvey, útlou prózu líčící zkušenost astronautů na oběžné dráze Země. Je paradoxní, že sebedojímavé, škrobeně psané Orbity nakonec Bookerovu cenu získaly.

Povznesení má subtilnější jazyk – větší důraz než na občasné experimentování s formou klade na předestření komplexního popisu světa, v němž je všechno navzájem provázané. Kvůli testování nového raketového pohonu tak hynou tisíce ptáků a drahý vývoj vesmírného programu vyvolává nepokoje.

Bylo by podezřelé, kdyby se Povznesení vyhýbalo klimatické krizi. MacInnes o ní píše v náznacích, jako by momenty, kdy na planetě dojde k nevratné změně, chtěl cenzurovat. Sám ale tuší, že čtenářský efekt je přesně opačný. Každou, byť drobnou zmínku o Zemi, která je „jiná než dříve“, si nejde nezapamatovat.

„Během posledních dvou dekád zmizelo sedm procent území. I to samo o sobě je zázrak – mělo to být mnohem víc,“ líčí román blízkou budoucnost s nádechem korporátního optimismu, ostatně v Povznesení hrají nadnárodní firmy podobně důležitou roli jako hejna mikroorganismů. Mění život na Zemi na dlouhá staletí, ale ne v pozitivním smyslu slova. A touhu prozkoumávat vesmír brzy střídá cynický hon za surovinami.

Přesto vyznívá Povznesení jako román plný radosti. Z řas i měňavek, které si, nehledě na člověka, dál žijí podle svého.