Článek
V roce 2021 jej zatkli Rusové na okupovaném Krymu, obvinili ho z přechovávání výbušnin a ve vězení strávil čtyři roky. Ukrajinský novinář Vladyslav Jesypenko v rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje, jak se ho pokoušeli zlomit a jak je těžké se vyrovnat s posttraumatickým syndromem.
Stejná zkušenost čeká mnoho vojáků, kteří se po skončení války vrátí do civilního života. Jesypenko sám se po propuštění částečně léčil i v České republice s pomocí Rádia Svobodná Evropa a organizace Člověk v tísni.
„V ruských vězeních sedí šestnáct tisíc Ukrajinců. Vzpomínám si na ženu, která se mnou byla ve vězení na Krymu. Bylo jí jedenasedmdesát, vážně nemocná, spoluvězenkyně ji musely nosit na záchod. Chci za tyto lidi bojovat a řvát do světa, aby se na ně nezapomnělo, aby se dostali na svobodu,“ říká v rozhovoru.
Vy jste pracoval jako novinář pro místní odnož Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda a jezdil jste na Krym. Proč se rozhodli Vás jednoho dne zatknout?
Zatkli mne v den narozenin ukrajinského národního básníka Tarase Ševčenka. Jel jsem natáčet slavnost, kde se lidé na Krymu chtěli shromáždit před jeho sochou. Četli tam Ševčenkovy verše, všechno bylo v klidu. A když jsem se vracel, zastavili mě a zadrželi příslušníci ruské Federální a bezpečnostní služby (FSB). Všichni měli na obličejích kukly.
Do mého auta pak dali granáty a nutili mě podepsat prohlášení, že jsou moje. Odmítl jsem, tak mi oznámili, že mě převezou do vazby. Dali mi černé brýle, přes které jsem nic neviděl, a na uši sluchátka, přes které nebylo nic slyšet.
Co to znamená, když se v tomto případě řekne vazba?
Asi za hodinu jsem se ocitl v nějakém sklepě, kde mi nařídili se svléknout do naha. Přivázali mě k židli, za uši připevnili dráty a pouštěli do mě proud otáčením kličky ze starého telefonu.
Myslím, že to byl nějaký starý sovětský armádní telefon. Hodně to bolí a člověk má pocit, jako by se mu vařil mozek v hlavě. Později mě občas nutili stát a když jsem únavou padal, tak mě začali mlátit.
Pořád mne nutili, ať podepíšu, že jsem měl v autě granáty a že jsou moje. A pořád chtěli, ať mluvím o svých kontaktech, chtěli adresy lidí, jména.
Mysleli si, že pracujete pro ukrajinskou rozvědku SBU?
Ano, z toho vycházeli. Měli za to, že moje novinářská práce je jenom krytí. Od začátku mi tvrdili, že vědí, že dělám pro SBU. Projeli mi kontakty a pořád se ptali, kdo je tenhle, kdo je támhleten.
A dozvěděl jste se, kdo dal rozkaz k Vašemu zatčení?
Nedozvěděl. Vím, že mě sledovali asi týden od chvíle, co jsem přijel na Krym. Nakolik mě sledovali dříve, to nevím.
Mohl jste mít během procesu advokáta?
Chtěli mi přidělit jednoho svého, z FSB. Odmítl jsem a u soudu jsem říkal, že mne mučili. Zase mě někam odvezli s černými brýlemi a sluchátky na uších. Ale zkoušeli to na mě tentokrát jinak. Důstojník FSB mi tvrdil, že když s nimi budu spolupracovat, budou oni se mnou zacházet dobře. Mluvil o tom, že dostanu cigarety, ovoce, budu moci zavolat manželce. A že jestli spolupracovat nebudu, bude to můj konec.
Nakonec Vás 16. února 2022 odsoudili k šesti letům vězení. Osm dní před ruskou invazí a útokem na Kyjev. Jak jste se dozvěděl o tom, co se děje?
Slyšel jsem přelétat letadla a přesuny vojenské techniky. Celou noc. Ráno bachaři a vězeňská stráž měli dobrou náladu a říkali nám, že „naši“ – tedy ruští vojáci – vstoupili do Chersonské oblasti.
Co Vám dávali jíst? A nebránili Vám v noci ve spánku?
Cely byly velmi chladné a dozorci dávali méně matrací na spaní, než kolik tam bylo vězňů. Vždy jsme se museli domluvit na střídání na spánek. Na jedné cele jsme byli tři a měli jen dvě matrace. V jedné velké cele zase bylo dvaadvacet vězňů a jen patnáct matrací na spaní. Toaletou je díra v koutě cely, nijak oddělená. To je typické pro ruské vězení, chtějí z člověka udělat jakéhosi netvora, zvíře.
K jídlu jsme často měli takzvanou mléčnou kaši, což byla ve skutečnosti spíš obarvená voda. A polévku, kde plaval občas kousek zelí nebo brambory.
Pocházíte z Kryvého Rihu, stejně jako Volodymyr Zelenskyj. Znáte se osobně?
Vlastně ne, on je o dost mladší. Kdysi jsme se potkali, před mnoha lety. Zelenskyj byl už tehdy známý jako herec a bavič, on mě neznal, ale pozdravil jsem ho a podali jsme si ruce.
Vůbec by mě tehdy nenapadlo, kam nás později život zanese, jaký bude náš osud. Moje manželka v době, kdy jsem byl vězněn, šla za Zelenským. Přijal ji a říkal, že o mém případu ví.
Jak vypadalo Vaše propuštění loni v létě?
Neměl jsem žádné informace o tom, co se mnou chtějí udělat. Myslel jsem si, že mne převážejí někam jinam, nebo že dostanu nový trest a budu ve vězení ještě déle. To se v Rusku lidem vězněným z politických důvodů často děje, že jim přidají roky navíc.
Moc jsem nevěřil tomu, že mne opravdu pustí. Přijel jsem do Soči a další den odletěl do Arménie, do Jerevanu. Až když se letadlo vzneslo a viděl jsem dole moře, začínal jsem věřit, že jsem volný. Ale ukrajinský diplomat, který čekal v Jerevanu, mě varoval, abych se neradoval předčasně. Ruská FSB je aktivní v Arménii a mohou mě zadržet i tam.
A jaký je život po čtyřech letech v ruském vězení?
Musel jsem si zvyknout. Pořád jsem byl po propuštění ve střehu. Očekával jsem od někoho úder, v restauracích jsem sledoval dveře, kdo vejde. Pořád mám takový pocit, že se musím mít na pozoru. Návrat do normálního života po takové izolaci je těžký. Například jsem zapomněl, jak si koupit lístek na metro v Kyjevě. Člověk se musí zpět do normálního života postupně adaptovat.
Myslím, že ještě horší to mají vojáci, kteří se vrátili ze zajetí. To bude po skončení války velký problém, jak se lidé vyrovnají s posttraumatickým syndromem.
Nějaký čas jsem po propuštění strávil v sanatoriu a byl tam také voják, který se vrátil z ruského zajetí. A najednou jednoho dne na sobě odjistil granát a zabil sebe a jednoho člověka z personálu sanatoria. Přitom měl manželku a dceru. Posttraumatický syndrom. Někdo si myslí, že když člověka propustí z vězení nebo zajetí, tak je šťastný, že to má za sebou. Často to tak není.
