Možná nejlepší film podle hry. Resident Evil natočený v Česku se povedl

Když pětačtyřicetiletý režisér překvapivých, vynalézavých hororů Barbar či Hodina zmizení Zach Cregger oznámil, že natočí další díl série Resident Evil, znělo to jako úkrok stranou od inovativního žánrového filmaře. Cregger ovšem dodal, že je fanouškem původních videoher, že ho příliš nezajímají předchozí adaptace a že chce tuto ságu oživit po svém. A skutečně tak učinil.

Jeho Resident Evil, který od čtvrtka promítají česká kina a jenž byl z velké části natočen v Česku, je jedním z nejvěrnějších ztvárnění herní zkušenosti na plátně. A zároveň vtipný šťouchanec pod žebra všem, kdo se těšili na oblíbené charaktery či prostředí.

Cregger začíná uprostřed akce. Sledujeme kurýra Bryana, jenž už má po šichtě, ale kývne na další zakázku. Jelikož nejde o rozvážku pizzy, ale o převoz orgánů či jiných potřebných zdravotnických materiálů, jde tu doslova o život. Bryan ovšem brzy zjistí, že především o ten jeho.

O chvíli později sedí ve svém voze uprostřed vánice, proklíná se, auto se smýká po zasněžené silnici. V tom z lesa vyskočí spoře oděná žena přímo pod kola. Šokovaný mladík ovšem její tělo na vozovce nenajde. Ve chvíli, kdy se ji vydá hledat do okolních lesů, je Resident Evil stále především intenzivním, enormně napínavým thrillerem. A tento tón režisér udrží docela dlouho.

Vše sledujeme z perspektivy protagonisty, jehož Austin Abrams hraje jako typického outsidera. Bryan patří za volant či k ovladači herní konzole, ale rozhodně se nehodí jako hrdina do světa, který ovládly zombie. S tímto faktem si tvůrci pohrávají celou dobu.

Resident Evil je pohlcující zážitek připomínající frustraci hráče, který je neustále krok pozadu – chybí mu informace i dovednosti, aby se s přicházejícími problémy vyrovnal elegantně a efektivně.

Když Bryan drží v ruce zbraň, máme větší strach, že ublíží sám sobě. Když se pokouší frajersky ustřelit zámek, vypadá to, jako by se mu ten nezničitelný kus železa vysmíval. Jeho mise do nemocnice ve fiktivním průmyslovém městě Raccoon City přitom nepřechází jen od jednoho problému k dalšímu, s každým krokem se hrůznost jeho zkušenosti prohlubuje a zvětšuje se také měřítko.

Jeden z nejzdařilejších Creggerových triků spočívá v tom, jak dlouho s divákem hraje hru „Poznej, co je to za žánr“. Chvíli totiž trvá, než nám dojde, že akce tu nevede jen k pocitům hrůzy či tísně, ale že nám režisér zároveň posílá také čím dál větší dávky bezuzdné legrace.

Jeho Resident Evil oživuje atmosféru raných snímků Sama Raimiho či Petera Jacksona. Zlo je tu groteskní a potměšilé podobně jako v Raimiho počinu Smrtelné zlo 2. Zároveň chování nebezpečného viru mění lidi do obludných, nechutných struktur plných všemožných tělních tekutin. A s těmi zase Cregger nakládá v duchu Jacksonova snímku Bad Taste – Vesmírní kanibalové.

Těmto specifickým směsicím hororu a komedie z 80. let se říkalo splatterpunk. Cregger oživuje jejich náladu s až rozpustilou radostí a také s o poznání větším rozpočtem, který mu umožňuje vytvářet patřičně tělesné prožitky.

Film často evokuje herní mód „v první osobě“, někdy přepíná do záběru přímo kopírujícího pohled vpřed s hlavní pušky mířené do neznáma. Přitom víme, že tu zbraň drží vyjukaný Bryan, jenž vše kolem komentuje extrémně vulgárně a při každém střetnutí s nebezpečím na chvíli zamrzne děsem, než se pokusí potíž vyřešit.

Zach Cregger kombinuje přímočaré vyprávění postavené na prostém úkolu „dostat předmět z bodu A do bodu B“ s rafinovaným přístupem k tomu, jak spojit videoherní a filmové postupy do jednolitého, intenzivního a přitom lehce podvratného prožitku.

Režisér neadaptuje děj hry, nepotřebuje její nejslavnější postavy. Převádí na plátno samotnou hráčskou zkušenost. V tom je jeho Resident Evil výjimečný. Pozoruhodně mísí odstup a nadsázku s maximálním pohlcením. Čím více se Bryan blíží cílové nemocnici v Raccoon City, tím obludnější se svět kolem stává. Zmutovaní tvorové nabývají stále šílenějších forem, chvílemi připomínají stvůry z videohry a seriálu The Last of Us, jindy bytosti z hororu Věc.

Cregger ovšem nezůstává u nápodob či poct, jeho monstra bobtnají a s přibývajícími minutami je čím dál jasnější, že Hollywood už dlouho nebyl tak přesycený pokroucenými pseudolidskými tělesnými útvary, pahýly a chapadly.

Zároveň je Creggerův snímek ohlodaný na kost i rozbujelý a barokně rozkošatělý, když jde o vykreslení infikovaného světa, který se každých pár desítek minut proměňuje.

Resident Evil dokazuje, že je možné vzít jednoduchou videoherní premisu a vystavět kolem ní funkční, hravý snímek, který je v posledku mnohem více než jen imitací herního prožitku na plátně. Respektive je novinka dobrá právě proto, že se jí daří přenést na obecenstvo některé herní mechanismy a s nimi spojené, často brutální volby.

Těžko si vzpomenout na současného filmového hrdinu, který by prožíval tak odpudivé věci. Nejenže se brodí slizem a krví či uhýbá obéznímu staříkovi, jenž zvrací kyselinu. Ale musí třeba ustřelit hlavu dítěti. Okolnosti neumožňují lámat si hlavu s etikou, nicméně prostoru pro morální i čistě živočišný neklid je v takové scéně dost.

Bryan je zbabělec a kretén, který zdánlivě umí jen sprostě nadávat. Přesto s ním divák nějakým způsobem soucítí, protože prochází tak extrémními situacemi, že se jeho postojům nelze příliš divit.

Jako by Bryan nastavoval temné zrcadlo všem hráčům – takhle nějak se chovají vaši avataři, ne jako tradiční filmoví hrdinové vybavení údernou průpovídkou a těžkou artilerií, kterou umí skvěle používat.

Resident Evil není přelomový snímek, jenž by nastolil, jak mohou videoherní adaptace vypadat do budoucna. Spíše jde o extrémně zábavný velkorozpočtový hit, který stejnou měrou radostně vztyčuje prostředníček některým hollywoodským zvyklostem, jako jiné po svém naplňuje.

Je to nezvedené dítě měnící chřadnoucí franšízu v živoucí, pulzující podívanou. Nebojí se nechat všemožné tekutiny stříkat tak, že nejste v bezpečí ani ve třetí řadě vašeho oblíbeného kinosálu.