Velké gesto Leyenové vůči Kanadě vyvolalo údiv a otázky. I Trump zpozorněl

/Od zvláštní zpravodajky ve Štrasburku/

Když Ursula von der Leyenová ve středu před europoslanci ve Štrasburku oznámila, že chce „otevřít dveře“ Kanadě jako prvnímu přidruženému členovi Evropské unie, přišla s konceptem, který v evropských smlouvách vůbec neexistuje.

Jen několik hodin po projevu se navíc ukázalo, že tím překvapila i část členských států – Evropská komise s nimi totiž návrh předem neprojednala.

Z evropských metropolí proto začaly přicházet opatrnější reakce. Německo například podpořilo další sbližování s Kanadou, o samotném pojmu „přidružené členství“ ale chce ještě diskutovat.

Opatrný byl nakonec i kanadský premiér Mark Carney: ambici přivítal, ale zdůraznil, že konkrétní podobu musí obě strany teprve společně definovat. Podstatnější než nový status tak bude to, co se pod ním skrývá – užší spolupráce v obraně, energetice, kritických surovinách, technologiích nebo výzkumu.

„Nic takového nemá v současné podobě žádný právní základ. Otázkou tedy je, proč tento termín vůbec použila. Přesně věděla, že tím vyvolá debatu,“ říká pro Seznam Zprávy Kurt Hübner z kanadské University of British Columbia, který se dlouhodobě zabývá evropskou integrací a vztahy EU s Kanadou.

A debata se skutečně rozběhla prakticky okamžitě – nejen mezi evropskými diplomaty a politiky. Na sociálních sítích se začala objevovat videa a vtipy o Kanaďanech, kteří „šli spát jako Kanaďané a probudili se jako Evropané“.

Za nezvyklou formulací ale Hübner vidí vážnější záměr: snahu mluvit o flexibilnějších formách evropského partnerství, ale také vyslat politický signál Washingtonu v době, kdy Kanada hledá alternativy k dosavadní závislosti na Spojených státech.

Kanada nicméně o členství v Evropské unii zájem neprojevila. Ještě před cestou do Štrasburku Carney zdůrazňoval, že jeho země chce místo toho vybudovat „unikátní alianci“ s Evropou. Podle kanadského zdroje citovaného agenturou Reuters navíc označení „přidružené členství“ vzešlo z evropské, nikoli kanadské strany.

Také podle informací Seznam Zpráv z diplomatických kruhů Ottawa o celé iniciativě komunikuje opatrně. Neznamená to ale, že by o výrazně užší vztah s Evropou nestála.

Carney dlouhodobě označuje Kanadu za „neje­vropštější z neevropských zemí“ a sbližování s Unií staví do širší snahy diverzifikovat kanadská partnerství v době zhoršených vztahů se Spojenými státy.

Právě proto bude důležitý obsah celého sbližování, ne tolik jeho název. „Čím podrobněji se na to podíváte, tím menší jsou kroky, které jsou v tuto chvíli skutečně realistické,“ upozorňuje Hübner.

Nově otevřená debata má navíc ještě jeden citlivý rozměr: jaký signál vysílá zemím, které o členství v Unii usilují roky a kvůli vstupu procházejí náročným procesem reforem. Týká se to Ukrajiny, Moldavska nebo zemí západního Balkánu.

Právě Ukrajině Německo už dříve v letošním roce navrhovalo určitou formu „přidruženého členství“ jako mezistupeň na cestě k plnému vstupu. Kyjev ale dával najevo, že jeho cílem zůstává plnohodnotné členství.

Nabídka zvláštního statusu Kanadě proto otevírá otázku, zda by země, která o vstup do EU vůbec neusiluje, nemohla získat část výhod evropské integrace snáz než státy, které o členství dlouhodobě vyjednávají.

„Je tu celá řada kandidátských zemí, především Ukrajina, ale zároveň například snaha Spojeného království o opětovné přiblížení k Evropské unii,“ upozorňuje Hübner. Podle něj právě tento faktor může výrazně omezit ochotu členských států nabídnout Kanadě zvláštní zacházení.

Na překážky přitom může Kanada narazit nejen v Bruselu. „Kanadě byl nabídnut status, který neexistuje, institucí, která ho neprojednala se svými vlastními členy, a navíc v oblastech, kde naše vlastní ústava omezuje, co můžeme na oplátku nabídnout,“ shrnul pro agenturu Reuters Barry Appleton, právník specializující se na mezinárodní obchod a profesor na kanadské Wilfrid Laurier University.

Narážel mimo jiné na rozdělení pravomocí mezi kanadskou federální vládu a jednotlivé provincie. Jako příklad toho, jak složité může být užší napojení na evropský trh, zmínil Švýcarsko, kterému vyjednávání o širším přístupu trvalo více než dvě desetiletí.

Velká politická nabídka ze Štrasburku tak zatím stojí proti podstatně méně efektní realitě: případné sbližování bude muset postupovat po jednotlivých oblastech. A právě v nich už mají Kanada a EU mnohem konkrétnější plány.

O některých mluvil ve Štrasburku sám Carney. Kanada chce s Unií prohloubit spolupráci například v oblasti kritických surovin, energetické bezpečnosti, umělé inteligence, digitálního obchodu nebo obranného průmyslu. Ve hře jsou společné projekty v oblasti datové infrastruktury, satelitních sítí či podmořských kabelů propojujících oba kontinenty.

Jedním z prvních konkrétních kroků může být další zapojení Kanady do evropského výzkumného programu Horizon Europe. Země se jej účastní už několik let jako přidružený partner, Carney ale ve Štrasburku mluvil o ještě těsnějším propojení. Zmínil také možné zapojení Kanady do programu výměny studentů Erasmus+.

Právě Horizon podle Hübnera dobře ukazuje, jak by další sbližování mohlo vypadat – ale také na jaké praktické otázky bude narážet. Větší účast by Kanadě otevřela další možnosti spolupráce s evropskými výzkumnými institucemi, zároveň by ale znamenala výrazně vyšší finanční příspěvek. „Mohly by vzniknout nové společné trhy nebo projekty a rozšířit se společný výzkum,“ popisuje Hübner.

Podobný model očekává i v ekonomických vztazích. Spíše než jednu rozsáhlou dohodu si představuje sérii sektorových ujednání, která by reagovala na oblasti, jež současná obchodní dohoda CETA nepokrývá dostatečně. Jako příklad uvádí digitální služby – jejich kapitola v dohodě podle něj vznikala v době, kdy měla tato část ekonomiky podstatně menší význam než dnes.

Jak přesně by se vše propojilo, zatím jasné není. Mezi evropskými politiky se ale začínají objevovat první konkrétnější představy. Předseda obchodního výboru Evropského parlamentu Bernd Lange například mluví o určitém „švýcarském modelu“ ekonomické integrace – tedy hlubším přístupu na evropský trh prostřednictvím jednotlivých dohod.

Politická spolupráce by podle něj mohla jít ještě dál, například zapojením Kanady do konzultací EU nebo přítomností jejích pozorovatelů v Evropském parlamentu.

Za debatou o nové podobě vztahů je přitom ještě jedna proměnná, bez které by zřejmě nenabrala současné tempo: prudké zhoršení vztahů Kanady se Spojenými státy po návratu Donalda Trumpa do Bílého domu.

„Trump je rozhodně obrovským akcelerátorem celého tohoto procesu. O tom není pochyb,“ říká Hübner. Připomíná, že Kanada a EU měly poměrně blízké vztahy už před Trumpovým návratem – vedle dohody CETA je spojovala řada dalších partnerství. Pro kanadské firmy ale bylo dlouhodobě jednodušší obchodovat především se sousedními Spojenými státy a potenciál vztahů s Evropou zůstával podle něj z velké části nevyužitý.

Carney se nyní snaží tuto závislost alespoň částečně snížit, ale ne zcela vymazat. „Evropská unie nikdy nebude pro Kanadu náhradou za Spojené státy,“ upozorňuje Hübner. Geografickou a ekonomickou provázanost obou severoamerických zemí podle něj žádné evropské partnerství odstranit nemůže.

Už samotné sbližování s Evropou přitom vyvolává ve Washingtonu podráždění. Trump označil návrh přidruženého členství Kanady za „směšný“ a pohrozil Evropské unii vysokými cly nebo omezením obchodu, pokud by ho vyhodnotil jako „nepřátelský akt“.

„Pokud je za tím dobrý úmysl, je to v pořádku. Pokud špatný, uvalíme na Evropu velmi vysoká cla,“ prohlásil.

Ještě zřetelnější jsou limity v obraně. Kanada sice hledá v Evropě nové bezpečnostní partnery a EU sama usiluje o posílení vlastní obrany, kanadské ozbrojené síly a zpravodajské struktury jsou ale se Spojenými státy hluboce propojené.

Podle Philippa Lagassého z Carleton University proto Ottawa nemůže americké bezpečnostní vazby jednoduše nahradit evropskými. Prohlubování obranné spolupráce s EU tak zatím obě strany formulují spíše jako doplněk než alternativu k USA.