Německo znovu zavádí slevy na tankování. Musíme se hned opičit?

Neuteklo ani půl roku a jsme tam, kde jsme byli. Německo v pátek oznámilo, že srazí spotřební daně na pohonné hmoty, aby – podobně jako na jaře – ztlumilo dopady opětovné ropné krize.

Jde o hotovou věc. V pátek odpoledne ji na webu oznámil úřad kancléře Friedricha Merze. U benzínu i nafty sleva bude činit shodně 17 centů (viz box níže) a má vydržet až do konce roku. Státní kasa přijde o 2,5 miliardy eur, z toho část půjde na vrub spolkových zemí, které záměr ve společném prohlášení podpořily.

Snížení je vcelku výrazné. Hlavně u nafty, kde sazba klesne zpátky až úroveň, dohodnutou v EU jako absolutní povolené dno. Tuto minimální daň na naftu praktikovala na jaře i Babišova vláda, a nejspíš se k ní na dnešním jednání znovu vrátí. I když paralela s Německem moc nesedí a správnější by bylo ještě vydržet.

Zaprvé – principiálně vzato je daňová sleva jen pálením peněz ve výfuku. Každá koruna, kterou řidiči ušetří u pumpy, se bude muset obstarat někde jinde. Stát si bude muset chybějící miliardy půjčit, lidé je projedou v autech a nezůstane nic. Jen další dluh s úroky.

Uleví se plošně všem, včetně těch, kteří to vůbec nepotřebují. Bohatým motoristům, jako je třeba poslanec Filip Turek se svým osmiválcem, ale třeba i tranzitním tirákům z cizích zemí. Snadno se také může stát, že část úlevy pohltí marže rafinerií a pumpařů.

Za druhé – na první pohled vypadají nové německé sazby jako ty české, což při srovnání životní úrovně působí paradoxně. U samotných spotřebních daní to tak skutečně je, ale to bychom srovnávali jen polovinu účtu.

Německo má od roku 2021 vedle klasické spotřební daně ještě uhlíkovou daň a postupně ji zvedá. Takže teď si ulevuje z vyšší úrovně. Rozdíl lze popsat i jinak. U německých pump celkové zdanění rostlo v čase zhruba ruku v ruce s cenami všeho kolem. V Česku platí privilegium, že benzín je zdaněný jako v pradávném roce 2010. Nafta dokonce jako v roce 2004.

Za třetí – je třeba vzít v úvahu také stav rozpočtu. Německo má sice pro příští rok v plánu o něco vyšší schodek než Česko (4,1 versus 3,5 % HDP), ale v tom už je masívní navýšení investic do obrany (3,1 % HDP versus chabá dvě procenta v Česku) a nový program investic do dopravní infrastruktury.

Jinými slovy, Německo si ulevuje ve chvíli, kdy už má splněné velké a důležité věci. To není český případ.

„Po celou dobu říkáme, že v momentu, kdy začnou okolní země na zdražování reagovat, nebudeme na nic čekat. Máme připravena opatření a v pondělí je po vládě představíme,“ ujistil ministr průmyslu Karel Havlíček (ANO) v nedělní debatě na Primě, ani ne 48 hodin poté, co padlo německé rozhodnutí.

O co přesně půjde, neřekl, ale těžko vymyslí něco nového, než tu bylo jaře. Tedy daňová sleva na dluh a k ní na okrasu cenové stropy, které ovšem nic v praxi neřeší. Srazit cenu až moc by znamenalo riskovat útlum výroby a pumpy na suchu, a tak se nejspíš budou zas jen ořezávat extrémní ceny u dálnic. Těm se přitom jde vyhnout i bez Babišovy ochrany.

Proti racionálním argumentům ovšem stojí svět reálné politiky. I největší odpůrci aut musí vnímat, že všude je nějaká hranice, kterou společnost přestává tolerovat. V Německu to donedávna byla dvě eura za litr – a samozřejmě také triumf AfD, která ze zdražování profituje.

Pomůže-li sleva na tankování, budiž. Asi je přece jen o něco bezpečnější rozdat lidem peníze než předat zemi radikálům. O víkendu probíhaly volby v dalších dvou spolkových zemích na východě Německa, proto Merz a jeho partneři z regionů v pátek s dohodou tak spěchali.

Paradoxem je, že za drahotu u pump samozřejmě nemůže nikdo jiný, než největší guru AfD Donald Trump a jeho nesmyslná válka s Íránem. Ta nebere konce a detonuje nejen ceny energií, ale poslední dobou i finanční trhy v širším slova smyslu, včetně znepokojivých výkyvů na trhu s vládními dluhopisy. Kvůli tomu všem stoupají úroky ze státních dluhů, jimiž se sekera po daňových úlevách platí. Spirála paradoxů nebere konce.

Evropští trumpisté – včetně Babiše, Okamury a Macinky – by zasloužili záhlavec, ale místo toho triumfují. Nevděk světem vládne, politika se cyklí v destrukčním populismu. A slevy u pump jsou na tomto poli královskou disciplínou.

Když Havlíček v televizi slibuje „opatření“, září u toho jako nejlepší hospodář. Přitom sáhne-li česká vláda už teď k daňové slevě, o žádné poctivé řešení nejde. Daň z pohonných hmot není plevel, který je třeba vytrhat. Neplatí, že ten, kdo sleví víc, je lepší. Podobně jako neplatí, že nejlepším programem je rozdat co nejvíc peněz, byť to tak bohužel často funguje.

Spotřební daně by měly být cosi jako výchovné opatření. Abychom věděli, že je dobré závislost na ropě neposilovat, nýbrž odbourávat. Energetika bez fosilních paliv je čistší, ale hlavně bezpečnější kvůli dovozní závislosti, jak jsme viděli po ruském vpádu na Ukrajinu a jak teď vidíme znovu v přímém přenosu.

Také si pojďme narovinu říct, že nějaké daně vybírat musíme. A zdanit uhlíkovou stopu je rozhodně chytřejší než zdanit mzdu nebo majetek.

To je ale celé až moc složité a bolavé. Totem u pumpy vidí každý, v televizní debatě vyhrává přímočará sleva a basta. V Německu jako prevence proti nástupu radikálů, v Česku, kde už radikálové u moci jsou, jako podstata vládní politiky. Zařídíme slevu, půjčíme si na ni, nesplatíme ji, a vyhrajeme. Je to neuvěřitelné, ale tak se v roce 2026 dělá úspěšná politika.