Článek
Už čtvrtou podobu v historii dostala lanová dráha, která jezdí v Praze z Újezdu na Malé Straně k Petřínské rozhledně. Nové automatické vozy, které zahájí provoz v úterý 22. září v sedm hodin ráno, nepotřebují strojvůdce, takže je v nich více místa a cestující mají lepší výhled.
Za podobou vozů stojí designérka Anna Marešová, která jim dala ještě něco navíc - emotivní atrakci. Když se dva vozy potkají, jeden na druhý mrkne a vnitřní osvětlení toho druhého „stydlivě“ zčervená.
„Věřím, že výsledek je skvělý. I to červenání při pozdravu vozů je díky testování vyladěné. Několikrát jsme ho přeprogramovávali, aby vycházelo přesně na chvíli, kdy se vozy potkají,“ říká designérka v rozhovoru níže. Spolu s výtvarníkem Michalem Škapou autorka upravila i dolní stanici lanovky na Újezdě.
O jízdy lze čekat velký zájem, před rekonstrukcí obsazovala lanovka pravidelně přední příčky mezi nejnavštěvovanějšími turistickými cíli v Česku. Navázat přitom může na tradici dlouhou 135 let.
První lanovka na Petřín začala jezdit už v červenci 1891. Postavena byla ku příležitosti Všeobecné zemské jubilejní výstavy, aby zajistila přístup k nové Petřínské rozhledně. Dolní stanici měla výš než dnes a nahoře končila na Nebozízku. Trať byla dlouhá necelých 400 metrů. „Ve své době šlo o nejdelší lanovou dráhu v Rakousko–Uhersku,“ uvádí server Pražské tramvaje.
Historické podoby lanovky
Dráha měla dva vozy ze smíchovské Ringhofferovy továrny a v každém byla nádrž na vodu. Nahoře se naplnila a dole vypustila. Zatížený vůz tak sjížděl dolů a vytahoval druhý nahoru. Provoz byl ale drahý, vody bylo málo, a tak se provoz zastavil, definitivně roku 1921.
O deset let později dráhu převzaly Elektrické podniky hlavního města Prahy a pustily se do obnovy s elektrifikací. Dolní stanice našla místo v barokním domě, kde se nachází dodnes. Trať se mírně zahnula a nahoře prodloužila průlomem v Hladové zdi, čímž dosáhla délky těsně nad 500 metrů. Nové vozy, opět od Ringhoffera, zde jezdily od června 1932 do července 1965. Pak provoz ukončilo vážné poškození trati kvůli dešťům a dlouhodobému opotřebení.
Obnova začala až v roce 1983 a přibyl při ní na Nebozízku most. Technici využili část původního vybavení ze 30. let. „Strojní a pohonné zařízení lanovky bylo totiž ve skvělém stavu a po pečlivé kontrole i po dvacetileté přestávce použitelné k dalšímu provozu,“ komentuje server Pražské tramvaje. Strojovna v nových vozech od Vagonky Studénky dostala prosklenou stěnu.
Provoz začal v červnu 1985, už za devět let se však ukázaly vážné stavební nedostatky u mostu na Nebozízku a v roce 1996 musela trať projít opravou. Provoz pokračoval až do září 2024, kdy opět silné deště hodně poškodily trať a spadl na ni strom. Na jaře následujícího roku pak začala rekonstrukce s výrobou nových vozů v designu Anny Marešové.
Nová podoba lanovky
Když mi řeknou, že to nejde, jsem jak buldok, říká Anna Marešová
Na první pohled je to jen lanovka. Zblízka ale začnou vystupovat detaily, které mají cestu na Petřín proměnit v příjemnější zážitek. Větší prosklení, sklopné sedačky, vytápění pod sedadly nebo světelný pozdrav při míjení. Právě v těchto drobnostech je nejvíc vidět rukopis designérky Anny Marešové a jejího týmu.
Pro designérku a mimo jiné autorku výletní tramvaje T3 Coupé ale nebylo navrhování nových vozů jen otázkou vzhledu. Musely se přizpůsobit možnostem historické infrastruktury, respektovat technické limity i požadavky výrobce. Marešová přesto nechtěla, aby se z návrhu vytratily detaily, které mu dávají charakter.
Když vidíte „své“ vozy jezdit na Petříně, odpovídá výsledek vašemu návrhu?
Ty dva roky spolupráce s Doppelmayrem (švýcarský výrobce – pozn. red.) a Dopravním podnikem byly poměrně intenzivní. A je to na tom vidět. Vždycky chci, aby realita odpovídala návrhu, což se v tomto případě stalo. Je trochu zázrak, že všechno, co jsme potřebovali, se tam podařilo udělat.
Co nejvíce pomohlo?
Asi to, že jsme to s mým kolegou nepustili, nenechali švýcarské inženýry pracovat čistě „po inženýrsku“. Jednotlivé kroky jsme průběžně kontrolovali a řešili, jak určité detaily udělat trochu jinak, aby v tom zůstalo řešení, které lahodí oku. Švýcaři ze začátku nechápali, proč chci vědět o každém deklu. Když jsme se ale letos v březnu jeli na vozy podívat, říkali, že jsou krásné, ale že tak detailní interiér předtím nedělali. Prý se díky tomu naučili více soustředit na detail.
Anna Marešová s modelem nové lanovky ze stavebnice SEVA.
To zní z úst švýcarských inženýrů trochu zvláštně.
Asi mám laťku hodně vysoko. Já lidi nehoním a necepuju schválně. Spíš vidím, kam věc směřuje a že ten směr není dobrý a je třeba ho korigovat. Sama možná cítíte, že některé detaily v dopravních prostředcích jsou nehezké až divně vyřešené. Jenže technici to často vidí jinak než designéři.
