„Glorifikace a obdiv k vrahům.“ Agrese dětí ve školách roste

Oficiální zpráva Nejvyššího státního zastupitelství za loňský rok hovoří jasně. „U dětí lze pozorovat obecný nárůst agrese, nevyrovnanosti a impulzivity. Ve školním prostředí pak byl zaznamenán i nárůst počtu útoků ve formě nebezpečného vyhrožování spolužákům či pedagogům,“ stojí ve shrnutí.

Za první polovinu letošního roku policie eviduje 832 incidentů ve školách spáchaných dětmi a mladistvými. Z toho 268 případů vyhodnotila jako závažné projevy agresivity a radikalizace. To vyplývá z analýzy, kterou si nechal zpracovat ministr spravedlnosti Jeroným Tejc (ANO). Ten zvažuje snížit hranici trestní odpovědnosti z patnácti na třináct let.

Jasnou ilustrací tohoto trendu je i nedávný případ z pražské Hostivaře, kterému se věnoval investigativní pořad Seznam Zpráv Ve stínu. Šesťák tam brutálně napadl asistentku pedagoga.

„Snažili jsme se ho nějak pacifikovat, já a paní asistentka. Byla to spíš taková přetahovaná, pořád je to žák, nemůžeme použít nějakou nepřiměřenou sílu. Pak tam ještě přišel kolega a až ve dvou chlapech jsme toho chlapce dokázali nějak zkrotit,“ popsal dění ve třídě zástupce ředitele Ondřej Novotný.

„Já už jsem byla vyčerpaná, už jsem nemohla, už jsem ho nemohla udržet, to už nešlo. Udeřil mě dvakrát do oka, kde mě i škrábl, a pak mě ještě asi třikrát udeřil pěstí do hlavy,“ řekla napadená asistentka.

Namísto okamžitého a rázného řešení se u podobných incidentů ukazuje, že systém často selhává, rodiče problém bagatelizují a školy mají pocit, že mají svázané ruce.

Společnost podle oslovených odborníků čelí velkému problému – zhoršenému duševnímu zdraví mladistvých, nedostatku dětských psychologů a plíživé radikalizaci v online prostoru, kde se násilí stalo zážitkovou aktivitou a nástrojem pro získání respektu. Velmi často na to doplácí právě učitelé.

Za současnou krizí stojí podle bezpečnostní expertky Barbory Vegrichtové dva hlavní faktory – vnitřní rozpoložení dospívajících a vnější vlivy.

Zlomovým bodem se stala pandemie. „Výrazně se zhoršil duševní stav dětí. Objevily se deprese, úzkosti, různé formy sociálních fobií nebo jen pocit méněcennosti a neschopnosti vyrovnat se s dospíváním,“ popisuje expertka.

Během distanční výuky navíc zůstali školáci odkázáni na obrazovky a po jejím konci plynule přesunuli pozornost k online hrám a chatům. Tohoto období izolace naplno využily různé extremistické, hybridní a toxické skupiny k tomu, aby mládež indoktrinovaly. Výsledkem je takzvaná normalizace násilí.

„Objevil se tady nový fenomén. Je to glorifikace a obdiv vrahů, ať už masových, nebo těch, kteří útočí ve školách. Děti si sdílejí a lajkují případy násilných útoků, probíhá tam takzvaný copycat efekt, tedy nápodoba,“ varuje Vegrichtová.

Kybernetické podhoubí navíc podle ní nabízí prostor i pro další formy radikalizace: „Hodně se teď v této souvislosti skloňují například incelové, manosféra a s nimi spojená sdílená nenávist vůči ženám.“ (Incelové jsou muži, kteří žijí v nedobrovolném celibátu a svou frustraci nezřídka obracejí v nenávist vůči ženám. Manosféra pak označuje online prostor sdružující různé antifeministické a radikální mužské komunity. pozn. red.)

Zásah v rané fázi a snaha vyvést děti z těchto toxických bublin ale naráží na kolaps systému. „Vidím, že v některých krajích se čeká na psychologa třeba půl roku nebo rok a řada rodin si placenou terapii navíc nemůže dovolit,“ popisuje tvrdou realitu docentka.

Situaci s rostoucí agresí spousta lidí podle Vegrichtové zjednodušuje tvrzením, že děti zkrátka „málo bijeme“.

„Násilí plodí jenom násilí. Fyzickými tresty se nikdy ničeho nedocílilo. Pokud je dítě pod vlivem pedantické autoritářské výchovy, bude násilí povyšovat nade vše. Je to nekonečný kolotoč,“ vyvrací tento mýtus expertka. „Tím netvrdím, že by se s nimi mělo jednat v rukavičkách. Měli bychom je ale vnímat jako partnery a otevřeně s nimi komunikovat,“ dodává.

Podle dětského psychologa Václava Mertina jsme ve společnosti přešli z dřívější restriktivní výchovy do opačného extrému, kdy dospělí nenastavují hranice.

„Někdy máme pocit, že když dítě necháme svobodně rozvíjet, je to ta pravá cesta. Já si to nemyslím. Dítě se na svět nerodí s tím, že by se umělo vypořádat s pravidly. Od toho jsme tady my dospělí, abychom je to naučili,“ vysvětluje Mertin.

Na to navazuje i Barbora Vegrichtová. Ačkoliv autoritářskou výchovu odmítá, upozorňuje, že i liberální přístup bez limitů je vysoce kontraproduktivní.

„Nastavování limitů je přirozená potřeba dítěte. Když neví, kde má hranice, bude je posouvat. Pak si ty masové vrahy, agresory, teroristy a diktátory vlastně vyrábíme sami,“ varuje docentka.

Lidé si pod pojmem radikalizace často představí jen příklon k nějaké ideologii nebo světonázoru. Podle Barbory Vegrichtové je to ale mnohem širší problém – jde především o obdiv k extrémnímu násilí. Dítě nebo dospívající postupně přijme za svou myšlenku, že agresí vyřeší všechny své problémy.

„Ať už jde o verbální agresi, potyčky, nebo o to, že si řekne: ‚Ten útočník, který vystřílel školu, to vlastně vyřešil. Já se také pomstím, docílím svého a budu za hrdinu,‘“ přibližuje nebezpečné uvažování mladistvých docentka.

Tento proces radikalizace přitom vždy provázejí postupné změny v chování. „Máte doma běžnou puberťačku, kterou normálně baví kosmetika, nakupování a kamarádi. Najednou se ale začne měnit. Izoluje se od svých volnočasových aktivit i vrstevníků. Začnou se u ní projevovat pocity bezpráví, křivdy a nespravedlnosti. Změní se její slovník, rétorika i vizáž přesně podle toho, do jaké bubliny v online prostoru zrovna spadne,“ ilustruje typický scénář expertka.

Proměnou často projde i dětský pokoj nebo věci, které dospívající nosí u sebe. Objevuje se specifická symbolika, kterou dítě dříve nevyužívalo, a extrémní forma nerespektování autorit spojená s novými, vulgárními výrazy.

Pro dospělé je podle Vegrichtové nesmírně těžké tyto varovné signály včas zachytit, protože se odehrávají převážně v kyberprostoru, jehož trendy rodiče neznají. O to důležitější je se o téma aktivně zajímat a změny nepodceňovat. Tím absolutně nejvarovnějším signálem je pak jakýkoliv obdiv k násilí.

„Dítě získá dojem, že legitimními prostředky už nic změnit nejde a že ten, kdo spáchá násilný čin, vlastně dosáhl svého. To už jsou velmi varující věci,“ zdůrazňuje.

Spolupráce rodiny a školy v praxi velmi často selhává, protože rodiče problém odmítají a nechtějí se podílet na nápravě. Podle Ctirada Vaníka z Českomoravského odborového svazu pracovníků školství a bývalého ředitele školy je agrese u žáků jednou z nejvýraznějších obav učitelů.

„Ve společnosti jsme tak trochu rezignovali na vymáhání povinností. Rodiče se často ohání právníky, ale problémy svého potomka ignorují. Dokud ale nebude fungovat rodina, nemůže fungovat dítě,“ podotýká Vaník.

Tento odmítavý postoj rodičů, kteří nepřijímají zodpovědnost za chování svého potomka, pak naplno dopadá na vyučující. „Učitel je v tomto případě slabším článkem, tahá za kratší provaz,“ dodává Vaník s tím, že tváří v tvář dětské agresi a nespolupracujícím rodičům se kantoři mnohdy cítí doslova jako „lovná zvěř“.

Neochota situaci řešit navíc velmi často vede k přehlížení varovných signálů. „Dochází k bagatelizaci ze strany rodičů a v některých případech i pedagogů. Přestože už jsou viditelné varovné signály, že má dítě problém, nikdo to nekonzultuje s odborníky, nebo rodiče tu skutečnost zkrátka popírají,“ vysvětluje expertka Vegrichtová.

Odborář Ctirad Vaník upozorňuje, že ačkoliv by učitelům nepomohl status veřejného činitele – přinesl by jim podle něj jen další povinnosti –, nabízí se debata o statusu chráněné osoby. Především ale volá po důsledném uplatňování stávajících zákonů.

„Mělo by se celkově změnit vnímání těchto případů. Musí se důsledně řešit a dořešit i podle stávající legislativy,“ apeluje Vaník s tím, že je nutné razantně zvýšit tlak na plnění povinností ze strany rodičů.

Případ z Hostivaře odkryl fakt, že školy často nevyužívají krizové nástroje, které jim legislativa nabízí. Školský zákon totiž ředitelům v paragrafu 31 jasně ukládá oznamovací povinnost, o které se v praxi téměř nemluví a vedení škol ji podle Ctirada Vaníka využívá jen velmi málo.

Právě událost z hostivařské školy se k žalobcům původně nedostala. Ředitelka Jana Bánovská řekla pro pořad Ve stínu, že o příslušném paragrafu sice věděli, ale spoléhali spíše na pomoc policie a především OSPOD. „Naším cílem nebylo, aby se ten chlapec dostal do ústavní péče, chtěli jsme jen dosáhnout toho, aby se začal léčit,“ sdělila dříve Seznam Zprávám.

Zákon přitom přesně stanovuje, v jakých případech má škola bezodkladně informovat OSPOD a státního zástupce. „Pokud chování vykazuje známky trestného činu, státní zástupce to může dořešit. Žák pod patnáct let sice není trestně odpovědný, ale normálně se mu tento čin zapíše do záznamů,“ vysvětluje logiku zákona odborář.

Podle odborníků se prevence nesmí omezit jen na hašení situací až ve chvíli, kdy dítě fyzicky útočí. Změnit se musí především přístup k řešení excesů. Pokud se totiž vážné incidenty dál budou tolerovat, systém podle expertů dříve či později narazí na tragédii.

Odborář Vaník se poté shoduje s dalšími experty na tom, že školy potřebují masivně posílit odborný personál. „Mělo by se posílit zabezpečení škol z hlediska sociálních pracovníků, psychologů a speciálních pedagogů. Zkrátka lidí, kteří by tu konkrétní situaci a práci s dítětem mohli řešit okamžitě,“ dodává.

Přítomnost odborníků přímo na školách kvituje i psycholog Václav Mertin. „Doufám, že nikoho nenapadne, že to je zbytečný luxus. Pomoc díky nim může přijít velmi rychle, nemusíte se nikam objednávat a čekat měsíce,“ zdůrazňuje. Školy podle něj musí u dětí budovat mantinely už od prvního dne v první třídě a na prevenci systematicky pracovat.

Součástí funkční prevence by podle Barbory Vegrichtové mělo být i maximální zjednodušení přístupu k odborné pomoci. Jako ukázku dobré praxe uvádí školy, které předávají dětem kontakty na krizové linky, aby si děti mohly o pomoc napsat zcela anonymně a v soukromí.