Recenze: Hvězda, či máma? Třeštíková natočila křehký portrét Basikové

Přední autorka českého časosběrného dokumentu Helena Třeštíková uvedla do kin další portrét. Režisérka, jež své snímky často nazývá jen křestními jmény, tentokrát sáhla i po příjmení. Snímek Bára Basiková ovšem tak jako většina její tvorby představuje divákům především Báru, nikoli zpěvačku a hvězdu Basikovou. V tom je její tvůrčí metoda dobrá, umí zachytit člověka v nejvšednějších okamžicích dlouhého běhu dějin.

Film, který za první víkend v biografech vidělo téměř 15 tisíc lidí, nemůže být vzdálenější oslavným pomníkům velikánů. V úvodu zachycuje specifickou energii kapel Precedens a Stromboli, v nichž zpěvačka začínala. I těm, které na sklonku 80. let minulého století nefascinoval syrový obal první desky Stromboli a její uhrančivý alternativní rock, dokument jasně ukazuje, jak zásadní hudba to byla. A nakolik byla osvobozující pro devatenáctiletou pražskou rodačku, jež odmalička toužila zpívat, ale doma ji v tom nikdo nepodporoval. Když se nedostala na konzervatoř, rozhodla se pro bigbít.

Jinak ale Třeštíková po většinu snímku sleduje především ženu, která se marně snaží být šťastná a obtížně se vyrovnává se svým rodinným zázemím – ať už s partnery, nebo s matkou, s níž se odcizila už v mládí a nikdy si to s ní nebyla schopná vyříkat.

Basiková si prošla třemi manželstvími a všechna si byla podobná. Muži zůstávali doma a starali se o děti, zatímco ona se snažila, aby její kariéra neskončila. Lépe řečeno, kolikrát nešlo o udržení uměleckého kreditu či následování hudebních snů, ale prostě o návrat do byznysu, aby bylo na složenky.

Je až překvapivé, jak skromně žije zpěvačka po dekády uznávaná za své progresivní začátky a masově populární mimo jiné díky muzikálu Jesus Christ Superstar. Ve stísněném karlínském bytě, kde si vaří rozpustné kafe a komentuje, jak nemohla trávit dost času se svými třemi dětmi. Je to intimní portrét, místy tíživý, ukazující ze všeho nejvíc ženu, která neměla štěstí na partnery, ale zároveň se je vždy snažila udržet skoro za každou cenu.

V lecčem snímek nicméně naráží na limity své metody. Tento pozorovatelský deníček, jehož autorka sleduje, ale neinterpretuje a do dění se nevkládá, nakonec nabízí jen perspektivu portrétované a nic víc.

Manželé Basikové tu vystupují spíše zřídka, byť dost na to, aby působili podezřele. Ale jen těžko se dobrat toho, nakolik za nefunkční vztahy mohla jejich povaha a neochota zpěvačky problematické soužití ukončit. Nebo jak moc tyto vztahy ovlivňovalo na svou dobu nezvyklé, zdánlivě „progresivní“ prohození rolí, kdy žena dělá kariéru a muž je v domácnosti.

Je to pozoruhodné téma, ale jakkoli prostupuje prakticky celým snímkem jako jistý leitmotiv, zůstává kolem mnoho nevyřčeného.

Tvůrci se nevyhýbají některým zpěvaččiným problematickým krokům, jako bylo třeba vystoupení s Alexandrovci – prostě potřebovala peníze a zrovna nebyla jiná práce. Sama to komentuje slovy, jak je ráda, že to neslyšel otec, neboť by ji zabil kvůli tomu, že zpívá s „Rusáky“. Míra sebereflexe ostatně představuje další podstatné, místy možná mimoděčné téma dokumentu.

Zpěvačka se ohlíží za strastiplnými momenty partnerství i za problematickými kariérními rozhodnutími. A vychází z toho jistě portrét, který názorně, za pomoci cenných detailů, ukazuje odvrácenou stránku života slavné osobnosti. Nikoli však v nabízející se podobě večírků, hýření, drog a jiného typu aktivit, jež by byly živnou půdou pro bulvár. Spíše tu ustaranou stránku obyčejné utahané matky, která předává dítě manželovi „na hlídání“ či do střídavé péče, aby poté utíkala do divadla, kde má za chvíli stát na pódiu.

Tento zdánlivě bezprostřední obraz však kalí některé pochybnosti. Například aktivity zpěvačky během pandemie jsou tu odbyté poznámkou, že ji média označovala za jednu z předních dezinformátorek mezi celebritami a že to je prostě bulvár. V takový moment už citelně chybí další úhly pohledu než svědectví samotné aktérky.

Helena Třeštíková se svými protagonisty tráví celé dekády. Díky tomu vzniká důvěra, ale také různé typy obtížných etických rozhodnutí. Ta nejproblematičtější se týkají spíše snímků jako René či Katka, v nichž sledovala lidi pohybující se na dně. Obraz narkomanky Katky propadající se do stále horších stavů je problematický právě proto, že jen sleduje – neklade otázky, neinterpretuje. A je namístě se ptát, kde končí autorská nestrannost či otevřenost a dostavuje se spíše jistá necitlivost, nebo dokonce zneužívání, byť třeba nevědomé, svých pozorovaných subjektů.

U Báry Basikové jistě většina takových potíží nehrozí. Přesto je namístě uvažovat, co vše nám snímek říká, co zamlčuje a jak to ovlivňuje jeho vyznění. Helena Třeštíková natočila další, v leckterých ohledech důkladný a zároveň empatický, až jímavý portrét. Ukazuje, že i hvězdy zosobňující svým projevem na pódiu rebelství mohou být celoživotně nejistými lidskými bytostmi.

Jen je těžké zavírat oči nad tím, že když některé věci nedoříká, nejde o promyšlenou autorskou volbu, ale prostě o omezení daná samotnou časosběrnou metodou předstírající, že je realitě nejblíže, jak jen lze. Ale už kvůli výběru materiálu či střihu to tak samozřejmě není. A především je závislá na tom nejsubjektivnějším: na výpovědi portrétované osoby.

V porovnání s některými až odpudivě manipulativními hollywoodskými biografiemi slavných muzikantů jako Bohemian Rhapsody či Michael je Bára Basiková pochopitelně otevřeným, upřímným, do značné míry kritickým dílem. I proto bude oblíbené a ceněné. Ale otázky, zda nám toho i tak snímek říká dost, se zbavit nelze.