Článek
Polsko má za sebou roky rychlého hospodářského růstu, vydává rekordní částky na obranu a politici ve Varšavě stále častěji o zemi mluví jako o jedné z hlavních evropských sil.
Bývalý polský ministr zahraničí Jacek Czaputowicz je ale zdrženlivější. „Nejsem o tom přesvědčený,“ odpovídá na otázku, zda už Polsko patří do evropské první ligy.
Seznam Zprávy s někdejším šéfem polské diplomacie mluvily během Ekonomického fóra v Karpaczi. Czaputowicz upozorňuje, že Varšava chybí u některých klíčových evropských jednání, a za zásadní slabinu považuje také bezpečnostní závislost na Spojených státech. „Prostě nemáme jinou možnost,“ říká.
V rozhovoru mluví také o tom, zda by Poláci byli připraveni umírat při obraně baltských republik, proč se zhoršily vztahy s Ukrajinou nebo co pro Polsko znamená růst krajní pravice v sousedním Německu.
Z Česka se dnes na Polsko díváme jako na zemi, která rychle roste, modernizuje se, buduje armádu a má čím dál větší politické ambice. Patří už podle vás Polsko do první evropské ligy?
Nejsem o tom přesvědčený. Nejsme například ve skupině zemí, které budou zřejmě rozhodovat o podobě míru na Ukrajině. Tam jsou Velká Británie, Francie a Německo. Nejsme ani v některých dalších evropských formátech. Souvisí to podle mě i s určitou opatrností polských politiků a současné vlády víc se angažovat. Například jsme předem vyloučili účast polských vojáků v případné stabilizační misi na Ukrajině.
Na druhé straně hospodářsky Polsko skutečně posílilo. Překročili jsme bilion dolarů HDP a dostali jsme pozvánku na jednání skupiny G20. Ekonomika dál roste. Zároveň jsme ale silně navázaní na kondici našich sousedů, především Německa, které je naším hlavním obchodním partnerem. Modernizujeme armádu a investujeme do obrany, přičemž bezpečnost opíráme o NATO i bilaterální vztahy se Spojenými státy.
Jacek Czaputowicz, *1956
- Polský politolog, diplomat a bývalý ministr zahraničí. Za komunismu působil v demokratické opozici, mimo jiné v hnutí Svoboda a mír a v Polsko-československé solidaritě, která propojovala odpůrce režimu v obou zemích. Byl internován a později také vězněn.
- Ministrem zahraničí byl od ledna 2018 do srpna 2020 ve vládě premiéra Mateusze Morawieckého jako nestraník nominovaný stranou Právo a spravedlnost (PiS).
- Patřil k umírněnějším tvářím tehdejšího kabinetu a snažil se stabilizovat vztahy s některými partnery, zároveň ale jako člen vlády hájil její sporné justiční reformy ve vleklém konfliktu s Evropskou unií.
- Za jeho působení Polsko posilovalo bezpečnostní vazby na USA a NATO, podporovalo Ukrajinu a vystupovalo proti plynovodu Nord Stream 2.
- Po odchodu z vlády se od části politiky PiS postupně distancoval. Působí jako profesor na Fakultě politických věd a mezinárodních studií Varšavské univerzity, kde se zabývá zahraniční politikou, bezpečností a evropskou integrací.
Jacek Czaputowicz.
Do parlamentních voleb v Polsku zbývá přibližně rok a spor mezi prezidentem Karolem Nawrockým a vládou Donalda Tuska se stále vyostřuje. Jak tenhle konflikt ovlivňuje polskou zahraniční politiku?
Mrzí mě to. Bylo by lepší, kdyby prezident a vláda spolupracovali. Ústava ale jasně stanovuje kompetence a zahraniční politiku vede vláda. Prezident je skeptičtější vůči Evropské unii, ale zároveň má velmi dobré vztahy s Donaldem Trumpem. Mezi prezidentským táborem, polskou pravicí a hnutím MAGA existuje určitá ideologická blízkost, což může vztahům se Spojenými státy prospívat.
Dá se v tom vidět i určitá synergie: vláda má lepší vztahy uvnitř Evropské unie, prezident zase silnější transatlantické kontakty. Spolupráce mezi nimi by ale samozřejmě mohla být lepší.
Může mít tedy Polsko zahraničněpolitický vliv, i když jsou prezident a vláda v tak ostrém konfliktu?
Musí. Každý vykonává své kompetence, i když se samozřejmě navzájem blokují, například silným prezidentským vetem. Kohabitace ale existuje i v jiných zemích. Není to situace, která by sama o sobě znemožňovala vést zahraniční politiku.
Polsko buduje jednu z nejsilnějších pozemních armád v Evropě. Je dnes připravené nejen bránit vlastní území, ale v případě ruského útoku nebo provokace také Litvu, Lotyšsko nebo Estonsko?
Tohle by nebyla samostatná polská operace, ale reakce NATO. V aliančních plánech už mají jednotlivé státy své úkoly. Polská armáda by se samozřejmě zapojila, ale stejně tak další spojenci, včetně Američanů nebo německé brigády v Litvě.
Sami, mimo NATO, bychom některé operace ani nebyli schopni provést, protože nám chybějí určité schopnosti. Pokud bychom ale v rámci Aliance dostali úkol, předpokládám, že bychom ho splnili.
Je podle vás polská společnost připravena akceptovat i situaci, kdy by polští vojáci mohli padnout při obraně baltských států?
Myslím, že ano. V takové situaci vlastně není jiná možnost. Pokud jsme členem Aliance, nemůže vláda jednoduše říct: vojáky pošleme, nebo nepošleme. Některé úkoly jsou už předem rozdělené.
A platí jednoduchá věc: pokud bychom nebyli připraveni bránit spojence, nemohli bychom očekávat, že oni budou bránit nás. Navíc případný útok na Litvu by se velmi pravděpodobně dotkl i Polska, například kvůli Suwalskému koridoru mezi Kaliningradem a Běloruskem.
A věříte, že by NATO a především Spojené státy v případě ruského útoku skutečně přišly spojencům na pomoc?
Ano. Podle mě se Vladimir Putin při úvahách o případném útoku bude řídit především tím, zda bude přesvědčený, že Spojené státy své spojence skutečně bránit budou. Pokud ano, do války v plném rozsahu s NATO nepůjde.
Jiná situace by nastala, kdyby dospěl k závěru, že se Američané nezapojí. Zatím ale takové signály nevidím. Spojené státy mají v regionu své vojáky a zůstávají hlavním pilířem alianční obrany. To samozřejmě nevylučuje provokace, hybridní operace nebo jiné kroky pod úrovní otevřené války.
Není ale Polsko na Spojených státech až příliš závislé?
To není otázka důvěry. Prostě nemáme jinou možnost. V Evropě dnes není jiná síla, která by nám mohla zajistit srovnatelnou úroveň bezpečnosti.
Současná vláda Donalda Tuska je více proevropská a zpočátku byla vůči Američanům kritičtější. I ona ale podle mě pochopila, že dnes není v Evropě nikdo, kdo by mohl Polsku poskytnout stejné bezpečnostní záruky jako Spojené státy. Proto se snažíme americkou vojenskou přítomnost v Polsku co nejvíc ukotvit.
Zároveň musíme rozvíjet vlastní síly a posilovat NATO. Ale v tuto chvíli neexistuje evropská obrana, která by dokázala americkou roli nahradit.
Polsko patřilo po ruské invazi k nejbližším spojencům Ukrajiny. Dnes jsou vztahy výrazně komplikovanější. Co se podle vás pokazilo?
Výrazně se změnily společenské nálady. Polsko má velmi silný zemědělský sektor a vlivné zemědělce. Nekontrolovaný dovoz ukrajinského obilí jejich situaci zhoršil, protože produkce na Ukrajině je levnější. Přidaly se historické spory a další společenské napětí.
Výsledkem je, že vztahy dnes skutečně nejsou dobré. Zároveň Polsko nechce vyslat vojáky do případné evropské stabilizační mise na Ukrajině. I proto už dnes nepatříme mezi úplně nejdůležitější spojence Kyjeva. Francie a Velká Británie jsou pro Ukrajinu v některých ohledech silnějšími partnery, protože mají větší ekonomické a vojenské možnosti a zároveň je jejich vlastní bezpečnostní postavení díky jadernému odstrašení jiné než polské.
Já osobně jsem k protiukrajinským hlasům v polské politice velmi kritický. Kritizuji v tomto ohledu prezidenta i vládu. Ty vztahy bychom měli zlepšit.
Před Polskem je volební rok. Neobáváte se, že se nálada vůči Ukrajině bude dál zhoršovat a že se z toho stane ještě výraznější politické téma?
To už politické téma je. Nemyslím si ale, že by se situace měla ještě výrazně zhoršit. Navzdory kritice Ukrajiny a sporům kolem historických otázek si hlavní proud polské politiky přeje ukrajinské vítězství.
Hlavní hrozbou pro Polsko zůstává Rusko a na tom se nic zásadního nemění. Nemáme tady významnou proruskou politickou sílu, jakou vidíme například v některých dalších evropských zemích.
Vládní koalice, Právo a spravedlnost i prezident se shodují na tom, že je potřeba Putinovi čelit a podporovat sankce. Spory s Ukrajinou tedy existují, ale strategický směr polské politiky podle mě zůstává jasný: stojíme na straně Kyjeva.
V Německu se teď v některých spolkových zemích pohybuje podpora Alternativy pro Německo kolem 40 procent. Co vzestup téhle strany znamená pro Polsko?
Je to vážné. Nejde jen o AfD jako o jednu konkrétní stranu, ale o to, že program, který je proruský, protiunijní a zpochybňuje některé základy evropské integrace, získává v Německu tak vysokou podporu. Podobný trend vidíme i ve Francii.
Pro Polsko je to vnější okolnost, kterou nemůžeme ovlivnit. Musíme se ale připravit na situaci, kdy v Německu nebo ve Francii získají větší vliv síly, které budou zpochybňovat Schengen, společný trh nebo další části evropské integrace.
Proto jsem byl kritický k výroku premiéra Tuska, že polští sympatizanti AfD jsou „buď idioti, nebo zrádci“. Úkolem premiéra není lidi nálepkovat, ale vysvětlit, jakou politiku má Polsko v takové situaci vést.
Krajní pravice ale roste i v Polsku. Konfederace a strana Grzegorze Brauna mají dohromady přes 20 procent. Čím si to vysvětlujete?
Je to negativní trend, ale já bych tu otázku postavil trochu jinak: proč je podpora tohoto typu politiky v Polsku pořád nižší než v některých zemích západní Evropy? Podívejte se právě na AfD nebo na francouzskou krajní pravici. V Polsku zatím žádná taková síla výsledků kolem 40 nebo 45 procent nedosahuje.
Neříkám, že je situace dobrá. Trend radikální, protiimigrační pravice považuji za velmi negativní. Jen je zatím v Polsku slabší než například v Německu nebo ve Francii.
Byl jste ministrem zahraničí za vlády PiS. V létě strana Jarosława Kaczyńského prošla velkou krizí, odešel z ní expremiér Mateusz Morawiecki se skupinou poslanců. Co se podle vás s tou stranou po ztrátě moci stalo?
PiS sice parlamentní volby v roce 2023 vyhrálo, ale nedokázalo sestavit vládu. Pak začaly vnitřní spory o další směřování strany.
Já jsem z vlády odešel už v roce 2020, protože jsem nesouhlasil s některými prvky její politiky, zejména zahraniční. Vadilo mi vyostřování sporů se sousedy a konfliktnější přístup k Evropské unii. Později se to podle mě projevilo například ve sporu s Českem o důl Turów. Tam byla chyba na polské straně. Ještě jako ministr jsem přitom o této otázce jednal se svým českým protějškem Tomášem Petříčkem. Prosazoval jsem smířlivější přístup k sousedům a měl jsem za to, že má Polsko vést pragmatičtější politiku.
Já dnes v PiS vidím dva hlavní proudy. Jeden kolem Mateusze Morawieckého, který považuji za pragmatičtější a více orientovaný na ekonomiku a fungování Polska v Evropě. Druhý je výrazněji ideologický a identitární.
