Článek
Do Tišnova mě přivedlo pozvání od horského vůdce Branislava „Gaba“ Adamce. Potřeboval jsem si s ním popovídat o mizejících ledovcích, tak jsme se sešli v městečku kousek od Brna, kde s rodinou bydlí a odkud pořádá výpravy s klienty zejména do západních Alp, nejčastěji na Mont Blanc a Matterhorn.
Ledovce jsme důkladně probrali v kavárně Ztraceno – vzhledem k našemu tématu příhodný název. Při loučení jsem se Gaba zeptal, jakou trasu v okolí by mi doporučil na menší okružní výšlap. Potřeboval jsem stihnout zpáteční rychlík, který odjížděl za čtyři hodiny. „Vyběhni si na Květnici a cestou na nádraží určitě nevynechej klášterní pivovar,“ doporučil mi specialista na alpské velikány.
Gabův tip splnil moje představy. Po krkolomném šplhání na kótu ležící o dvě stě metrů výš než tišnovské náměstí jsem se mohl kochat výhledy na překvapivě divoký výběžek Boskovické brázdy, následovala příjemná pěšina k řece Svratce a odtud to byl kousek k největší atrakci výletu: cisterciáckému klášteru Porta Coeli s pivovarem, jehož akcionářkami jsou zdejší řeholnice.
Nejbohatší kus středoevropské přírody
Tišnov leží na železniční trati, která – pomaleji a oklikou – propojuje Prahu a Brno. Nejezdí tudy žádná „écéčka“ nebo „ícečka“, což má svůj půvab: když budete mít štěstí na vagon s otvíracími okénky, můžete si užít průjezd Vysočinou s čerstvým vzduchem ve tváři.
Z tišnovského nádraží je to kousek do města. Devítitisícový Tišnov leží dvacet kilometrů od moravské metropole a na první pohled je tady patrná osvícená práce s veřejným prostorem. U hřbitova vznikl park s dostupnými toaletami, občerstvením, dětským hřištěm a amfiteátrem. Podobně pojatá je i Farská zahrada s pěší promenádou, květinovými záhony, ovocným sadem, pergolou a pítkem. Důmyslnými vodními prvky je vybaveno i hlavní náměstí, kde voda stéká po zídkách a přímo v dlažbě je umístěno několik „mlžících“ trysek.
Mě ale čeká něco jiného, než se poflakovat po parcích a zahradách: výstup na vrch Květnice, který se vypíná hned za posledními domy. Protože se mi nechce stoupat po Lacinově stezce, která vede pozvolněji a pohodlněji, ale při pohledu do mapy mi přijde jako zacházka, vezmu to „kozí“ stezkou vyšlapanou podobnými netrpělivci rovnou kolmo vzhůru. Suť se mi sype pod nohama a připomíná mi to, o čem jsme mluvili s Gabem: jak se alpské terény v důsledku roztávání ledovců a měknutí podloží stále nebezpečněji drolí.
Protože se místy musím plahočit po čtyřech, napojuju se po čtvrthodině pokorně na stezku pojmenovanou po lesníkovi, krajinném ekologovi a spisovateli Janu Lacinovi (1944-2020). Záhy potkávám informační ceduli, která mě vítá v „dřínové doubravě“. Tento druh lesa prý patří k „druhově nejbohatším společenstvům středoevropské přírody“. Kromě erbovního dřínu jarního, kterému se daří na slunných a teplých vápencových úbočích, tady roste dub pýřitý neboli šípák, pro který je typický menší křivolaký vzrůst.
„Nejvíce druhů spatříte v bylinném patře, hlavně na lesostepních polankách,“ dodávají autoři infotabule a vyjmenovávají mateřídoušku černou, kavyl sličný či bělozářku větevnatou. Výčtem živočichů už se nechci zdržovat, jen si ofotím jejich seznam a přečtu si ho ve vlaku.
Besének, Svratka, Bobrůvka – jen se vykoupat
Květnice je rovněž významným nalezištěm minerálů, o které však obyčejný pěšák nemá šanci zakopnout, natož je rozeznat. Vzácným kamenům je věnováno muzeum v areálu kláštera. Zatím se mi líbí tady: v prosluněném, čarokrásném a liduprázdném lese.
Prvním zdolaným vrcholem je Velká skála (446 m n. m.). Jsou odtud výhledy do údolí řeky Svratky, které je součástí Boskovické brázdy, táhnoucí se v délce přes osmdesát kilometrů od Moravské Třebové k Moravskému Krumlovu. O dvě stě výškových metrů níže lze tušit tišnovské náměstí – vyhlídka tímto směrem je bohužel zarostlá.
Následuje hřebenový úsek, který vede po pohodlné cestě lemované skalními výběžky. Po pár minutách jsem na hlavním vrcholu celého masívu Květnice, ležícím 470 metrů nad mořem – výš už dnes nebudu. Je tady dřevěný kříž, stříška se stolem a lavicemi a vyhlídka na Předklášteří.
Do odjezdu vlaku zbývají dvě hodiny, pro sestup tudíž volím svižnější tempo. Na úpatí Květnice se Lacinova stezka připojí k potoku s libozvučným názvem Besének. Po opačném břehu to švihají pelotony víkendových cyklistů a je vidět kamenolom. O kilometr dál po proudu přejdu trať a ocitnu se na soutoku se Svratkou.
Na konci suchého léta jsou tu písčiny lákající k odložení šatstva a ponoru. Kouzelné místo ale zlákalo k odpočinku víc lidí, takže na svlékání si netroufnu. Podejdu litinovou konstrukci železničního mostu a podél další říčky s idylickým jménem Bobrůvka mířím k silnici, kde romantika (dočasně) končí.
Úsek poznamenaný hustým autoprovozem naštěstí měří jen dvě stě metrů, poté cesta uhne. Podél vysoké zdi, která obepíná rozlehlý areál kláštera Porta Coeli, dojdu ke vchodu opatřenému šipkou s nápisem Vorkloster – tak zní původní německý název obce Předklášteří, který si „vypůjčil“ místní pivovar.
Dřevo, zvěřina, ryby… a pivo
První písemná zmínka o klášteře Porta Coeli, jehož latinský název lze přeložit jako Brána nebes, pochází z roku 1233 – to už zde pobývalo dvanáct cisterciáckých sester. Stavbu z velké části financoval král Václav I. a jeho sestra Anežka (roku 1989 svatořečená).
Poctivě projdu všechny veřejně přístupné části, což je i kostel Nanebevzetí Panny Marie s dechberoucím gotickým portálem, který by slušel i kdejaké slavnější katedrále. Kromě duchovních a obytných staveb je tu i několik hospodářských budov včetně někdejší sýpky, stodoly, chlévů, ovčína a kočárovny.
Zatímco uvažuju, jak lze v dnešní době takový obrovský komplex udržovat a případně oživit (dnes tu přebývají pouhé čtyři řádové sestry), ocitnu se na dvoře zaplněném naštípaným dřívím. Pochází z klášterních lesů a má ho pod palcem společnost Bernardinum, která kromě tišnovského kláštera spravuje i další cisterciácký majetek ve Vyšším Brodě na Šumavě (mužský klášter). K mání jsou kromě dřeva i zvěřina a ryby.
Na vrcholu Květnice jsem si předsevzal navštívit Podhorácké muzeum, jehož součástí je mineralogická expozice. Teď stojím přímo před ním, ale odjezd vlaku se opět přiblížil a zpovzdálí zní hlahol z pivovaru. Obojí nestihnu.
První české nealko ve vesmíru je z Moravy
Volba je jasná. K pivovaru přiléhá restaurace s venkovním posezením, lákavá je i nabídka jídel včetně kuřete na paprice. Na čepu je polotmavý ležák Camino doporučovaný poutníkům všeho druhu (objem alkoholu 3,0 %) nebo silnější Cyril & Methodius v bavorském stylu Märzen (česky březňák) – pojmenovaný podle měsíce, kdy se vařilo.
Nesmím opomenout nealkoholické pivo Cero, jehož vzorek před dvěma roky zamířil na oběžnou dráhu Země. Stalo se tak historicky prvním českým nealkopivem vyneseným do vesmíru, navíc na české družici. Iniciátorem byl ředitel pivovaru Radek Holešinský, který dlouhodobě podporuje projekt LASAR. Podílí se na něm tým mladých vědců, který zkonstruoval a vypustil do vesmíru satelit, jenž nemá ledajakou misi: je schopný resetovat další družice na oběžné dráze Země pomocí vysokoenergetického laseru. Pro milovníky piva je ale neméně zajímavé, že jeho součástí byla miniaturní ampule s cisterciáckým pivem.
S uklidňující myšlenkou, že akcionářkami pivovaru s právem veta jsou i zdejší jeptišky, dopíjím Camino a vydávám se na poslední, nenáročný úsek devítikilometrového okruhu kolem Tišnova. Na nádraží je to od výčepu slabá půlhodinka loudavé chůze po rovině. A divím se, že mě – Pražáka – nenapadlo už dávno, jak krásně může být kousek od Brna!
