Nejhlubší černouhelný důl leží na Moravě. Vydejte se na výlet do regionu Kahan

Pokud hledáte cíl výletu poblíž Brna a máte rádi historii spojenou s technikou i přírodou, vyrazte do mikroregionu Kahan. Od Brna leží zhruba pětadvacet kilometrů a bavit bude jak dospělé, tak děti.

V okolí nejhlubšího černouhelného dolu ve střední Evropě je naučná stezka, speciální hornické okruhy ale najdete v celém mikroregionu Kahan, jak se sdružení hornických obcí na jihu Moravy říká. Místní si svoji chloubu piplají, v hornickém muzeu ve Zbýšově dokonce jako průvodci slouží bývalí horníci.

„A tuhle koženou zástěru jsme používali na nahé tělo jako ochranu na zadek i na předek,“ směje se jeden z nich, pan Karel. V dole totiž bylo vedro, horníci často fárali nazí, jen v holinách a v zástěře. A i tak za šichtu ty holiny propotili, pot z nich vylévali jako vodu z kalužin.

„Za všech okolností, i když jsme byli nazí, jsme ale museli mít přes rameno záchrannou brašnu, ve které byla dýchací maska, kdyby začal unikat jedovatý plyn,“ dodává Karel. V muzeu ve Zbýšově provádí zvědavé rodiny s dětmi, ukazuje jim těžební sbíječky a další vybavení. Dělá to s takovým nadšením a láskou k řemeslu, jaké se jen tak nevidí.

Nad muzeem se tyčí těžební věž dolu Simson, Jindřichův starší bratr. Těžební věž dolu Jindřich II zbourali v roce 2015, na jeho místě dnes stojí památník, zato věž Simsona je pořád na místě, se svými secesními prvky je od roku 1987 kulturní technickou památkou.

Ale popořadě: Na výlet po hornických stopách v mikroregionu Kahan se vydejte ze Zastávky u Brna do Zbýšova. Začněte rovnou na nádraží v Zastávce, kde se každou prázdninovou sobotu konají jízdy místní úzkokolejky tažené párou nebo motorovými lokomotivami. Mimochodem, Zastávka se takhle nejmenovala vždycky, dřív se obec spojená s uhlím, které se tu začalo těžit v osmnáctém století, jmenovala Boží požehnání a uhelná dráha, kterou tu zprovoznili, byla jednou z prvních u nás. Vlaky a těžba spolu prostě souvisí.

Vláčkem pomalým tempem dojedete až do Zbýšova přímo za bránu Muzea průmyslových železnic. Parta nadšenců do vlaků a starých úzkorozchodných tratí tady opečovává a spravuje dvě parní lokomotivy a desítku vagonů. „Jedna vodní nádrž parní lokomotivy pojme necelý kubík vody. Pohodlně na něj dojede ze Zastávky až sem a tady zase dočerpáváme,“ popisuje jeden z nich.

Každou sobotu tady spálí dva vagony uhlí, dávno už se ale nejedná o uhlí z místních dolů, těžba tady skončila před víc než třiceti lety. Přesto je stále patrná v okolní krajině, ve zvrásněných poddolovaných lesích i jako zarostlá halda hlušiny tyčící se nad Zbýšovem. Na ni praží letní slunce a žije tady řada teplomilných druhů, které byste jinde v okolí nenašli, nahoru vede naučná stezka.

Osmdesát metrů vysoká halda je jednou z nejvyšších v Česku a stojí za to na ni vystoupat, takový výhled do krajiny skýtá snad už jen blízký „rosický maják“, tedy kaple Nejsvětější Trojice nad městem. Pokud se budete chtít vypravit i ke kapli, stačí se ze Zbýšova nevydat po modré zpátky do Zastávky, ale po žluté turistické značce do Rosic, i odtud jezdí vlak do Brna.

Z haldy se vydejte zpátky dolů do zbýšovského Muzea hornictví. Stovky hornických předmětů návštěvníkům pomáhají lépe si představit, jak taková práce tehdy musela vypadat. Najdete tu těžební lana, nástroje na těžbu nebo cedule varující před únikem metanu či oblečení, ve kterém fárali.

Nechybí ani staré fotografie, které mimo jiné ukazují, jak se měřila přítomnost metanu pomocí přítomnosti kanárků – horníci skutečně nosili do šachet tyto drobné ptáčky v klecích a „nastavovali“ je ke stropu šachty tak, aby ptáci signalizovali v případě přítomnosti nebezpečného plynu. Pokud se v ovzduší začaly hromadit nebezpečné zplodiny, kanárek začal být v kleci neklidný, divoce poletoval nebo přestal zpívat. A když spadl na dno klece, bylo jasné, že je třeba okamžitě vyfárat. A protože horníci své kanárky milovali, došlo nakonec i na to, že byl vynalezen kyslíkový přístroj na jejich „oživení“ po otravě metanem, aby nebylo nutné neustále pořizovat nové ptáky.

V Muzeu hornictví je otevřeno každou sobotu během léta, kdy jezdí vlaky. Místní prostory muzea jsou využívány nejenom pro expozici hornictví, ale také jako výstavní sály pro místní výtvarný obor základní umělecké školy nebo jako prostor pro setkávání na koncertech a jiných akcích – kolem Simsona to žije, tentokrát už ne kvůli těžbě, ale komunitně. A mikroregion má skvěle zpracované i pracovní a výukové listy pro školy a zájemce o historii těžby uhlí.

A odtud už po modré turistické značce kolem dolu Ferdinand zpátky do Zastávky. Ferdinanda najdete asi v polovině zpáteční cesty, když od kolejí úzkokolejky zahnete vlevo. Ražen byl už v roce 1856 a sahal až do hloubky 1300 metrů. Těžilo se tady až do roku 1992 a fáralo se třináct pater pod povrch.

Od dolu Ferdinand se dá pohodlně dojít do Zastávky u Brna na vlakové nádraží, není to dál než dva kilometry. Cestou nás předjíždí parní lokomotiva se čtyřmi vagónky plnými výletníků. Mikroregion Kahan žije. Hlavně díky nadšení bývalých horníků, milovníků úzkorozchodných vlaků a díky místním, kteří o svůj malý černouhelný poklad pečují.