Článek
Nejprve budila obavy svou radikálností. Dnes v zahraničí platí za respektovanou a vyhledávanou spojenkyni a má nejstabilnější vládu, jakou Itálie měla od konce druhé světové války.
Během necelých čtyř let, které strávila u moci, se italské pravicové premiérce Giorgii Meloniové podařilo projít proměnou, která nyní inspiruje část radikálnějších sil napříč kontinentem.
Jak experti často popisují, Meloniová, která v úterý zamíří do Prahy na setkání s premiérem Andrejem Babišem, našla balanc mezi dvěma tvářemi - umírněnou, kterou ukazuje v zahraničí, a radikálnější, kterou má pro domácí publikum.
„Navzdory krajně pravicovému programu a ideologii strany Bratři Itálie prosazuje Meloniová ve vládě v některých klíčových oblastech pragmatičtější a umírněnější přístup, zejména pokud jde o Evropskou unii, NATO a mezinárodní spojenectví Itálie,“ přibližuje pro Seznam Zprávy italská politoložka Alessia Donà.
„To pomohlo uklidnit jak mezinárodní partnery, tak důležité domácí politické a ekonomické aktéry,“ poznamenává akademička působící na Università di Trento s tím, že pragmatismus v mezinárodních otázkách existuje současně s ostře pravicovou agendou v domácí politice.
Příběh italské premiérky zaujal evropské krajně pravicové politiky, kteří v posledních letech nabývají na síle. Její úspěch jim dal návod na to, jak získat moc ve vlastní zemi, uklidnit finanční trhy i evropské spojence a zároveň posunout politické těžiště na domácí scéně směrem doprava.
„Vítězný model Meloniové, který spočívá v kombinaci agendy radikální pravice s konzervativním přístupem k otázkám společenských hodnot a pragmatismem v zahraniční politice, přebírají strany jako španělský Vox nebo portugalská Chega,“ říká Seznam Zprávám Gilles Ivaldi z Centra pro politický výzkum na pařížském Sciences Po.
Upozorňuje nicméně, že „model Meloniová“ není univerzální. „Mezi evropskými stranami radikální pravice stále existují značné rozdíly, pokud jde o jejich ideologii a politickou strategii,“ poznamenává. „Strany jako německá AfD nebo rakouská FPÖ se například ubírají směrem k další radikalizaci, zatímco jiné se snaží o normalizaci.“
Možná cesta i pro Le Penovou?
Po Meloniové se ohlíží i francouzské Národní sdružení, které je momentálně nejsilnější politickou stranou v zemi a má našlápnuto na to, aby zvítězilo v klíčových prezidentských volbách v příštím roce.
Mladý předseda strany Jordan Bardella italskou premiérku označil za „skvělou lídryni“ a použil ji jako příklad toho, že i radikálně pravicové strany dokážou vládnout a zajistit zemi stabilitu.
Marine Le Penová po boku Jordana Bardelly.
„S velkým zájmem sledoval kampaň Giorgie Meloniové, která intenzivně vystupovala v mezinárodních médiích, aby uklidnila instituce a finanční trhy,“ uvedl Bardelův poradce s odkazem na její počínání v době, kdy se ucházela o funkci.
Italský europoslanec Nicola Procaccini, který má k Meloniové blízko, v nedávném rozhovoru pro bruselský server Politico odhadoval, že prezidentská kandidátka Národního sdružení Marine Le Penová bude následovat příklad italské premiérky, co se týče komunikace s Unií. Meloniové politický styl přitom označil za „pragmatický, upřímný, otevřený, čestný a koherentní“.
Experti z think-tanku Evropská rada pro mezinárodní vztahy (ECFR) nicméně varují, že prezidentství francouzské krajně pravicové političky by pro Unii představovalo výrazně větší výzvu než působení Meloniové v Itálii nebo Viktora Orbána v Maďarsku.
„Představitelům Národního sdružení zřejmě příliš nevadí praktická omezení, protože vycházejí z přesvědčení, že kdo má sílu, má právo. Je to postoj podobný tomu, jaký zastává Trump: 'Silný vůdce se nemusí příliš ohlížet na pravidla a předpisy, protože získal mandát od lidu,“ říká pro Seznam Zprávy francouzský politolog a přední expert na pravicový extremismus Jean-Yves Camus.
Sama Le Penová je navíc k přístupu italské premiérky zdrženlivější. V minulosti ji kritizovala za spolupráci se šéfkou Evropské komise Ursulou von der Leyenovou i za to, že se jí nepodařilo zásadněji snížit migraci. Už jenom to nasvědčuje, že francouzská politička možná nebude ochotná přijímat kompromisy, tak jako se naučila italská premiérka.
Experti mimo to poukazují na podstatné rozdíly mezi francouzskou a italskou situací, které komplikují opakování „modelu Meloniová“.
„Politická tradice v Itálii se od té naší liší tím, že mezi nacionalisty a středovou pravicí existuje dialog a vzájemný respekt, a dokonce i mezi Fratelli d’Italia a levicí,“ míní Camus.
„Ve Francii je napětí mnohem větší. Radikální levice, zejména Mélenchonova strana, například říká, že případné zvolení Le Penové neuzná a udělá vše pro to, aby situaci řešila prostřednictvím ‚povstání‘,“ doplňuje.
I kdyby francouzská krajní pravice vyhrála prezidentské volby, zůstává otázkou, jak to bude dál. Národní sdružení neusiluje o spojenectví se zbytkem pravice, které Meloniové v Itálii pomohlo uspět. Její strana Bratři Itálie tvoří koalici společně s Ligou v čele s Matteem Salvinim a Forzou Italia, jejímž zakladatelem byl zesnulý Silvio Berlusconi.
Analytici think-tanku CEPA podotýkají, že poslední zmíněná strana pod vedením Antonia Tajaniho coby bývalého předsedy Evropského parlamentu a eurokomisaře v rámci koalice plní roli proevropské středopravé kotvy a umírněnějšího partnera, který tlumí radikálnější tendence.
„Le Penová by se od Meloniové mohla rozhodně poučit, pokud jde o politický pragmatismus a především o nutnost vytvořit koalici s tradiční pravicí, aby se dostala k moci a dokázala si ji udržet,“ říká Ivaldi. „Takové spojenectví zatím odmítala, ale pokud chce v případě vítězství získat v parlamentu většinu, bude si muset najít partnery mezi tradiční pravicí,“ shrnuje.
