Polsko uspělo a má co ztratit. Válka za hranicí mění politiku, říká analytik

Rozkol mezi konzervativci, sílící pravicoví radikálové a budoucí parlamentní většina v mlze.

Přibližně rok před parlamentními volbami se v Polsku nemění jen poměr sil mezi stranami. Podle politologa a výzkumníka veřejného mínění Marcina Dumy doznává změny i to, co od politiky chtějí samotní voliči.

Po třech desetiletích rychlého růstu má podle něj stále větší část polské společnosti pocit, že země už Západ do značné míry dohnala.

Zároveň ale přišla válka za východní hranicí a s ní obava, že o dosaženou životní úroveň a bezpečí může Polsko znovu přijít. „Máme co ztratit,“ shrnuje Duma náladu, která podle něj posiluje poptávku po stabilitě a proměňuje i tradiční souboj politických titánů Donalda Tuska s Jarosławem Kaczyńským.

Seznam Zprávy s analytikem mluvily v září na okraj Ekonomického fóra v polských Krkonoších. I letošní hlavní motto akce znělo „Stabilita v časech změn“.

Polsko ekonomicky roste, výrazně zbrojí a zvenčí může působit jako země na vlně úspěchu. Vnímají to tak i sami Poláci, nebo rok před parlamentními volbami už převažuje únava ze současné vlády, případně nejistota?

Obojí. Poláci si úspěchu země všimli a začínají ho podle mě skutečně prožívat. Je to vidět třeba po návratech ze zahraničí. Lidé cestují po Evropě a vracejí se s pocitem: „Uff, jsme zpátky v Polsku.“ Nejde jen o to, že se doma cítí lépe. Vidí rozdíl v kvalitě infrastruktury, v tom, jak vypadají města nebo silnice. Když jedou do Německa nebo Francie, část tamní infrastruktury na ně působí starší a zanedbanější, že to má patinu.

A přidává se k tomu pocit bezpečí. Polsko je stále společensky homogennější než řada západoevropských zemí a část lidí to vnímá jako výhodu. Poprvé jsme podle mě v situaci, kdy jsou Poláci opravdu hrdí nejen na svou historii, ale i na současné Polsko. Dlouho jsme se dívali na Západ jako na místo, které musíme dohnat. Dnes začíná vznikat pocit, že jsme se dostali tam, kam jsme celou dobu chtěli.

Mění se s tím i to, co Poláci od dalšího vývoje země chtějí? Je pořád hlavním cílem růst a dohánění Západu?

Ambice nás poháněla posledních 30 let. Ten úspěch není zásluhou jednoho ministra nebo podnikatele, stojí za ním miliony lidí. Pracovali přesčas, často ve dvou zaměstnáních. Výrazně nám pomohlo i členství v Evropské unii a evropské peníze, které modernizaci země urychlily.

Dnes se ale podle mě dostáváme do jiného bodu. Je otázka, jestli Poláci pořád chtějí hlavně co nejrychleji růst, nebo jestli už pro ně není důležitější udržet to, čeho dosáhli. Před několika lety byla velká část společnosti ochotnější riskovat, protože neměla mnoho co ztratit. Dnes jsou příjmy vyšší, lidé mají častěji úspory a žijí na úplně jiné úrovni.

A změnil se i vztah k práci. Miliony Poláků už nemusejí pracovat od rána do večera jen proto, aby se uživily. Mají víc času přemýšlet i o tom, co se děje kolem nich. Myslím, že i to souvisí s vysokou volební účastí. Polsko se dostává do fáze, kdy je pro stále větší část společnosti důležitější stabilita a ochrana toho, co už má, než další závod kupředu.

Proč je dnes ta potřeba stability tak silná?

Protože zároveň roste pocit, že svět kolem nás stabilní není. Válka na Ukrajině, konflikty na Blízkém východě nebo pochybnosti o budoucí roli Spojených států v Evropě vytvářejí dojem, že se mění pravidla, na která jsme si zvykli. A Poláci jsou na podobné změny historicky velmi citliví.

Důležité přitom je, že dnes máme co ztratit. V jednom našem kvalitativním výzkumu to zhruba před dvěma roky velmi dobře popsal asi šedesátiletý muž z Bělostoku, asi 70 kilometrů od hranice s Běloruskem. Říkal: Nebojím se, že by NATO válku nevyhrálo. Bojím se toho, že sem Rusové na nějakou dobu přijdou a všechno zničí. Třicet let jsem něco budoval a už nebudu mít dalších třicet let, abych to postavil znovu.

Podle mě to dobře vystihuje dnešní polskou náladu. Dosáhli jsme velmi mnoho a zároveň máme pocit, že se podmínky kolem nás mění. Nejde o to, že by se z Poláků stali experti na geopolitiku. Spíš to cítí na úrovni emocí: něco jsme vybudovali a nechceme o to přijít.

Souvisí s tím i slábnutí dlouholetého politického duopolu Donalda Tuska a Jarosława Kaczyńského, respektive Občanské koalice a Práva a spravedlnosti (PiS)?

Ten duopol se podle mě rozpadá hlavně proto, že přestává být potřebný. Polská politika byla dlouho organizovaná kolem Donalda Tuska a Jarosława Kaczyńského. Nejde jen o dvě velké strany, ale o dva politiky, kteří celé uspořádání do značné míry personifikovali.

Oba zároveň patří k politické generaci, která Polákům slibovala dohnání Západu. Tusk mluvil o „druhém Irsku“, PiS později o tom, že se životní úroveň Poláků přiblíží Německu. A velká část společnosti má dnes pocit, že se ten základní cíl podařilo splnit.

Jenže pokud už lidé nevnímají za hlavní problém dohánění Západu, začínají hledat odpovědi na jiné otázky. Chtějí hlavně upevnit a zakonzervovat to, čeho dosáhli, a hledají politiky, kteří jim nabídnou pocit bezpečí a stability. Právě proto podle mě staré uspořádání polské politiky slábne.

Kdo z oslabení PiS a starého duopolu těží? Krajní pravice?

Především Konfederace a strana Grzegorze Brauna. Už parlamentní volby v roce 2023 ukázaly, že PiS sice přišlo o vládu, ale samotný počet jeho voličů se nezhroutil. Mnohem výraznější pohyb nastal při prezidentských volbách 2025.

Část lidí, kteří dříve volili PiS, přešla ke kandidátům Sławomiru Mentzenovi z Konfederace a Grzegorzi Braunovi a po volbách se už k PiS nevrátila. To je podle mě jeden z hlavních důvodů dnešních problémů strany.

PiS už proto není hegemonem polské pravice. Je pořád nejsilnějším hráčem v téhle části politického spektra, ale musí soutěžit s dalšími stranami o voliče, které dříve Kaczyńského strana do značné míry považovala za své. A právě Konfederace a Braun jim nabízejí něco, co souvisí s tou poptávkou po stabilitě, o které jsme mluvili. Jen každý trochu jiným způsobem.

Jakou stabilitu ale nabízí extremista Grzegorz Braun a jeho Konfederace Koruny polské?

Jeho voličstvo se podle mě proměňuje. V prezidentských volbách 2025 ho podporovali hlavně muži z východního Polska, často s nižšími příjmy. Braun jim nabízel jednoduché vysvětlení jejich problémů: že za ně mohou Ukrajinci nebo Židé. V podstatě jim říkal, že oni sami nic neudělali špatně, jen jim někdo vzal možnost uspět.

Dnes ale získává i úplně jiné voliče, například dobře vydělávající část střední třídy. Ti od něj slyší především slib, že se Polsko nebude zapojovat do žádných válek. Chápou, že Rusko je hrozba, ale zároveň kupují jeho argument: „To není naše válka. Když se do ní nezapojíme, bouře přejde kolem nás.“

A protože je Braun na polské politické scéně tím, kdo tento postoj artikuluje nejvýrazněji, přecházejí k němu právě kvůli tomuto příslibu stability.

A co nabízí Konfederace?

Konfederace pracuje s podobnou potřebou stability, ale jinak.

Jedním z jejích hlavních témat je migrace. Pokud ji voliči vnímají jako něco, co může ohrozit jejich způsob života, pak strana nabízí jednoduchou odpověď: migraci omezíme a tím ochráníme to, co už máte.

Důležitá je přitom její dlouhodobá věrohodnost v tomto tématu. Už krátce po začátku frontální ruské invaze v roce 2022, kdy v Polsku převládala obrovská solidarita s ukrajinskými uprchlíky, Konfederace veřejně upozorňovala na to, že podle ní Ukrajinci dostávají příliš mnoho výhod.

Tehdy to působilo okrajově a téměř nikdo tomu nevěnoval pozornost. Na tiskových konferencích měla Konfederace prázdno. Dnes ale její voliči říkají: oni o tom mluvili jako první.

Druhá část její nabídky míří hlavně na mladší voliče a je ekonomická. Je postavená na důrazu na nízké daně, individuální svobodu a menší zásahy státu. Já bych to nenazval jen ekonomickým liberalismem. Je v tom podle mě i egoismus: zisky si necháváme pro sebe, náklady přenášíme na ostatní. A taková nabídka dnes části mladých Poláků vyhovuje.