Evropské námluvy s Kanadou jsou zase blíž. A další země mohou následovat

Islanďané na konci srpna rozhodli, že se k Evropské unii zatím dál přibližovat nechtějí. V referendu odmítlo 52,8 % hlasujících obnovení přístupových jednání, která země před více než deseti lety přerušila.

Island přitom už dnes stojí sedmadvacítce velmi blízko. Díky členství v Evropském hospodářském prostoru je součástí jednotného trhu, vztahuje se na něj volný pohyb osob a přebírá velkou část evropských pravidel. Mimo Unii si naopak ponechává větší volnost například v rybolovu, který patří mezi hlavní důvody dlouhodobě vlažného islandského vztahu k členství.

Výsledek referenda byl přesto pro Brusel poněkud studenou sprchou. Připomněl totiž otázku, která se zdaleka netýká jen ostrovního státu na severozápadě kontinentu: Co dalšího vlastně může Evropská unie nabídnout bohatým a stabilním zemím, které už s ní úzce spolupracují? Proč by takové státy měly mít zájem o ještě bližší vztah?

Pokud bychom si stejnou otázku položili u dalších aspirantů – Ukrajiny, Moldavska nebo zemí západního Balkánu – odpověď by se hledala poměrně snadno. Členství jim vedle přístupu na jednotný trh nabízí ekonomické přibližování k bohatšímu zbytku Evropy, evropské peníze a geopolitické i bezpečnostní zakotvení.

Pro země, které už bohaté a pevně ukotvené jsou, je ale taková rovnice složitější.

Nyní se přitom Brusel snaží přitáhnout další. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová v polovině září navrhla výrazně bližší spojení kontinentu s Kanadou. Severoamerická země by se podle jejích slov měla stát prvním „přidruženým členem“ Evropské unie. Pro spojenectví použila také termín „aliance pro budoucnost“.

Předsedkyně Evropského parlamentu Roberta Metsolaová okamžitě zašla ještě dál a naznačila, že by Kanadu nakonec mohly následovat Austrálie a Nový Zéland.

Jen pro úplnost – plnohodnotné členství v Unii v tuto chvíli vůbec není na stole. Zřejmě tedy ani být nemůže. Článek 49 Smlouvy o Evropské unii poté umožňuje požádat o členství pouze „evropskému státu“, ačkoli nedefinuje, co to vlastně znamená.

Přesto i pro jakoukoli bližší integraci zůstávají podobné otázky jako u Islandu. Co může zemím, jako je Kanada, Austrálie nebo Nový Zéland spojení s Bruselem – často považovaným za těžkopádný a přebyrokratizovaný – nabídnout nad rámec stávajících smluv?

Nadále se budeme držet Kanady, kde má debata nejostřejší obrysy. Tamní ministerský předseda Mark Carney v září vystoupil před Evropským parlamentem, kde přivítal nabídku von der Leyenové a poznamenal, že průzkumy ukazují, že drtivá většina Kanaďanů podporuje mnohem užší vztahy s Evropou.

Hlavní motivace Ottawy je podle politologa Achima Hurrelmanna z Carleton University přímo v kanadském hlavním městě poměrně přímočará. „Od druhého nástupu Trumpa do úřadu je naprosto zřejmé, že pro Kanadu je mimořádně nebezpečné být tak závislá na Spojených státech – zejména ekonomicky, ale také v oblasti bezpečnosti a politických vztahů,“ říká pro Seznam Zprávy.

Zhruba 70 % kanadského vývozu stále směřuje do Spojených států. Před začátkem americko-kanadské obchodní války to byly dokonce více než tři čtvrtiny. Tato míra hospodářské integrace byla po desetiletí základem kanadské prosperity, nyní je však stále více vnímána jako zranitelnost. Kanada se proto podle něj systematicky snaží své vztahy diverzifikovat a Evropa se nabízí jako jeden z nejpřirozenějších partnerů.

Severská země přitom rozhodně nezačíná od nuly. S Evropskou unií ji už od roku 2017 spojuje obchodní dohoda CETA, která odstranila většinu cel a výrazně usnadnila vzájemný obchod. Unie je dnes po Spojených státech jejím druhým největším obchodním partnerem.

„Jde o velmi pokročilou dohodu, často označovanou za obchodní dohodu druhé generace, která umožňuje rozsáhlý bezcelní obchod mezi Kanadou a EU,“ popisuje Amy Verdunová, politoložka působící na kanadské University of Victoria.

K tomu doplňuje další oblasti, kde se podle ní také diskutuje o užší spolupráci. „Může jít například o spolupráci v Arktidě, v oblasti kritických nerostů nebo při vývoji vyspělých technologií,“ vyjmenovává. Kanada se už zapojila do evropského výzkumného programu Horizon a podle politoložky se nabízí například také hlubší propojení v oblasti studentské mobility.

Právě v tom mohou spočívat obrysy přidruženého členství. Bližší indicie, co přesně by tato právní forma měla znamenat, v tuto chvíli nemáme. Rovněž je totiž nutné upozornit, že termín, který použila šéfka Komise, unijní právo vůbec nezná.

Podle Hurrelmanna by rozdíl proti současnému stavu byl především symbolický. „Je to velmi dobrá otázka - jakou přidanou hodnotu by měl status přidruženého členství,“ říká s tím, že odpověď příliš jasná není. „Všechny iniciativy, o nichž se nyní diskutuje, lze uskutečnit v rámci již existujících modelů spolupráce. Myslím tedy, že hledání nové terminologie vychází především ze snahy symbolicky vyzdvihnout, že Kanada a EU chtějí v napjaté mezinárodní situaci svůj vztah zdůraznit.“

To ale neznamená, že by Ottawa v užším spojení s Evropou neviděla konkrétní výhody. Citujme premiéra Carneyho: „Evropa přináší sílu svého trhu, výzkumné kapacity, vyspělou výrobu a schopnost stanovovat standardy, které často přebírá celý svět.“

Právě poslední část jeho výčtu zároveň ukazuje na jeden z rozporů celé debaty. Schopnost Unie nastavovat pravidla, která svou vahou prosazuje i za hranicemi společenství, může být pro Kanadu výhodou. Čím hlouběji by se ale chtěla zapojit přímo do evropského trhu, tím více těchto pravidel by sama musela přijmout.

Vidíme to třeba na příkladu Švýcarska. „Podobné nastavení by pro Kanadu znamenalo plný přístup na jednotný trh, ale zároveň přebírání pravidel jednotného trhu partnerskou zemí, příspěvky do rozpočtu a akceptování toho, že pravidla vykládá Soudní dvůr EU,“ míní Hurrelmann.

„Kanada by na jednotném trhu zcela jistě přišla o část své regulatorní autonomie,“ potvrzuje jeho slova Verdunová. „V tuto chvíli si nemyslím, že by si Kanaďané vůbec plně uvědomovali rozsah regulatorních změn, které by skutečné zapojení do jednotného trhu vyžadovalo,“ doplňuje.

Její kolega Hurrelmann v tom vidí zásadní problém. Carneyho vláda si totiž popularitu vybudovala na otázce kanadské suverenity. Ačkoli toto téma funguje zejména jako reakce na Trumpovy narážky, že zemi připojí coby jednapadesátý stát USA, částečně se vztahuje i na spolupráci přes Atlantik. „Bylo by proto velmi obtížné před kanadskou veřejností obhájit cokoli, co by skutečně znamenalo přebírání evropské legislativy, snad s výjimkou velmi malých a přesně vymezených oblastí,“ míní akademik.

Obzvlášť nepříjemné by to bylo i z toho důvodu, že bez plnohodnotného členství by se Ottawa na legislativním procesu nemohla vůbec podílet - neměla by své zástupce v Europarlamentu, Komisi ani Radě.

Úvaha o výhodách bližšího spojení s Evropou ale nemusí končit u jednotného trhu. A možná ani nemá.

Kanada má něco přes 40 milionů obyvatel. Sama o sobě zůstává ve světě Spojených států, Číny nebo i právě Evropské unie středně velkým hráčem. Právě schopnost podobných zemí spojovat síly se přitom v posledních měsících stala jedním z hlavních motivů Carneyho zahraniční politiky.

Kanadský premiér v jednom ze svých projevů zmínil třeba spojení, které kromě Kanady a Evropy (myšlené široce, nejen EU) zahrnuje třeba také Austrálii, Japonsko a Jižní Koreu: „Tato koalice má vyšší HDP než Spojené státy, trojnásobný objem obchodních toků než Čína, nejvyšší výdaje na výzkum a vývoj na světě, 62 ze 100 nejlepších univerzit a je největším zdrojem kulturního exportu na světě.“

Evropská unie se svými stovkami milionů obyvatel a jedním z největších trhů světa je pro takovou strategii přirozeným centrem.

„Určitě je to jeden z důvodů, proč má Kanada zájem své postoje s EU více koordinovat. Uvědomuje si, že Evropská unie je velmi mocným aktérem a společně mohou být ještě silnější,“ říká Hurrelmann.

Posílit tak z bližšího spojení může i starý kontinent, který podobně jako Kanada po druhém nástupu Trumpa zjistil, že je na tradičním partnerovi z Washingtonu možná až příliš závislý. Zejména v oblasti obranyschopnosti.

„Kombinace ruského útoku na Ukrajinu a klesajícího zájmu USA chránit Evropu vytváří pro kontinent téměř existenční problém,“ míní Verdunová. „Musí začít přemýšlet o bezpečnosti a obraně bez jistoty, že tu pro ni Spojené státy vždy budou.“

Kanada už s Unií ostatně uzavřela bezpečnostní a obranné partnerství a jako první mimoevropská země se zapojila také do unijního obranného nástroje SAFE. V tomto ohledu může severská země samozřejmě jen sotva nahradit Spojené státy. Nabídnout ale může něco jiného: kromě zdrojů kritických materiálů nebo strategické polohy v Arktidě může být pro Evropu také dalším podobně smýšlejícím spojencem.

V novém sbližování jde totiž podle oslovených expertů o víc než o ekonomické posílení. Kanada i země Evropské unie si jsou kulturně velmi blízko a hlavně sdílejí společný zájem na zachování poválečného uspořádání světa založeného na pravidlech.

Jeho hájení může nabídnout nejen Brusel Ottawě, ale i Ottawa Bruselu.