Článek
Před zhruba čtvrtstoletím byl Malcolm Gladwell hvězdou a vlastně i jedním ze zakladatelů toho, čemu se později začalo říkat „chytré čtení“. Kombinoval dar čtivě a dobře psát o složitých věcech a schopnost dívat se na ně originálně a překvapivě. Knížka The Tipping Point (česky Bod zlomu, 2006) se stala klasikou tohoto žánru a ohromným bestsellerem. Získala Gladwellovi pověst chytrého intelektuála a žádaného řečníka a samozřejmě spoustu čtenářů.
Úspěch měly i další Gladwellovy tituly, zejména Outliers (česky Mimo řadu, 2009), a „pravidlo 10 tisíc hodin“ (jakkoli ho Gladwell nevymyslel) se stalo jakýmsi etalonem autorovy metody: všimnout si ve vědeckých studiích nějakého zajímavého, byť do té doby přehlíženého faktu, upozornit na něj a „obalit“ ho dobrým příběhem a následně ho zobecnit jako univerzální postřeh či pravidlo.
Fungovalo to, nejen Gladwellovi. Dneska jsou podobných knížek a zároveň bestsellerů desítky. A funguje to tak dobře, že se tato metoda v posledních letech zdá paradoxně už trochu vyčerpaná a opotřebovaná. Ostatně každá další knížka po Outliers budila menší a menší zájem. Gladwell přestal být autorem, jehož každý další titul je událostí.
V posledních deseti letech se navíc věnoval hodně svému podcastu (Revisionist History) a následně i vlastní společnosti, která ho produkovala, společně s několika dalšími. Gladwellova kniha z roku 2024, kterou „opravil“ svůj první bestseller Bod zlomu, se setkala s vlažným přijetím a vyvolala i určité rozpaky.
S podobně smíšenými pocity byla očekávána jeho novinka, která vyšla na konci září: jmenuje se The American Way of Killing a věnuje se tématu, které se zdá být sice kontroverzní, ale zároveň „vypumpované“ nekonečnými a v zásadě politicky patovými diskusemi. Tím tématem je americká obsese střelnými zbraněmi a vše, co z ní plyne.
A výsledek? Smíšené pocity byly zbytečné, Gladwell se vrací v té nejlepší formě. The American Way of Killing je návrat k brilantnosti, kvůli které jsme ho kdysi četli, a čte se jedním dechem. Což u knihy, kde se mluví o umírání, není úplně samozřejmé.
Gladwell není Američan, lépe řečeno se v USA nenarodil. Dětství prožil v Británii a od šesti let vyrůstal v Elmiře, malém městě v Ontariu uprostřed mennonitského venkova. Do Spojených států přišel až po vysoké škole a strávil v nich celou kariéru. Nová knížka je celá o Američanech, píše ji však asi nejvíc jako Kanaďan. Hned v úvodu zaujmou dvě čísla: „V roce 1975, když mi bylo dvanáct, bylo v celé Kanadě zaznamenáno 701 vražd. Ve stejném roce jich jen v New Yorku bylo 1645.“ A vedle nich chicagský lékař Abdullah Pratt, který přišel o bratra a čtrnáct blízkých kamarádů.
Kanaďan ovšem „nepřijíždí“ Američanům vysvětlit, že mají moc zbraní. To říká každý, kdo tuhle zemi sleduje zvenčí, a je celkem jedno, jestli ji nenávidí, nebo miluje. Jako já. Pak vášeň pro zbraně bere jako úchylku, nad kterou nechápavě kroutí hlavou. A hlavně – i Američané to slyšeli už mnohokrát a většina z nich to bere jako kulturní rozdíl. Gladwell jim ale v knížce říká něco jiného: že vůbec netuší, jaký ten problém ve skutečnosti je a kde se vzal.
Navzdory tomu, co si o Americe myslí cizinci, a vlastně většinou i sami Američané, USA „nenormalizovaly“ zločin. Kriminalita tam nedosahuje vyšší úrovně než v obdobně rozvinutých zemích. Šance, že vám ukradnou auto nebo vykradou byt, je zhruba stejná jako v Kanadě nebo v západní Evropě. Jenže Amerika má víc mrtvých. A většina vražd není vůbec podobná těm, které vídáme ve filmech. Tedy naplánovaným, provedeným s chladnou hlavou, jako byznys nebo vykalkulovaný záměr. Většina vražd je provedena v emocích, zjednodušeně prostě proto, že někdo byl ve špatnou chvíli na špatném místě.
Známý argument odpůrců přísné regulace střelných zbraní je, že tyto regulace dávají v momentu napadení menší šance obětem. Protože na ty regulace dopadnou, zatímco „profesionální“ zločinci si zbraně obstarají stejně dobře legálně i nelegálně. Gladwell píše, že je to argument falešný, protože většina vrahů nejsou „profesionálové“. Jsou to lidé, kteří sáhnou po zbrani v krátkodobém pohnutí mysli jen proto, že je k dispozici. Kdyby nebyla, budou konflikt eskalovat jinak.
Nedávná střelba v Pensylvánii:
V knize je i pasáž, kvůli které bych ji doporučil, i kdyby všechno ostatní bylo slabé. Statistika vražd podle Gladwella neměří jen to, kolik lidí se v nějaký moment rozhodlo někoho zabít. Měří také, jak daleko je nejbližší traumacentrum a jak dobrý je chirurg, který má zrovna službu.
Američtí lékaři jsou dnes na střelná zranění nejlepší na světě, prostě proto, že se jimi zabývají často. A zachraňují běžně i ty, kteří by ještě v osmdesátých letech skončili jako řádek ve statistice vražd. „Kdybychom udrželi lékařskou péči na úrovni roku 1960, měli bychom ve Spojených státech 75 tisíc vražd ročně. Máme jich 12 tisíc,“ řekl Gladwell časopisu Time.
Jinak řečeno, záchranáři, chirurgové a sestry „uklízejí“ následky násilí tak dobře, že si zbytek země může namlouvat, že se problém zlepšuje i bez regulace. V datech ale Gladwell dohledal, že to prostě není pravda. „Učebnicový morální hazard,“ píše s tím, že hlavním důvodem tohoto sebeklamu je excelence lékařů, nic jiného.
Zákazy útočných pušek, na které se upíná liberální Amerika, jsou podle Gladwella divadlo: pušky jako AR-15 jsou fotogenické a je jich plno v policejních seriálech, ale umírá se hlavně následkem střel z pistolí. Druhý dodatek ústavy, velebený jako artefakt boje za osobní svobodu, vzešel údajně hlavně ze strachu jižanských otrokářů, aby jim federální vláda nevzala kontrolu nad milicemi, které hlídaly otroky. A heslo „defund the police“ je podle Gladwella směšné a hloupé. Policistů je třeba víc, ne míň. „Los Angeles má 8500 policistů. Berlín 18 tisíc. To je absurdní.“
Amerika patří mezi země výjimečné hned ve dvou statistikách, které mají spojitost se zločinem. Vede v počtu vězňů na počet obyvatel a zároveň patří mezi země s nejnižším počtem policistů na počet obyvatel. Ano, samozřejmě, že tak, jako se v léčbě střelných zranění zlepšili lékaři, zlepšují se policisté ve vyšetřování vražd. Počet těch objasněných najdeme ve statistikách. Ale pozor, co ve statistikách nenajdeme, je počet vražd, kterým se podařilo předejít. Třeba díky přísnější regulaci nebo tomu, že v terénu je víc policistů.
Přečtěte si také:
Už vyšly první recenze, ne vždy jsou pozitivní. Gary Younge v Guardianu napsal, že Gladwell „obratně vykreslí chobot, kel a nohu, ale nějak přehlédne několik slonů v místnosti“ (je to narážka na podobenství o slepcích a slonovi, na kterém Gladwell celou knihu staví). Jiní kritici připomínají, že otroctví je důležitou kapitolou příběhu druhého dodatku, ale rozhodně ho nevypráví celý. Mají pravdu. Ostatně v tom byl vždycky Gladwell mistr, z kusu pravdy udělat pravdu celou a prodat ji v milionech výtisků.
Nic to ale nemění na tom, že tohle „chytré čtení“ se Gladwellovi povedlo. Metoda, která vypadala opotřebovaně, narazila na téma, které vypadalo vyčerpaně. A výsledkem je překvapivě svěží text, se kterým nemusíte souhlasit a možná vás u každého Gladwellova argumentu napadne protiargument, ale o to lepší je to zážitek. Síla knihy není v tom, že by rozhodla desítky let trvající americkou hádku o střelné zbraně, nýbrž v tom, že říká: Zkuste od problému kousek poodstoupit, podívat se na něj jinak, a zjistíte, že se ve skutečnosti hádáme o něco jiného, než jsme si mysleli. To je „gladwellovský trik“, který vyšel.
Doporučuji k přečtení a už se těším na české vydání.
